Od maturity uběhlo rovných pětadvacet let, což je samo o sobě dostatečně dobrý důvod k přátelskému posezení s bývalými spolužáky. Vídeňský historik Viktor Abravanel však skupinovému vzpomínání na mládí příliš nakloněn není a během jubilejního třídního srazu nevybíravým způsobem konfrontuje bývalé vyučující s jejich nacistickou minulostí. Rázem je v sále po náladě. Uražení kantoři i rozčilení spolužáci houfem opouštějí pronajatou restauraci, až u slavnostní tabule zůstává sedět pouze skleslý Viktor se svou dávnou láskou Hildegund.

Vše nasvědčuje tomu, že si rakouský prozaik a esejista Robert Menasse touto dramatickou úvodní scénou připravil půdu pro příběh, který se podobně jako řada jiných knih rakouské provenience vymezí vůči dlouholetému zamlčování nacistické minulosti v zemi. O válečné zločiny a poválečné uspokojení Rakušanů však Menassemu tentokrát nejde.

Od španělské inkvizice k marxistické revoluci
Popisovaná scéna a následující bezcílné bloumání noční Vídní s Gundl po boku tvoří jen jednu ze tří časových rovin románu, a to tu nejméně přesvědčivou, která víceméně pouze propojuje zbývající dvě. V nich se neosobní vypravěč, za jehož maskou lze z náznaků v textu rozeznat obličej Viktora Abravanela, noří do minulosti; na příkladu osudů portugalského židovského uprchlíka Manoela a jeho výrazně „mladšího“ rakouského vrstevníka Viktora ukazuje, že lidské biografie se od sebe nemusejí příliš lišit, ani když je od sebe dělí tři a půl století.

Manoel, mezi přáteli zvaný Mané, je nenápadný chlapec žijící na počátku 17. století společně s rodiči a starší sestrou v portugalském městečku Vila dos Começos. Ani ve snu by jej nenapadlo, že by zrovna jeho rodina byla něčím výjimečná. Až když do města zavítá svatá inkvizice a jeho otec se ocitne v poutech, dozví se Mané poprvé pravdu o své rodině a jejím židovském původu. Pověřené úřady chlapce odeberou vyslýchaným rodičům a pošlou na převýchovu do jezuitské koleje, kde se z něj má stát uvědomělý katolík. S křesťanskou láskou k bližnímu se však Manoel na klášterních chodbách a ve ztemnělých ubikacích nesetkává.

Viktor Abravanel, pozdější významný historik, se narodil roku 1955 do nové éry znovusjednoceného Rakouska. Žije s rozvedenou matkou v malém bytě, otce vídá jen o víkendech a na jeho náležitou výchovu dbá zejména svérázná generace prarodičů. Ani ti však v pokročilém věku nemají tolik času a sil, aby zvídavého chlapce neustále hlídali, a tak jej rodiče zapíšou do internátní školy. Později se traumatizovaný dospívající muž v univerzitních kruzích seznamuje s levicovými ideologiemi a zcela propadá myšlenkám marxistické revoluce. Ani vytrvalá společenská angažovanost mu však nepřináší kýžené vnitřní uspokojení.

Průsečíky dvou rovnoběžek
Pečlivě, bezmála s geometrickou přesností načrtává Robert Menasse v románu Vyhnání z pekla dvojici paralelních lidských osudů, které se sice odvíjejí ve dvou odlišných stoletích, ale přesto se navzájem protínají a překrývají. Podobně jako Mané je i Viktor nabádán rodiči, aby se nesnažil vyčnívat, a až později se dozvídá o svém židovském dědictví. Podobně jako portugalský chlapec je i jeho rakouský protějšek nucen strávit dětství bez rodičů na internátě, kde je oběma hrdinům během vánoční hry přidělena potupná role Panny Marie. A oba se v dospělosti pokoušejí o společenskou revoluci; Mané – už pod jménem Manasseh ben Israel – jako přední učenec amsterdamské židovské obce, významný tiskař a pochybující vizionář, student historie Viktor Abravanel jako zapálený textař, vášnivý diskutér a neúnavný roznašeč marxistických letáků.

Podobnost obou životů přirozeně není náhodná, nýbrž je z velké části vykonstruovaná autorem, kvůli čemuž působí obě linky místy až příliš sešněrovaně. Zrcadlení obou biografií však představuje jednu z nosných myšlenek knihy. Jak Menasse při představení románu v Praze zdůraznil, dějiny člověka fascinují zejména v okamžiku, kdy v nich něco znovu rozpoznává. U Viktora Abravanela, který – jak vyplývá z třetí časové roviny – si svůj a Manoelův příběh přehrává před očima, přesně k tomuto rozpoznání dochází. Viktor je o vlastní podobnosti, či dokonce příbuzenství s Manoelem, objektem svého historického bádání, pevně přesvědčen a paralely pravděpodobně i sám zpětně vytváří. Rekonstrukce Manassehova života tedy zákonitě není objektivní, ale je naopak silně subjektivně zabarvená. Viktor si v pozici vypravěče přizpůsobuje Maného život doslova k obrazu svému a pokládá tím nepřímo i otázku, zda je objektivní, respektive věrohodné zachycení dějin vůbec možné: „Nikdo nemá s takovým množstvím materiálu v hlavě v hlavě tak prázdno jako takzvaný očitý svědek.“

Obě hlavní fiktivní postavy i některé vedlejší se opírají o reálné historické předlohy. Při zobrazení vášnivého trockisty Viktora Abravanela si Menasse posloužil z velké části vlastním životopisem, inspirací pro židovského uprchlíka Maného mu byly osudy rabbiho Manasseha ben Israel (1604–1657), pozdějšího učitele Barucha Spinozy. Obou vzorů se však Menasse nedrží příliš křečovitě a dopřává si i potřebnou dávku tvůrčí svobody.

Na přechodu mezi žánry
Menasseho mnohovrstevnatý opus Vyhnání z pekla kolísá mezi tragičnem a komičnem a pohybuje se na hranici několika podžánrů. Vyprávění o Manoelovi lze s drobnými výhradami označit za historický román, líčení epizod ze života Viktorova širokého příbuzenstva má zase blízko k tzv. rodinnému románu. Kromě toho oba ústřední chlapecké příběhy sdílejí leckteré žánrové znaky s bildungsrománem a dotýkají se i biografie, případně autobiografie.

Vyprávěcí šíře čtyřsetstránkového románu však nepřináší pouze nespočet myšlenkových impulzů, ale způsobuje i vytrácení jednoznačného ohniska vyprávění. Menasse nabaluje na hlavní dvojpříběh drobné historky a úsměvné epizody z rodinných či světových dějin, často zapracovává do textu historické postavy či události, které mají z hlediska vývoje děje pramalý význam. Vyprávění kvůli tomu ztrácí přirozenou dynamiku a stává se spíše panoramatickým výjevem než epickým společenským či historickým románem.

Pocit zbytečného nastavování ještě umocňuje nadbytečná současná časová rovina s Viktorovou platonickou láskou Hildegund. Až na povedenou závěrečnou pointu tyto krátké prostřihy nevnášejí do příběhu nic nového a vpřed je popohání snad jen čtenářova zvědavost, zda dvojice nakonec skutečně završí melancholickou jízdu Vídní ve společné posteli. Zbývající dvě „historické“ roviny, zejména pak velmi působivé líčení studentské levicové scény ve Vídni konce 70. a počátku 80. let, naopak za pozornost jednoznačně stojí a obstály by i samostatně.

Ačkoliv Menasse mohl svůj „fabulační gejzír“, jak se píše na přebalu knihy, lépe regulovat a výsledný produkt pečlivěji vycizelovat, z Vyhnání z pekla skutečně tryská nefalšovaná chuť vyprávět. Díky ní lze románu odpustit i příležitostnou rozvláčnost a schematičnost. Literární šperk? Nikoliv. Přesto Menasseho portugalsko-rakouské paralely čtenáře pobaví a obohatí. A to hned dvojnásobně.