Bác!
Brácha, Karel Hynek: Bác!

Bác!

Jako dvaatřicátý svazek edice Ulita plzeňského nakladatelství Pro libris vyšel Bác! od Karla Hynka Bráchy, další z řady parodií Máchova Máje. Přestože si Brácha z Máje vypůjčuje mnoho, jeho variace nejprovařenějších veršů nemá charakter hejhurácké senzace, která by z textu bezúčelně čněla.

Jako dvaatřicátý svazek edice Ulita plzeňského nakladatelství Pro libris vyšel Bác! od Karla Hynka Bráchy. Pseudonym autora další z řady parodií Máchova Máje skrývá identitu básníka Milana Šedivého, které je uvedené v autorské tiráži. Vystavení pseudonymu však má svůj účel; poetika osobitého básníka Šedivého se markantně odlišuje od bráchovského „projektu“, díky čemuž se zjevné rozlišení jeví jako pochopitelný krok.

Parodie bývají z podstaty natolik závislé na svém vzoru, že čtenářská neznalost původního díla likviduje valnou většinu jednorozměrných anekdot. Klasickou strategií populárních a umělecky nepřesvědčivých parodií pak bývá poněkud trapné přepsání neutrálních motivů na motivy pikantní. Přestože si Brácha z Máje vypůjčuje mnoho (zejména strukturu čtyř zpěvů a dvou intermezz, mnohé motivy a srovnatelné rytmické schéma), jeho variace nejprovařenějších veršů nemá charakter hejhurácké senzace, která by z textu bezúčelně čněla. Nápadné pasáže „Zas temný večer, pozdní máj… / Z večerní kožky línal čas. / Žežulce západ leptal hlas, / kde syrově uléhal kraj“ či dále „Na tváři živý tik – a srdce exlý sval!“ anebo učebnicová oxymóra „zemřelé vdovy šlem i zlodějova ctnost, / rozváté vůně dech; hyení koketnost, / sražených slepců sluch; zpopelavělá kost, / bulvárních plátků fakt či seriózní lež“ atd. jsou do Bráchovy knihy včleněny ústrojně a respektují logiku objevného paralelního fikčního světa, který má sílu rovněž sám o sobě. Tato částečná autonomie, která mimochodem Bráchův Bác! spojuje se starší Kasalovou parodií Jám, vyzdvihuje recenzovanou knihu z šedi parodií a staví ji na úroveň poctivých, bohatých a působivých básnických děl.

Epická linie Bráchovy knihy rozvíjí příběh Karla a Jarmily, totiž paragána a jeho partnerky („Z Jarmily mohla být poetka, / jenže sama s děckem na krku, / to bývá houby poezie“), který se odehrává za druhé světové války, kdy je v ovzduší cítit „smrad v poklopu nesvobody“. Zhruba po třech čtvrtinách knihy (po ležáckém i druhém, bezejmenném intermezzu) se časové ukotvení svižně přesunuje: „Zapadl Čurdův falš, rozpukla půda let. / Pak Gottwald město měl, zas byl z něj nazpět Zlín, / zas salvy nicotných pálily do dějin, / uplynul den po dni, a člověk nikdy střed…“ Ke konci knihy se tématem číslo jedna se stávají dějiny dnešní situace v Česku jako jejich výslednice: „Je v tom škleb, grimasa celé historie. / (…) / Měl bys už reál žít: žer betonový blok“ atd.

Společensko-politickým básním dnes hrozí nebezpečí velkohubé „mainstreamovosti“; lament vlastně nad celou společností je častou náplní rozsáhlejších básnických skladeb nedávné minulosti (Kasalův Orangutan v továrně, texty Víta Janoty), ale i kratších básní, které mají dlouhodobě úspěch v okruhu okolo Petra Štengla. Patří se ovšem zdůraznit, že jinak má Bráchův Bác! s těmito texty společné jen máloco. Oproti surové, přímočeré expresivitě Brácha staví intelektuální, jazykově vynalézavou a složitou skladbu s nesmírně širokým lexikem a barvitou imaginací.

Recenze

Kniha:

Pro libris, Plzeň, 2013, 40 s.

Zařazení článku:

beletrie česká

Jazyk:

Témata článku:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Tomáš Matras,

Mácha to měl jednodušší ;-))), nebyla čeština ani "romantická tradice", tvořil z "ničeho", propojoval se s kosmem a s matkou zemí a myslel to skutečně upřímně, jenže: "každá generace má svého Máchu", jak jednou napsal Josef Kroutvor. Mám rád blasfémii a veršotepeckou obratnost, třeba vzpomínám na Rytíře Smila, otázka je jenom, jak dlouho nás to bude bavit. Možná jako se Sklepáky: rádi si drobet sentimentálně "zabékáme" u ohýnku a pak když na nás přijdou oni se svou "trampskou blasfémií", jsme opět rádi a dobře se bavíme.