Loď Scopuli je obsazena neznámými útočníky. Přežije jen jedna členka posádky, která spatří strašlivé věci. Vesmírný tahač ledu Canterbury zareaguje na nouzové volání. Objeví opuštěnou Scopuli a znenadání je zničen tajemnou lodí. Přeživší svědkové se dostanou na vojenskou loď vyslanou z Marsu. Ovšem i ta se brzy stane terčem neznámého útoku. A nedůležitý detektiv mezitím dostane za úkol najít dcerku bohatých rodičů a vrátit ji zpět do bezpečí rodinného hnízda. Ve vnější sluneční soustavě se totiž schyluje k válce všech proti všem...

Leviatan se probouzí je jednou z knih, které loni zachraňovaly čest kvalitní překladové science fiction. Nejedná se přitom o nijak převratné dílo, ale o dokonale profesionální práci, která ukazuje, jak by měl vypadat vysoký žánrový standard. Což není nijak překvapivé – nic neříkající jméno James S. A. Corey je totiž pseudonymem dvojice Daniel Abraham a Tyler Franck. Očekávání s knihou spojená se přitom odvíjela především od Abrahama.

Ten je svého druhu chráněncem George R. R. Martina (Píseň ledu a ohně) – podobně jako on se vypracoval na povídkách, v nichž si vyzkoušel všechny fantastické žánry, přímo s Martinem spolupracoval na několika projektech a nakonec se stal scenáristou komiksové adaptace Hry o trůny. Což je ovšem ryze průměrná práce. V povídkách Abraham ukázal, že má na víc. A dokázal to fantasy sérií Kvartet vysoké ceny, oproštěnou od většiny žánrových klišé, z níž vyšly v českém překladu první dva díly (Stíny v létě, Zrada v zimě). Poté se věnoval i dalším projektům komerčnějšího rázu, ovšem vždy ve vysoké kvalitě. Tyler Franck má za sebou jen pár povídek, ovšem dokázal již upoutat pozornost např. Orsona Scotta Carda (Enderova hra), v jehož internetovém magazínu debutoval. A nakonec i již zmíněného Martina, jehož asistentem se stal.

U jejich společného psaní se jasně odráží úcta k tradici zábavné vesmírné science fiction a snaha podat ji moderně. Nabízí se zde drobné srovnání s románem Mráz a hry české dvojice Hlávka – Vybíralová, který vyšel zhruba ve stejné době. Obě díla vycházejí spíše ze starších a jednodušších podob space opery a pro čtenáře představují srovnatelný požitek – kterého však dosahují zcela odlišným způsobem. Ani jedna dvojice se nepouští do rozmáchlejších extrapolací ohledně lidské evoluce biologické i kulturní (jako třeba John C. Wright či Paul McAuley) ani se nesnaží ohromit velkolepostí (jako např. Dřeň Roberta Reeda), ale nabízí několik souběžných dějových linií (zde linie přeživších z Canterbury a detektiva Millera, které se před polovinou románu protnou), sympatické postavy, občasný humor a stejně občasnou romantickou zápletku...

U posledních dvou prvků je přitom na místě pozastavit se nad jejich specifiky v díle Abrahama a Francka oproti zmíněné české knize. Mráz a hry je totiž dokonale bezešvé vyprávění, kde největší vítězství spočívá v jeho rytmu. Román můžete číst hodiny a hodiny bez únavy, stále pohlceni mile útěšným (byť v některých detailech – lidé přeci jen umírají – krutým) dobrodružstvím, bezpečně vzdáleným v čase i prostoru. Leviatan se probouzí ovšem neopustí naši soustavu, rozhodně není zasazen do nijak vzdálené budoucnosti a je naopak založený na neustálém znejisťování čtenáře. A na tempu, které vyžaduje občas chvíli oddechu. Jednotlivé kapitoly se na sebe nesnaží plynule navazovat a gradovat, ale spíše připomínají krátké sprinty, zakončené chytáčky známými z konců televizních seriálů.

Leviatan se probouzí je tak dravější, ale také syrovější kniha (a dialogy občas připomínají přestřelku úderných filmových hlášek). Tomu odpovídá i krutý humor, který často vychází z nezamýšlených, o to však tragičtějších následků činů a jejich stupňování. Stejně tak romantická linie odkazuje k některým znepokojivě melancholickým povídkám George R. R. Martina, jaké psával v sedmdesátých a osmdesátých letech.

Největší milostný příběh knihy je totiž zastoupen platonickým vztahem detektiva Millera k dívce, po níž pátrá. Sám se s ní však setká až ve chvíli, kdy je mrtvá. Což je vzhledem k umístění zvratu zhruba do poloviny knihy dokladem sebevědomí autorů – podobné odhalení bývá obvykle připraveno na závěr, zde je však použito jen jako odrazový můstek k další eskalaci nebezpečí, kterému hrdinové čelí.

Podobně čtenáře sci-fi z pohodlí vytrhává i práce s žánrovými vějičkami. Od začátku jej autoři bombardují poznámkami o dopadu vesmírného prostoru na lidské tělo, problémy pohybu v beztíži nebo svéráznými pravidly života v Pásu, které podmiňuje naprostá závislost na dodávkách vzduchu i vody... Je to mix logických úvah a pochopitelných aplikací mírně pokročilé fyziky s tradiční sci-fi fabulací (tedy ochoty čtenářů žánrů uvěřit pro potřeby příběhu, že by některé věci mohly fungovat naznačeným způsobem). Pokaždé přitom podobná informace cíleně zpomalí děj.

Zvolená strategie, která nezakolísá na celých více než čtyřech stech stranách, ve výsledku znamená, že i když Abraham s Franckem vyprávějí relativně přímočarý dobrodružný příběh, který plně vychází z žánrové tradice, daří se jim uspokojit i nároky čtenáře, který chce cosi víc – ovšem bezbolestně, bez větší námahy. Vlastně je to s trochou nadsázky žánrový midcult. Bez nadsázky pak plně profesionální ryzí zábava.