Je jasná noc, mrzne, na obloze planou hvězdy a jedna za druhou se zvolna loučí poslední minuty roku 1942. V zákopu, táhnoucím se jako dlouhý šrám ze severu na jih napříč ruskými pláněmi, se daleko od domova krčí skupinka norských vojáků. Na začátku války zradili svou zemi, slíbili věrnost Vůdci a odešli na východní frontu bojovat proti v jejich očích horšímu ďáblu Stalinovi. Jeden z nich si říká Urijáš. Té noci na dohled Leningradu Urijáš zemře a jeho druhové ho pohřbí. Jenže dalšího večera Urijáš vstane z mrtvých, aby se pomstil.

Od českého vydání Panserhjerte (Levhart) uplynulo sotva několik měsíců a nakladatelství Kniha Zlín se už chystá zaplavit knihkupectví dalším thrillerem veleúspěšného norského autora Jo Nesbøho. Červenka (Rødstruppe) ale není pokračováním Levharta. Děj Červenky se odehrává před Levhartem (i předchozím Sněhulákem). Nesbø Červenku ostatně napsal skoro o deset let dřív a kniha už kdysi v češtině vyšla; pod názvem Červenka nese smrt ji v roce 2005 vydalo nakladatelství MOBA.

Komisaře Harryho Holea tak věrný čtenář Knihy Zlín nalezne ve výrazně lepším stavu, než v jakém ho opustil na konci Levharta: Harry má na rukou všech deset prstů, na čele méně vrásek a jeho čelisti ještě drží pohromadě. Od první kapitoly je to nicméně ten Harry Hole, jak ho známe: navenek cynik a tvrďák, který nakonec s bouchačkou v ruce vždycky srovná padouchy do latě, uvnitř ale křehký a nejistý, sužovaný přízraky a démony mysli, kteří mu v noci nedají spát. Čtenář tomu chlapíkovi prostě musí fandit a musí mu přát štěstí, i když ví, v jakém srabu Harry v dalších knihách skončí.

Červenka se rozjíždí pomalu, zlo se nejprve odehrává jen kdesi bezpečně daleko v minulosti a je těžké ukázat prstem na jednu kapitolu se slovy „tady začíná zápletka“. Na prvních sto stránkách se hromadí temné náznaky: cosi zlověstného se děje, ale nikdo přesně neví co. Někdo se v Norsku snaží sehnat odstřelovací pušku, ale těžko říct, k čemu ji chce použít. Nesbø se nadechuje a dává si záležet, aby nás seznámil s postavami. Každá stránka úvodu, kterou postavám věnuje, se zúročí v druhé polovině knihy. O to silněji pak čtenář prožívá každé Harryho škrábnutí a v jedné vypjaté scéně by nejradši vstal z křesla a šel si to s vrahem vyřídit sám.

Než se jednotlivé dějové linie v polovině knihy spojí do jediné, odehrává se děj střídavě v Norsku roku 2000, na východní frontě 2. světové války a ve vídeňském lazaretu v době, kdy už se válka chýlí ke konci. Ústředním motivem celé knihy je zrada a vyrovnání se s minulostí. S válkou, která na mnoho let pošpinila svědomí norského národa. Se zradou tisíců norských vojáků ve službách Třetí říše na jedné straně a na druhé straně se zradou norského krále, který podobně jako náš Beneš v nejtěžším okamžiku uprchl do Anglie.

Nesbø v Července ukazuje, že se ve svém vyprávění dokáže obejít bez obvyklé brutality a přehnané akce; nejsilnějšími pasážemi jsou překvapivě dialogy mezi Harrym a jeho kolegyní Ellen. O něco více prostoru dostává také Harryho osobní život a knize to rozhodně prospívá – Nesbøho Harry Hole se definitivně zařadil po bok takových velikánů, jako jsou Mankellův Kurt Wallander nebo Peterssonův Harald Lindmark.

Škoda samotného závěru. Ne, nechápejte mě špatně. Velké finále Červenky samozřejmě budete číst bez dechu až do posledního slova a v noci nebudete moci napětím usnout. Jenže… až vzrušení opadne a vy se s odstupem a všemi informacemi k zápletce v klidu vrátíte, začne ve vás možná hlodat pochybnost. Tak jako ve mně. Autor se nedopustil žádné vyložené boty, v knize není žádný nesmysl nebo očividná nesrovnalost, na to je Jo Nesbø příliš dobrý spisovatel. Rozuzlení ale i s benevolentním přihlédnutím k žánru balancuje na hraně uvěřitelnosti.

I proto Červenka za Levhartem o něco málo zaostává; ve srovnání s ostatními skandinávskými autory však stále zůstává vysoko nad průměrem a Červenku byste si neměli nechat ujít.