Peter Handke, rakouský spisovatel, básník, dramatik a překladatel, jenž byl již několikrát nominován na Nobelovu cenu, se zapsal do dějin literatury už svou ranou novelou Úzkost brankáře při penaltě (Die Angst des Tormanns beim Elfmeter) z roku 1970, kterou v letošním roce zařadilo do svého edičního plánu nakladatelství RUBATO. V roce 1966 sklidil velký úspěch autorův debutový román Sršni, předznamenávající polohy Handkeho autorské tvorby. Odbornou veřejnost udivil zejména tím, co všechno jazyk dokáže a co je v jazyce vlastně vůbec ještě možné. Autor působil jako člen literární Skupiny 47, oslnil scénářem k filmu Nebe nad Berlínem a svou poměrně provokativní prací vždy narážel na velkou vlnu kritiky, odmítání a odporu. Do českého prostředí začalo jeho dílo pronikat až po roce 1989. Peter Handke je nositelem prestižní Ceny Franze Kafky, přičemž paralely tohoto autora s Kafkovým dílem jsou zcela zjevné.

Mechanik a bývalý brankář Josef Bloch je jednoho pátečního rána patrně vyhozen z práce, a zatímco se bezcílně pohybuje Vídní, naváže určitý druh kontaktu s Gerdou prodávající lístky v pokladně kina, kterou následně po první společné noci uškrtí. Existenciální drama se s Blochovým odchodem z Vídně náhle přesouvá do jižního pohraničí, kam ústřední hrdina novely putuje za svou dávnou známou – jeho cesty vedou z hotelu do hotelu; se svou manželkou a dítětem Bloch udržuje pouze výjimečný telefonický kontakt. Zatímco místní policie vyšetřuje zmizení němého školáka a vypravěč usiluje o objektivní zobrazení krajiny i města, ale možná zachycuje jen vnitřní dojmy, sledujeme Blochova setkání i míjení se známými lidmi a rozhovory, v nichž vzájemnému porozumění obou účastníků nepomůže ani stejný komunikační kód. Ačkoli je z novinových titulků zcela zřejmé, že je jenom otázkou času, kdy policie Blocha vypátrá, novela končí, aniž byl ústřední hrdina zatčen.

Vypravěč ve třetí osobě sice částečně přejímá úhel pohledu hlavního hrdiny, avšak Blochovo vnímání cosi neustále narušuje, smysly jsou rozostřeny. Bloch je nucen neustále vše interpretovat a dobírat se pravdy, která je nepoznatelná, a tak se otevírá tíživá propast mezi jeho vnitřním životem a vnějším světem, který s posedlostí pozoruje. Nikomu nedůvěřuje, ověřuje si každý detail konverzace a snaží se porozumět tomu, co mu lidé říkají, avšak opakovaně se jich na jejich sdělení ptá, aniž by je pochopil. Nemožnost „skutečně“ slyšet a vidět „opravdový“ svět, ale pouze vnímat jeho odrazy a tušení světa je pro Blochovo vnímání zcela klíčová. Okolí se k němu staví velmi nepřátelsky a útočně, a není tedy divu, že je on je pak velmi vztahovačný a nejistý. Novela také popisuje výrazné zvuky, které Bloch vnímá velmi intenzivně, především v souvislosti s neustále se opakujícím motivem jablek, jejich padáním ze stromů, trháním, kutálením či padáním na zem. Motiv padajících jablek i pocit, že se vše neustále opakuje, a přitom zůstává stejné, ale rovněž nemožnost změny evokují smrt.

To, že má Bloch natolik komplikovaný a velmi neprůhledný charakter, nedovoluje čtenáři, aby se s ním seznámil a jakkoli ztotožnil; ani vypravěč nedává žádnou šanci poznat Blochův charakter ani zevnějšek (a možná ji nedává ani samotnému hrdinovi, který si nejednou s velkým překvapením osahává vlastní obličej, své ztuhlé tváře i ránu, již utržil v hospodě). Postavy neznáme, nemáme tušení, jak vypadají, a nevíme ani nic o jejich charakterech – až to budí zdání, že se jednotlivé postavy promítají jedna do druhé. Bloch potkává úředníka, který si vše pamatuje pouze podle ceny, a pak sám chodí do obchodů, ptá se na ceny všeho, co vidí, a zcela přebírá tuto úředníkovu vlastnost. Blocha nemůžeme poznat, nemůžeme s ním soucítit a nemůžeme ho vnímat, stejně jako on nemůže vnímat svět. Kde ale získá čtenář určitý stupeň empatie či náklonnosti k Handkeho hrdinům? Ústřední postavy vlastně vůbec neznáme, nikdo nám je v knize nepředstavil.

Úzkost brankáře při penaltě představuje úžasnou práci s verbalizací světa – styl má pro text zcela výjimečný a klíčový význam: Handkeho velmi věcný a strohý jazyk, krátké a úsečné pregnantní věty, mizivé použití adjektiv, výjimečné užívání přímé řeči, která se během konverzace mnohdy promění v řeč nepřímou, jež ještě prohlubuje propast mezi Blochem a jeho okolím. Tato atypická studie zvláštního chování člověka, o jehož charakteru čtenář neví zhola nic, je výjimečnou hrou s principem epiky a epičnosti v literárním díle. Neustále se něco děje, sloveso stíhá sloveso, i stavy naprostého klidu krajiny a duše člověka jsou popisovány jako bezprostředně rychlé události s velkou dějovou dynamikou. Blocha se ale žádný z uvedených dějů nedotýká, všechno se odehrává s ním a kolem něj, nikoli v něm. Na ploše stostránkové novely se čtenář doslova potýká s každým odstavcem, stojí ho velkou práci a námahu autorovi porozumět a do poslední stránky mu chybí indicie k tomu, jak jeho metafory rozklíčovat. „Oddálenost“ je nejen jedním z klíčových témat novely, ale zároveň prostředkem Handkeho vyprávění i pocitem čtenáře od první řádky po tu poslední. Handkeho svět je popsatelný, ale nespojitelný a neuchopitelný v souvislostech, nikdy nepochopíme vzájemnou provázanost jednotlivých dějů či jejich příčinnost. Vypravěčský odstup a objektivizující popis se velmi vzdalují tradičním vypravěčským postupům a mohou na první dojem evokovat nezúčastněnou netečnost, ale jedná se o experiment s pozicí i možnostmi vypravěče a jazyka, při němž Handke protestuje proti falešnosti (a možná i jednoznačnosti a nekreativnosti) tradičních estetických očekávání čtenáře a pokouší se mu nabídnout zcela odlišný horizont.