Zápisky, které Jaroslav Erik Frič kontinuálně publikuje v rámci blogu a jejichž část vyšla péčí nakladatelství Dauphin knižně, staví návštěvníka knihkupectví před nelehké rozhodnutí, zda investovat do něčeho, co je volně dostupné v rámci webového prostoru. Odhlédneme-li od konkrétního textu a jeho obsahu, zůstane otázka – proč? Odpověď lze hledat skrze dosah tištěného, jehož dopad i cílová skupina zůstávají v dnešní „digitální době“ specifické. Bude mít úvodní část blogových deníků pokračování, nebo půjde toliko o vějičku, která byla nahozena do prostoru, aby přitáhla čtenáře k primárnímu zdroji, jímž zůstane blog? To ukáže až čas, ediční plán v tomto směru nenapoví. Jasný není mimo jiné ani celkový náklad, 1000 výtisků uvedených v knize nekoresponduje s 600 uváděnými na stránkách vydavatelství.

Frič, někdejší nakladatel, v posledních letech především organizátor festivalů, autorských čtení a v neposlední řadě básník a hudebník, není neznámým pisálkem a za publikované názory a postoje ručí svým dosavadním životem. Byť zcela nesouhlasím se srovnáním jeho zápisků s poetikou deníků Janů Zábrany a Hanče, i ony ukazují autentičnost a autorovo až umanuté zaujetí nazývat věci pravými jmény. Ve srovnání s deníkovými záznamy směřují Fričovy zápisky přímo k publiku, přičemž někdy rovněž reagují na jeho podněty a na čtenáře se obracejí. Pětiletý odstup textům neubližuje, ale zároveň je příliš krátký na to, aby z nich učinil dobový dokument. Skici, zejména ty, v nichž místy poukazuje na vyprázdněnou pomíjivost materialismu, by autor mohl identicky a třebas i důrazněji formulovat i dnes. Silněji v tomto ohledu působí, alespoň na mne, který nejsem pamětníkem, častá ohlédnutí, v nichž je přítomen dnes již neexistující svět. „… bavíme se o tom v hospodě, nikdo už to nepamatuje, co jsem vídal, co existovalo, ale co už neodvratně není, a nejenže není, ale nikdo už to vůbec – z přísedících – nepamatuje…“

Zápisky nejsou moralistní metání litanií, ale barvitá koláž psaná na margo doby, s níž člověk Fričova naturelu nemůže souznít, aniž by musel přistoupit na kompromisy, které mají pachuť sprostého slova. Autorova snaha rozlišovat balast a podstatu je proto pochopitelná, ač mu přináší spíše obtíže. „(…) jen jim chci rozumět, nazývat věci pravým jménem, a nenechat se přitom opíjet něčím, co chtě nechtě jsem nucen chápat v rovině vnitřní lži, z níž nemůže vyvstat nic dobrého a silného (…)“.

Šíře Fričova pohledu pojímá vedle kakofonií všedního dne i oblasti zásadní a nezpochybnitelné – víru a potýkání se s darem života. Autorova duchovní spřízněnost s Jakubem Demlem, Josefem Šafaříkem či Josefem Florianem se tu střetává a jinde koexistuje s Ivanem Martinem Jirousem i dalšími méně známými současníky, kteří, žel, stále častěji odcházejí. Zejména v zamyšleních věnovaných otázkám víry se ukazuje šíře Fričova rozhledu a jasného ukotvení jeho názorů, které mu nedovolují takříkajíc sejít z cesty. „(…) nechci, aby toto mé psaní bylo blogem nekrologů (…),“ seznává Frič, leč v jistém smyslu nelze tomuto faktu z pohledu čtenáře čelit jinak než přiznáním, že zápisky jsou částečně i nekrologem jisté doby, konkrétních osob i umírajícího času.

Tvrzení uvedené na obálce knihy: „Střepiny ze života muže, který se dokázal obětovat své víře a vášni,“ není nikterak nadsazené. Frič, po celý život balancující na hraně, si je diskomfortu tohoto svého postoje nepochybně vědom. Zároveň však nemůže jinak, protože by se zpronevěřil sám sobě i oběma výše uvedeným postulátům – víře a vášni.