Marie Michlová se narodila v roce 1989, studuje historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a dle stránek nakladatelství Čas, v němž publikovala odbornou knihu o české zkušenosti protektorátu, beletrii píše ve volném čase. A pokud Marie Michlová „spíchla“ svůj prozaický debut Smrt múz opravdu jen tak mimochodem, máme se na co těšit, až se psaní začne věnovat naplno.

Román vznikal mezi lety 2004 až 2012, zabírá úctyhodných 505 stran a de facto rekonstruuje literární život v Anglii v první polovině 19. století. Autorka klade velký důraz na historickou přesnost svého vyprávění, v závěrečné poznámce dokonce prozrazuje, že „[...] se rozhodla skloubit v jednom příběhu fiktivní hrdiny [...] s nevymyšlenými historickými postavami, jimž [...] vložila do úst převážně jejich vlastní výroky“ (s. 507). Ve Smrti múz tak ožívají vedle Waltera Scotta také lord George Gordon Byron či John Gibson Lockhart a další. Michlová se dokonce vydala bádat na Abbotsford, zámek Waltera Scotta, a kontaktovala příbuzné pana Lockarta, aby nasbírala dostatek podkladů pro svou knihu, v níž předkládá zprávu o životě Johna Smitha, „nejlepšího spisovatele všech dob“, jenž nejen se všemi výše zmíněnými navázal blízká přátelství.

Hlavní postavu knihy Johna Smitha snad ani nemůžeme nazvat hrdinou v pravém smyslu toho slova – je obtloustlý a nesportovní, nemotorný, nezajímavý, nejeví o nic zájem a vyniká jen lenivostí. Zkrachovalý student medicíny, který ze všeho nejvíc nemá rád poezii a kterého k vlastní tvorbě dovedla „neschopnost Waltera Scotta psát poutavě“. Pasivního a zbrklého Johna si vzal pod svá křídla jeho úspěšný dědeček Jacob a rozhodl, že z vnuka bude básník. Nicméně John se všem navzdory vydal cestou prozaika a jeho debut byl tak špatný, že jej kritika začala považovat za geniální satiru a parodii. Z Johna se s první vydanou knihou stal sice opravdový spisovatel, více se však proslavil svým násilným činem (příhoda s Byronem, vejcem a jablkem).

Životní příběh Johna Smitha se točí kolem jeho komplikovaných vztahů s muži (dědeček, Byron) a ženami (neobvyklá manželství) a kolem touhy získat literární cenu Geoffreyho z Monmouthu. John je spíše typem svorníkové postavy propojující příběhy ostatních, které sledujeme jeho očima (je zároveň vypravěč), nevýrazný statista, který na sebe zbytečně nestrhává nežádoucí pozornost. A jelikož je také trochu natvrdlý a nedisponuje základními potřebnými znalostmi poměrů svého fikčního světa, plní pro potřeby Michlové funkci ideálního „hrdiny“. Johnovi musí být často mnoho věcí vysvětlováno, proto se ke čtenáři dostanou potřebné informace nenásilnou cestou. A když je potřeba vyprávění zkrátit, odsune autorka Smitha do izolace, nechá jej přerušit s ostatními kontakt, aby nakonec mohla příběhy dovést do konce rychlou zkratkou. Ke konci knihy se role hlavní postavy promění, vyprávění se začne soustředit na Johna jako takového a dovádí k pointě jeho životní úkoly. Mimo jiné si spisovatel předsevzal vyřešit podstatu smrti múz – záhadné nemoci básníků do třiceti šesti let.

Ich-formový vypravěč často navazuje kontakt se čtenářem, oslovuje jej a obhajuje své narativní postupy. Autorka využívá propojení reálných základů příběhu a fiktivní složky a nechává postavy spekulovat o tom, jak nudným literárním hrdinou by byl John Smith, a dokonce prozradí, která postava vychází z reality a která je jen vymyšlená. Na příkladu svých literárních hrdinů nastiňuje Michlová otázku proměny estetické hodnoty a estetické normy v čase či problematiku zveřejňování soukromé korespondence; vezme čtenáře na exkurzi do Anglie, Skotska, Francie a Itálie.

Marie Michlová vykonala velký kus práce, není důvod jí nevěřit, že postavy říkají a dělají to, co říkaly a dělaly ve skutečnosti. I když toto z vlastní podstaty literatury není důležité. Důležitá je práce s jazykem, a ta není nikterak objevná. 

Debut Marie Michlové nepřečtete jedním dechem, ale pokud patříte k fanouškům Waltera Scotta, neměli byste si jej nechat ujít.