V rámci akcí souvisejících s podporou italského jazyka a kultury v České republice měl 7. března Italský kulturní institut v Praze tu čest přivítat Dacii Maraini, významnou italskou spisovatelku, autorku mnoha románů a povídek přeložených do řady světových jazyků, jakož i laureátku literárních cen Premio Campiello v roce 1990 za román La lunga vita di Marianna Ucrìa a Premio Strega roku 1999 za román Buio. Setkání nazvané „Dacia Maraini: la narrazione“, uspořádané ve spolupráci s Italským kulturním institutem v Bratislavě a pražskou sekcí Společnosti Dante Alighieri, sklidilo mimořádný úspěch jak u diváků, tak u kritiky. Rozlehlá barokní kaple institutu byla zaplněna do posledního místa a mnozí z příchozích sledovali přednášku a následující diskusi ze sousedního kapitulního sálu, kam bylo vystoupení přenášeno.

Všestranně zaměřená Dacia Maraini, spisovatelka, básnířka, filmová a divadelní režisérka, zaměřující svou pozornost na sociální a ekologickou problematiku, přítomné doslova uchvátila: celý rozhovor se nesl ve znamení jejího moudrého nadhledu. Spisovatelka vycházela z námětu své poslední knihy La grande festa a rekapitulovala významné etapy svého díla, které prokládala vlastními vzpomínkami na osobnosti, jako byl její otec Fosco Maraini či přátelé Pier Paolo Pasolini a Alberto Moravia, a velmi působivými úvahami o očistné schopnosti psaní, jež může mrtvé přivést k životu, a o archetypálních hodnotách mýtu.

Návštěva D. Maraini v Praze a její vystoupení, uskutečněné díky podpoře italského velvyslance v České republice Pasquala D’Aviniho, ředitele Italského kulturního Institutu v Praze Paola Sabbatiniho a prezidentky pražské sekce Společnosti Dante Alighieri Monie Camuglia, pro nás byla příležitostí požádat autorku o krátké interview.

Italský kulturní institut v Praze: Často cestujete a pravděpodobně jste v Praze již byla. Praha zanechá v duši návštěvníka stopu, jak nám potvrzuje mnoho zahraničních – i italských – spisovatelů, kteří o ní psali. Jaký máte k tomuto městu vztah vy?
Dacia Maraini: S tímto městem si mám vždy co říci v tom smyslu, že jsem zde byla několikrát a prošla jsem si ho jako turistka, ale také jsem se snažila poznat jeho literaturu, jeho kořeny, jeho jazyk, kterému bohužel nerozumím, ale zní mi velmi příjemně. Praha je malá schránka plná dějin, kromě toho můžeme říci, že tudy prošly dějiny celé Evropy. Mám velmi ráda historii, a proto vždy, když jsem v Praze, tenhle aspekt města velmi vnímám. Jde totiž o společné dějiny, které jsou blízké každému z nás.

Italský kulturní institut v Praze: Do českého a slovenského jazyka byly k dnešnímu dni přeloženy tři vaše knihy a také jedna kniha vašeho otce, etnologa Fosca Marainiho.¹ Z  vašich textů jsou to sbírka divadelních textů z roku 1981, I sogni di Clitennestra (Klytaimestřiny sny)²; L’età del malessere (Nebezpečné roky)³ z roku 1963 a A memoria (Nikto sa nepamätá)⁴ z roku 1967. Proč si podle vás z mnoha knih, které jste napsala, naše nakladatelství vybrala právě tato díla?
Dacia Maraini: To opravdu neumím říct, museli bychom se zeptat jich. Dám vám takový příklad: když jsem jela do Číny, myslela jsem si, že tam přeložili mou knihu La lunga vita di Marianna Ucrìa, která je mou nejpřekládanější knihou v zahraničí. Jenže oni přeložili L’età del malessere, což je kniha z roku 1963. Ptala jsem se na důvody tohoto výběru a oni mi vysvětlili, že vydali tuto moji starou knihu, protože pojednává o nezaměstnanosti žen, což je v čínské společnosti velmi aktuální téma. Nicméně důvody, proč byly v České republice přeloženy tyto knihy a ne jiné, opravdu neznám.

Italský kulturní institut v Praze: Zůstaňme ještě u vašich knih. Který z vašich románů je nejvíce autobiografický a který je podle vás nejpovedenější z formálního a stylistického hlediska?
Dacia Maraini: Nechť čtenář vyřkne nesnadný rozsudek!5 Opravdu to nedokážu říct. Napsala jsem několik autobiografických knih, jednou z nich je Bagheria, vztahuje se k mému mládí a k Sicílii. Další je La nave per Kobe, kde jsem vycházela z deníkových zápisků své matky. Také poslední kniha, nazvaná La grande festa, je v některých detailech autobiografická. Ostatní jsou všechno romány. Samozřejmě, že v ději je vždy něco ze mne, co se dostane na povrch, ačkoliv jinak jde o romány s vymyšlenými postavami. Takže musíme rozlišovat mezi díly, kde vstupuji do hry přímo sama za sebe a kde zveřejňuji i jména dalších osob, a mezi jinými díly, v nichž se sice neschovávám, ale popisuji postavy, které se mnou nemají nic společného.

Italský kulturní institut v Praze: Mezi postavami, na které vzpomínáte ve svém posledním románu, jsou některá „posvátná božstva“ italské literatury jako Alberto Moravia a Pier Paolo Pasolini, dva velmi překládaní a známí spisovatelé i v České republice. Jaké jsou nejživější vzpomínky, které vás s nimi pojí?
Dacia Maraini: Vzpomínky z cest! Hodně jsme spolu cestovali, protože jak Pasolini, tak Moravia byli také velcí cestovatelé, a proto jsme si rozuměli i v této rovině. Uskutečnili jsme spolu opravdu mnoho a mnoho cest. Někdy Pasolini jezdil hledat lokality pro své filmy. Jedna z cest, které jsme spolu podnikli do Afriky, se například uskutečnila, protože chtěl natočit africkou Oresteiu s místními herci. Jenže producent si to pak rozmyslel s tím, že pro Evropu se Afričané nehodí… A tak to Pasolini musel vzdát. Hodně dalších cest jsme podnikli i společně s Marií Callas, Ninettem Davolim, bratry Cittiovými, což byli oblíbení herci Piera Paola. Nejvíc si pamatuji právě cesty, přestože v Římě jsme se vídali každý večer. Měli jsme společný dům v Sabaudii, který jsme opravili, ale bohužel Pasolini zemřel rok po dokončení stavebních prací. A předtím jsme si pronajímali v Sabaudii jiné domy. Mezi místy, kde jsme spolu společně žili, byla i Villa Antonelli, jeden z nejstarších domů v Sabaudii, kde jsme napsali scénář k Il fiore delle mille e una notte (Kytice z Tisíce a jedné noci). Takže vzpomínek na ně mám opravdu velmi mnoho.

Italský kulturní institut v Praze: La grande festa je veselý název pro silná témata jako smrt, ztráta blízkých osob…
Dacia Maraini: Můj pohled na smrt je ovlivněný japonskou imaginací a východní kulturou. V divadle nó6 se například mrtví stýkají s živými, pomáhají jim, radí, jsou jim morální oporu. Na západě je smrt tabu. Ve starých zemědělských kulturách byla běžnou záležitostí společná účast na rituálech, které sbližovaly život se smrtí. V průmyslové společnosti je mrtvý naopak izolován, svěřen přístrojům a nemocnicím. V obecné představivosti jsou mrtví největšími nepřáteli živých: buď duchové, nebo upíři. A tento strach ovlivňuje z velké části i západní film.

Italský kulturní institut v Praze: Do této perspektivy tedy můžeme zařadit i vyprávění a jeho spasitelskou funkci?
Dacia Maraini: Samozřejmě. Vyprávění dává význam plynutí času, dodává smysl chaotickému vesmíru. A to je přesně to, co si myslím: vyprávění nám umožňuje dodat význam času, který je jinak bez významu.

Italský kulturní institut v Praze: Jaký máte vztah ke kraji Abruzzo?
Dacia Maraini: Vznikl náhodou. Hledala jsem místo pro odpočinek. Řím je takový vlezlý, a já jsem potřebovala dům na nějakém klidném místě v horách. Musela jsem si najít ústraní, abych mohla psát a koncentrovat se, a v tomhle kraji už byl Scola, Ettore Scola s manželkou Gigliolou, které znám již mnoho let. Mají již čtyřicet let dům v Pescasseroli a často mne tam zvali, a tak jsem se na první pohled zamilovala do tohoto malého městečka v Abruzzském národním parku, které je velmi klidné a krásné.

Italský kulturní institut v Praze: Abruzzu jste věnovala také knihu Colomba.
Dacia Maraini: Ano, Colomba je věnovaná Abruzzu a byla napsaná tamtéž, jako většina mých knih. I poslední jsem napsala v Pescasseroli, protože to je místo, kde se opravdu soustředím, trávím tam alespoň šest měsíců v roce. Většinou věnuji tři měsíce cestování, potom jedu koncem července do hor a zůstanu až dokonce září, vracím se tam i v zimě a v létě. Jen mimochodem, hlavní postava mého příštího románu bude studentka, která zemřela během tragického zemětřesení v L’Aquile.

Italský kulturní institut v Praze: Ve vašich knihách je možné sledovat také vývoj společnosti, především z hlediska žen. Jak se změnilo oblečení, jak se změnila žena? Dnešní žena je velmi jiná než dřív. Co si o tom myslíte?
Dacia Maraini: Myslím si, že ženská revoluce, uskutečněná na konci šedesátých let, byla skutečnou revolucí. Naštěstí bez krve a násilí, ale byla to revoluce. Rodina už není stejná jako dříve. U nás umíme velmi dobře dělat revoluce, ale co přijde potom… Například jsme byli první s revolucí v psychiatrických léčebnách. Celá Evropa byla zvědavá, co se stane v Basaglii, co vzejde z našeho přístupu k psychické nemoci. Byla to opravdová revoluce, která se ale zastavila a nešla dál; místo aby se šlo dál a postavilo se to, co mělo být alternativou k nemocnici, tak se to nechalo být, a tím pádem je z toho opravdový problém. Feminismus a především rok 1968 neuměly vytvořit jinou společnost, stejně jako se to stalo s akcí „Mani pulite“ (Čisté ruce). Dělá se velký povyk, tvrdí se, že se vytvoří nová morálka, vše se vyčistí, ale potom je zapotřebí vybudovat novou společnost s novými hodnotami. V opačném případě je to krok zpět a vše je horší než předtím. Myslím si, že naše země má tu vadu, že je velmi emocionální a velmi štědrá ve chvílích, kdy chce něco měnit, ale pak převládne individualismus, chybí společenská organizovanost, důvěra. Víme to všichni, své vady známe.

Italský kulturní institut v Praze: Jací jsou vaši nejoblíbenější současní italští spisovatelé?
Dacia Maraini: Je jich mnoho. Mezi mladými: Ammaniti, Saviano, který dal velmi pozitivní a důležitý příklad, i když má bohužel potíže napsat druhou knihu, protože je velmi těžké najít nové podněty, zvlášť poté, co vydal tak populární knihu, jako je Gomorra. Je to v každém případě velmi odvážný člověk. Je zde i mnoho šikovných spisovatelek: Mazzucco, Mazzantini. Bojovná a výnikající Michela Murgia, velice inteligentní a odvážná žena, která napsala, coby katolička, výbornou knihu o Madoně (Ave Mary. E la chiesa inventò la donna), kde zastává názor, že Madona dokázala láskyplným gestem prosadit své těhotenství proti zvyklostem a mravům doby.
 

1. Fosco Maraini: Skrytý Tibet, přel. Karolina Křížová, Paseka, Praha-Litomyšl, 2005, 430 s. ^zpět
2. Dacia Maraini: Klytaimestřiny sny, přel. Zdeněk Digrin, Dilia, Praha, 1989, 132 s. ^zpět
3. Dacia Maraini: Nebezpečné roky, přel Ján Prohácka, Slovenský spisovatel‘, Bratislava, 1965, 235 s. ^zpět
4. Dacia Maraini: Nikto sa nepamätá, přel. Ján Prohácka, Slovenský spisovatel‘, Bratislava, 1969, 222 s. ^zpět
5. „Ai lettori l´ardua sentenza!“ Maraini odkazuje na slavný Manzoniho verš 32–33 z básně: „Il 5 maggio“: „Fu vera Gloria? Ai posteri l’ardua sentenza!“ – parafráze Manzoniho zvolání, které vyjadřuje neschopnost hodnocení určité věci současnou generací a odvolává se na hodnocení dalších generací, které vidí věci s odstupem. – pozn. překladatele ^zpět
6. Forma japonského divadla ze 14. století – pozn. překladatele ^zpět

Rozhovor v italštině

La narrazione. Intervista a Dacia Maraini

Nell’ambito delle iniziative per la promozione della lingua e della cultura italiana in Repubblica Ceca, lo scorso 7 marzo l’Istituto Italiano di Cultura di Praga ha ospitato Dacia Maraini, una delle più celebri scrittrici italiane, autrice di numerosi romanzi e racconti tradotti in tutto il mondo nonché vincitrice del Premio Campiello nel 1990 con La lunga vita di Marianna Ucrìa e del Premio Strega nel 1999 con Buio. L’incontro “Dacia Maraini: la narrazione“, organizzato in collaborazione con l’Istituto Italiano di Cultura di Bratislava e con il comitato praghese della Società Dante Alighieri, ha riscosso uno straordinario successo di pubblico e di critica. La grande Cappella barocca dell’Istituto è stata appena sufficiente ad accogliere tutti i presenti, molti dei quali hanno seguito la conferenza e il successivo dibattito nell’adiacente Sala capitolare grazie ad un apposito servizio di filodiffusione.

L´eclettica personalità di Dacia Maraini, scrittrice, poetessa, regista cinematografica e teatrale, operatrice culturale attenta alle problematiche sociali ed ambientali, ha rapito i numerosi presenti – direttamente coinvolti in un ininterrotto dialogo – attraverso un fascinoso percorso sapienziale. Prendendo spunto dall´ultima pubblicazione, La grande festa, la scrittrice ha ripercorso le tappe salienti della propria vicenda creativa alternando ricordi autobiografici legati alle figure del padre Fosco, degli amici Pier Paolo Pasolini e Alberto Moravia, a suggestive riflessioni sulla funzione catartica della scrittura, sulla presenza vivificatrice della morte, sulle valenze archetipiche del mito.

A margine dell’evento, grazie al sostegno dell’Ambasciatore d’Italia in Repubblica Ceca Pasquale D’Avino, del Direttore dell’Istituto Italiano di Cultura di Praga Paolo Sabbatini e del Presidente del comitato praghese della Società Dante Alighieri Monia Camuglia, incontriamo Dacia Maraini per una breve intervista.

Istituto italiano di cultura di Praga: Lei è una persona che ha viaggiato molto e probabilmente è già stata a Praga. Questa è una città che lascia il segno nell’animo di chi la visita, come ci è testimoniato da molti scrittori stranieri - anche italiani - che hanno scritto di essa. Lei che rapporto ha con questa città?
Dacia Maraini: Ho un rapporto di scambio con questa città, nel senso che sono venuta varie volte e l’ho visitata un po’da turista, ma anche cercando di conoscere la sua letteratura, le sue radici, la sua lingua che non capisco, purtroppo, ma che mi suona all’orecchio molto gradevole. Praga è un piccolo scrigno storico, oltretutto, possiamo dire che tutta la storia d’Europa è passata di qua. Amo molto la storia e quindi quando sono in questa città, tutta questa storia me la sento addosso perché è una storia comune, vicina ad ognuno di noi.

Istituto italiano di cultura di Praga: In lingua ceca e slovacca, fino ad oggi, sono stati tradotti 3 dei suoi libri – e anche uno di suo padre l’etnologo Fosco Maraini – e cioè: I Sogni di Clitennestra una raccolta di testi teatrali del 1981; L’età del malessere del 1963 e A memoria del 1967. Perché, secondo Lei, tra i molti che ha scritto, gli editori hanno scelto proprio questi?
Dacia Maraini: Questo proprio non glielo so dire, bisognerebbe chiederlo a loro. Le faccio un esempio: quando sono andata in Cina credevo che lì avessero tradotto: La lunga vita di Marianna Ucrìa, che è il mio libro più tradotto all’estero. E invece loro avevano tradotto L’età del malessere che è un libro del 1963. Ho chiestole ragioni di questa scelta, e mi hanno spiegato il motivo: avevano tradotto questo mio vecchio libro perché trattava della disoccupazione femminile, un tema molto attuale nella società cinese. Comunque le ragioni per cui in Repubblica Ceca sono stati tradotti questi libri e non altri non le conosco.

Istituto italiano di cultura di Praga: Parliamo ancora dei suoi libri. Qual è tra i suoi romanzi quello più autobiografico e quale quello che lei ritiene invece meglio riuscito dal punto di vista formale e stilistico?
Dacia Maraini: Ai lettori l’ardua sentenza! Veramente non saprei dire. Ho scritto alcuni libri autobiografici: uno è Bagheria che tratta della mia adolescenza in Sicilia, un altro è La nave per Kobe per il quale ho preso spunto dai diari di mia madre, e questo ultimissimo che si intitola: La grande festa, autobiografico nei dettagli. Gli altri sono tutti romanzi. Naturalmente nella trama c’è sempre qualche cosa di sé che traspare, pur restando dei romanzi con personaggi inventati. Quindi bisogna distinguere tra opere in cui mi metto in gioco direttamente, in cui poi indico i nomi delle persone, e altre in cui, pur non nascondendomi, descrivo personaggi che non sono io.

Istituto italiano di cultura di Praga: Fra le figure che Lei ricorda nel suo ultimo romanzo ci sono alcuni “mostri sacri” della letteratura italiana come Alberto Moravia e Pier Paolo Pasolini, due autori molto tradotti e molto conosciuti in Repubblica Ceca. Quali sono i ricordi più vivi che La legano a loro?
Dacia Maraini: I ricordi di viaggio! Abbiamo fatto tanti viaggi insieme perché sia Pasolini che Moravia erano anch’essi due grandi viaggiatori, e quindi ci siamo trovati su questo piano, abbiamo fatto tanti, tanti viaggi insieme. A volte Pasolini andava a cercare i luoghi per i suoi film. Uno dei viaggi, per esempio, che abbiamo fatto insieme in Africa era perché lui voleva girare una Orestiade africana con attori locali, e poi invece il produttore si è tirato indietro perché per l’Europa gli africani non andavano bene... E così lui ha dovuto rinunciare. Poi abbiamo fatto tanti altri viaggi insieme anche con Maria Callas, Ninetto Davoli, con i fratelli Citti che erano gli attori preferiti di Pier Paolo. In effetti ciò che ricordo di più sono proprio i viaggi, anche se a Roma ci vedevamo tutte le sere. Avevamo una casa in comune a Sabaudia che avevamo ristrutturato ma purtroppo Pasolini è morto un anno dopo la fine dei lavori. Prima di quella casa avevamo affittato altri appartamenti a Sabaudia. Tra i luoghi in cui abbiamo vissuto insieme c’era anche Villa Antonelli, una delle più antiche case di Sabaudia dove abbiamo scritto la sceneggiatura de: Il fiore delle mille e una notte. Quindi di ricordi ne ho tantissimi.

Istituto italiano di cultura di Praga: La grande festa, un titolo allegro per affrontare tematiche drammatiche quali la morte, la perdita delle persone care…
Dacia Maraini: La mia visione della morte è influenzata dall’immaginario giapponese e dalle culture orientali. Nel teatro No, ad esempio, i morti interagiscono con i vivi, forniscono aiuti, consigli, supporto morale. In occidente la morte è un tabù. Nelle antiche culture contadine sopravviveva ancora il senso di una partecipazione collettiva nei rituali di avvicendamento di vita e morte. Nella società industrializzata invece il morto viene isolato, affidato alle macchine, agli ospedali. Nell’immaginario comune i morti sono i peggiori nemici dei vivi: o fantasmi o vampiri. E questa paura influenza gran parte della filmografia occidentale.

Istituto italiano di cultura di Praga: In questa prospettiva si puo’ collocare anche la narrazione con una sua funzione salvifica?
Dacia Maraini: Certamente. La narrazione dà significato al passaggio del tempo, fornisce un senso ad un universo caotico. È esattamente quello che penso: il racconto ci permette di dare un significato ad un tempo che ne è privo.

Istituto italiano di cultura di Praga: Qual è il suo rapporto con l’Abruzzo?
Dacia Maraini: È nato casualmente. Cercavo un luogo di ritiro, diciamo che Roma è troppo invadente e avevo bisogno di una casa in un luogo tranquillo in montagna. Dovevo isolarmi per scrivere, per concentrarmi, e siccome c’era Scola, Ettore Scola con la moglie Gigliola, che conosco da tanti anni e che avevano una casa a Pescasseroli da quarant’anni dove spesso mi invitavano, alla prima visita mi sono innamorata di questa piccola città nel Parco dell’Abruzzo che è molto tranquilla e bella.

Istituto italiano di cultura di Praga: Lei all’Abruzzo ha dedicato anche il libro Colomba.
Dacia Maraini: Sì, Colomba è dedicato proprio all’Abruzzo e scritto lì, come la maggior parte dei miei libri. Anche l’ultimo l’ho scritto a Pescasseroli perché è il luogo dove veramente mi concentro, dove trascorro almeno sei mesi all’anno. Di norma dedico tre mesi ai viaggi, poi vado in montagna a fine luglio e ci rimango fino a tutto settembre, per poi tornare anche d’inverno e d’estate. Tra l’altro la protagonista del mio prossimo romanzo sarà una studentessa morta durante il tragico terremoto dell’Aquila.

Istituto italiano di cultura di Praga: Nei suoi libri è possibile osservare anche l’evoluzione di una società, soprattutto per quanto riguarda la componente femminile. Come sono cambiati i costumi, come è cambiata la donna? La donna di oggi è molto diversa. Lei cosa ne pensa?
Dacia Maraini: Penso che la rivoluzione femminile fatta alla fine degli anni Sessanta è stata un vera rivoluzione, senza sangue per fortuna, senza violenza, ma è stata una vera rivoluzione. La famiglia non è più la stessa cosa. Da noi siamo molto bravi a fare le rivoluzioni, però poi... Siamo stati i primi a fare la rivoluzione con gli ospedali psichiatrici per esempio. Tutta l’Europa era lì a vedere cosa veniva fuori da Basaglia, dalle nostre idee sulla malattia mentale. E’ stata una vera rivoluzione che poi però si è fermata lì; invece di andare avanti e costruire quella che doveva essere l’alternativa all’ospedale, si è lasciato tutto così per cui oggi è effettivamente un problema. Il femminismo, soprattutto il ’68, non ha saputo costruire una società alternativa, così com’è successo anche con “Mani Pulite”. Si fa un grande fracasso, si dice che si vuole stabilire una nuova morale, si vuol far pulizia, però dopo bisogna costruire una società nuova con dei valori nuovi, altrimenti si torna indietro peggio di prima. Credo che il nostro Paese ha questo difetto: quello di essere molto passionale e molto generoso nei momenti in cui vuole cambiare le cose, però poi c’è troppo individualismo, manca l’organizzazione sociale, la fiducia. Lo sappiamo tutti, conosciamo i nostri difetti.

Istituto italiano di cultura di Praga: Fra i nomi più recenti quali sono gli autori italiani che Le piacciono maggiormente?
Dacia Maraini: Ce ne sono tanti. Tra i giovani: Ammaniti, Saviano che ha dato un esempio molto positivo e importante anche se purtroppo trova difficoltà a scrivere il secondo libro in quanto è molto difficile trovare nuovi spunti dopo aver pubblicato un libro così popolare come Gomorra; certamente una persona coraggiosa che ha dato un bell’esempio. Ci sono anche numerose brave scrittrici: la Mazzucco, la Mazzantini, la combattiva e bravissima Michela Murgia, una donna coraggiosa e intelligente che ha scritto, da cattolica, uno straordinario libro sulla Madonna (Ave Mary. E la chiesa inventò la donna, ndr), dove sostiene che in fondo la Madonna con un atto d’amore riuscì ad imporre la sua gravidanza contro le consuetudini e le convenzioni dell’epoca.