Nikdo se sám nezachrání je již pátá kniha, se kterou autorka přichází do nakladatelství Mondadori: vydává ji jako stálice na nebi italské beletrie a koneckonců i scenáristiky. Obsah knihy nepůsobí ani převratným, ani novátorským dojmem. Jako již například v románu Nehýbej se, kterému se díky jejímu manželovi Sergiovi Castellitovi dostalo i filmové podoby, se autorka noří do manželských a mileneckých vztahů, soustřeďuje se na charakteristiky, které je spojují, ale zároveň stírají křehkou hranici mezi nimi.

Kniha přináší retrospekci jednoho vztahu, jehož definitivní rozpad autorka zasazuje do časově omezené scény jediné, poslední večeře napínavé tím, že partneři nadále pociťují jeden k druhému přitažlivost, ale už dlouhou dobu spolu bojují.

V tradiční posloupnosti jednotlivých chodů prokládaných pauzami s cigaretou se Getano a Delia prokousávají stále výraznějšími a peprnějšími sousty svého společného života, propíjejí se stále silnějším vínem svých citů ke kořenům svého vztahu a své rodiny a nevyhnutelně i k momentům, v nichž se právě tyto kořeny a pojící vazy zpřetrhaly. Večeře, která má člověku dodat živiny a energii, naopak spíš nabízí přehlídku velkých ztrát, jež oba partneři utrpěli. Uvědomují si, že už dlouho strádají, a to bez předchozího varování, plynule a bez odporu, stejně bezbranně, jako se Deliina vanilková zmrzlina rozpouští v teplé kávě.

Mazzantini zachycuje dva mladé lidi překvapené tím, v jaké životní situaci se nacházejí a jak se do ní dostali. Vytahují na sebe staré křivdy, ale nediskutují nad nimi, stejně jako nediskutovali během svého soužití. Za jejich stručnými a úsečnými frázemi se skrývá pestrá spleť pocitů, které autorka nechá vystoupit na denní světlo z jejich vzpomínek a úvah. Nečiní tak ale proto, aby soudila vinu. Sleduje problém jako skutečnost nahlíženou dvěma páry očí, dvěma genderově odlišnými způsoby uvažování a očekávání. Budiž však autorce ke cti, že tento náhled na situaci neschematizuje, nezjednodušuje svůj příběh na střet ženské citlivosti a emotivní impulsivnosti s mužskou racionální stabilitou a rozhodností. Vykresluje psychologicky barevné a plastické osobnosti manželů a rodičů v okamžiku, kdy se jejich společná cesta rozchází.

Autorka se snaží připojit k současnému velmi populárnímu trendu psychologizujících děl. Její postavy patří k těm uvědomělým osobnostem, které se ve svém manželství a rodičovství snažily opustit vlastní nejistoty a rodinné konstelace, jež je samotné svazovaly a omezovaly a s nimiž se vždy snažili bojovat. Getano i Delia reflektují vlastní výchovu a chyby svých rodičů nejen proto, aby se vyznali sami v sobě, ale zejména proto, aby nepřenášeli své negativní zkušenosti do výchovy vlastních dětí. Uvědomují si svou rodičovskou zodpovědnost i vlastní nedokonalost. Mazzantini je však nechá opakovat chyby, unáhleně reagovat při velkém vypětí, jež přináší jejich intimní vztah a později i rozchod. Autorka však opakovaně zdůrazňuje, že i tito rodiče generace Oasis, stejně jako jejich rodiče i generace předcházející, potřebují mít o koho se opřít: někdy o sebe, jindy i najít pomoc zvenčí, aby ustáli tu základní věc, jakou je život se všemi svými proměnami, radostmi a obtížemi. Dokonce jim posílá pomocníka v podobě staršího muže od stolku u protější zdi. Tento muž se stává vzdáleným společníkem jejich poslední večeře. Vstupuje do vyhaslého dialogu právě z toho důvodu, že žádný člověk nemá síly pomoci si sám, sám se zachránit. Jeho přítomnost zdůrazňuje (snad trochu pateticky) autorčino poselství a vlastně i varování, že jen málokdo z tohoto světa je schopen takovou záchrannou ruku přijmout, vystoupit ze své samoty žité uvnitř vztahu.

Nová kniha Margaret Mazzantini se opět vrací k tomu, jak je člověk ve světě i ve vztahu osamělý. Romány na toto téma si v posledních letech získávají významnou pozornost čtenářů, nakladatelé o ně stojí (připomeňme například populární dílo Paola Giordana Osamělost prvočísel). Problematika nenasycených, neutěšených vztahů, pocitu samoty i v nejužším partnerském či rodinném svazku, strádání z nedostatku času na řešení maličkostí a apel na možné důsledky toho, že chybí dostatek vůle zastavit se nad zdánlivě nedůležitými věcmi, to všechno patří k naší každodennosti a je to stále nanejvýš aktuální. Knihy jako je Nessuno si salva da solo zdůrazňují paradox situace, kdy mnozí cítí, jak markatní je nedostatek komunikace v době a prostředí na různých komunikačních prostředcích a sítích tak závislých. Podobně jako zmiňovaný Giordano však ani toto dílo Margarett Mazzantini nenabízí východisko. Zůstává v rovině bezmoci, přihlíží s rukama složenýma v klíně, jako někdo, komu po dlouhých, marných protestech došla energie. I když je takové dílo ve výsledku zcela reálným dokumentem dnešních příběhů, přesto bychom mohli na literaturu klást vyšší nároky a chtít, aby se podobné romány neuzavřely v konstatování daného stavu, ale přinesly víc.