Koncem roku 2011 vyšly v současné záplavě severských detektivek dva výrazně se vymykající tituly. Jsou to Indická nevěsta Karin Fossumové z nakladatelství Host a Slepá skvrna Torkila Damhauga z nakladatelství Jota. Brněnští nakladatelé měli při výběru šťastnou ruku, ačkoli shodně sáhli po autorech, kteří u nás zatím nejsou známí – obě knihy jsou jejich prvními překlady do češtiny.

Torkil Damhaug se narodil roku 1958 v Lillehammeru, ale vyrůstal v Lørenskogu, městečku nedaleko Osla, kde žije dodnes a kde se také odehrává značná část děje Slepé skvrny. Vystudoval v Bergenu literární vědu a antropologii a později v Oslu medicínu. Po studiích působil jako lékař nejprve na Lofotech a později v různých psychiatrických zařízeních v kraji Akershus. To má ostatně s Karin Fossumovou společné – i ona pracovala řadu let v nemocnicích, domovech důchodců a zařízeních pro narkomany. Oba autoři zkušenosti nabyté v lékařském prostředí s úspěchem zúročují ve své tvorbě.

Torkil Damhaug debutoval roku 1996 krimirománem Flykt, måne (Prchni, měsíci), psal však již předtím. V českém kontextu je zajímavá skutečnost, že jako osmnáctiletému mu vyšla v antologii vydané Norským knižním klubem báseň o Janu Palachovi. K Damhaugovým dalším titulům patří román Overlord z roku 2006, thriller Syk rose (Nemocná růže, 1999) a detektivky Se meg, Medusa (Hleď na mě, Medúzo, 2007) či prozatím nejnovější Ildmannen (Žhář, 2011).

Kriminální román Slepá skvrna (Døden ved vann) je z roku 2008 a v Norsku byl kritikou skvěle přijat. Začíná prologem, který působí spíše jako drsná psychologická sonda do života pětičlenné rodiny, kde matka alkoholička nejenže zanedbává své rodičovské povinnosti, nýbrž patrně nejméně jedno ze svých dětí také zneužívá. Poté následuje střih a přenášíme se do současnosti, nejprve do Amsterodamu, kde se životem potácí příležitostná modelka Liss Bjerke, a krátce nato do Norska, kde právě zmizela Lissina sestra, psycholožka Mailin Bjerke. Liss se okamžitě vrací domů, a protože podle jejího názoru nepátrá policie po Mailin příliš aktivně, ujímá se vyšetřování sama. V amatérském pátrání jí sekunduje soudní patoložka Jennifer Plåterudová, Australanka přivdaná do Norska, jež vzhledem ke své práci představuje jakýsi most mezi policií a běžnými občany. Tato skutečnost se ostatně v detektivkách Torkila Damhauga objevuje opakovaně – lékař angažující se ve vyšetřování se vyskytuje nejen ve Slepé skvrně, nýbrž také v ostatních Damhaugových krimirománech. Komisař Viken, jenž rovněž prochází několika knihami, má sice oficiálně vyšetřování příslušného případu na starosti, reprezentuje však zpravidla poněkud těžkopádný státní orgán, jenž bývá lehce pozadu a netěší se přílišné oblibě.

Damhaugovi lze vytknout, že některé dějové linie, které se zdály být pro vývoj událostí podstatné, nakonec vyšumí do ztracena nebo nejsou příliš uspokojivě vysvětleny (intenzivní policejní pátrání po Lissině a Mailinině biologickém otci, fotografie pořízené Judith van Ravensovou pro Zaka či náznaky událostí z dětství obou sester), přesto nám však autor předkládá klasickou, velmi dobře napsanou detektivku, jejímž výrazným plusem oproti jiným titulům v rámci daného žánru je psychologizující linka. Damhaug ve Slepé skvrně využívá svou znalost práce psychiatrů a psychologů a snaží se proniknout do duše jednotlivých postav, které vykresluje s jejich dobrými i špatnými stránkami. Věnuje se často přetřásaným tématům dnešní doby, jako je sexuální zneužívání dětí v rodině i mimo ni a jeho dopad na psychický vývoj jedince, dotýká se také drogové závislosti či bulimie. Klade si otázku, zda ze sexuálního zneužívání v dětství může pramenit krutost, která člověka v dospělém věku zcela ovládne a determinuje jeho chování. Jednomu z podezřelých, televiznímu moderátorovi Bergerovi, jenž se ve svém pořadu Tabu snaží bořit různé mýty, vkládá v tomto ohledu do úst až provokativní výroky.

Slepá skvrna není „prvotřídní thriller“, jak se píše na zadní straně přebalu (stejně jako jím ostatně není Fossumové Indická nevěsta), napětí však rozhodně nepostrádá a Damhaug je dokáže čtenáři dobře dávkovat. Ačkoli je čtenář již několikrát s určitostí přesvědčen, že nalezl vraha, i po odhalení mu autor přichystá ještě dva překvapivé zvraty. Čtenář také téměř do poloviny knihy nervózně čeká, kdy se konečně propojí děj prologu s hlavním dějem knihy. Do té doby se může jen dohadovat, jak spolu obě části souvisejí.

V záplavě nejrůznějších thrillerů či naopak společenských románů s přidanou hodnotou vraždy, jak je trefně označila Helena Stiessová, představuje Slepá skvrna příjemné osvěžení. Je jen škoda, že když už se nakladatelství Jota rozhodlo zařadit se po bok nakladatelů typu Host či Argo, kteří vydávají severskou detektivku v lepším kabátě, tedy v pevné vazbě a s pěknou obálkou, nepoučilo se u nich také v tom, že pěkný kabát nestačí a že velmi důležitá je též kvalita překladu. V tomto ohledu je bohužel Slepá skvrna čtení více než zoufalé. V tiráži uvedená překladatelská dvojice Miluše Juříčková a Štěpán Lichorobiec odvedla práci skutečně velice nekvalitní.

Prohřešili se proti veškerým zásadám češtiny, na které si lze vzpomenout (podrobný rozbor viz samostatná kritika překladu). V řadě případů překládali naprosto doslova, v textu v podstatě ponechali norské věty, do nichž pouze dosadili česká slova (a to zde lze nalézt pasáže, v nichž zůstala slova norská či norské výpůjčky z angličtiny). Kromě mnoha překladatelských přehmatů se kniha bohužel též hemží gramatickými chybami, nejednotnostmi a všemožnými překlepy, které jdou na vrub redaktorky. Chyb je tolik, až vyvolávají podezření, že text redakcí vůbec neprošel. Řečeno slovy překladu, v němž se jistý kriminalista „dopouští formulace“, se bohužel překladatelé v tomto případě „dopustili překladu“. Kriminalistovi se tím podařilo zmást novináře, překladatelům se však podaří zřejmě pouze jediné – pohřbít slušnou knihu. Jota se tak patrně zařadí po bok jiného brněnského nakladatelství, jemuž se již zdařilo svými „překlady“ zcela odepsat několik zajímavých severských detektivkářů. A je to velká škoda, protože Torkil Damhaug si to nezaslouží.