Jiří W. Procházka nepatří k nejproduktivnějším autorům české fantastiky, ale rozhodně jej můžeme řadit k těm nejvýznamnějším a nejvýraznějším. Psát začal v osmdesátých letech a na začátku devadesátých let publikoval pod pseudonymem George P. Walker dvojici románů s hrdinou Kenem Woodem. Dnes se o těchto románech mluví jako o základních kamenech české fantasy (byť v jejich kořenech narazíme na jistá nedorozumění ohledně toho, co to fantasy vlastně je – nedorozumění, která se však ukázala určitým způsobem prorocká).

V Procházkově tvorbě se však jedná spíše o výjimku, jakkoliv výraznou. V devadesátých letech byl spojován především se svéráznou (adjektivum, které se při popisu jeho tvorby bude často opakovat) space operou Hvězdní honáci a souborem povídek, jimiž si vybudoval pozici předního domácího kyberpunkera. V posledních letech bohužel frekvence jeho tvorby poklesla a mladší generace jej znají hlavně jako jednoho ze zakladatelů série JFK (na principu sdílených světů fungující projekt, mezi jehož autory narazíme na elitu typu Ondřeje Neffa či Františky Vrbenské, ale i na mladé střelce jako Petr Schink či Tomáš Němec).

Nedávno vydaná průřezová sbírka Druhý krok nikam je tak ideální pro setřesení některých mýtů, které se o jeho tvorbě v posledních letech šířily – bohužel i pod vlivem sporů uvnitř fantastické komunity (přestože je trojnásobným držitelem Ceny Akademie SFFH, jeho vztah k této organizaci by se dal popsat jako agresivně satirický). Například následujících (a jistě bychom jich našli i více): JWP je brakař (případně z opačné strany barikády zazní, že JWP je postmodernista), JWP je příliš živelný a nekontrolovatelný ergo je těžké s ním vyjít, JWP je kyberpunker.

Druhý krok nikam ukazuje Procházku především jako neustálého hledače témat a prostředků vyjádření, s čímž souvisí i schopnost fungovat ve vícero žánrech. Ve sbírce například silně zaznívají hororové prvky, které si s ním rozhodně mnoho lidí nespojuje (podivný, ale působivý mix kingovské a hrabalovské poetiky v Baladě o Minervě a Františkovi či Kronika obce Strašno, hrající si s dobovým jazykem oficiálních letopisů), ozvěny tvrdé science fiction (novely psané společně se Stanislavem Švachoučkem; tudíž asi nebude nemožné s Procházkou vyjít) i ryzí satiry (Stromy a Den (ne)závislosti). Zároveň však narazíme i na tradičně pojatou fantasy, moderní a černým humorem prodchnutou pohádku a ryzí surrealismus (možná nejsilnější číslo Krysy: pitoreskní symfonická novela o třech větách).

Tato variabilita, žánrová i tematická, je jen důkazem, že Procházka rozhodně nechce ustrnout. Jistěže v jeho tvorbě narazíme na určité konstanty. Jmenujme například úctu k úzké skupině umělců, kterou dokládají povídkové pocty Josefu Nesvadbovi (formální experiment Remix posledního soudu složený z vět porůznu obsažených v Nesvadbově díle), Jiřímu Wolkerovi (Procházka jeho poezii často cituje – ale také například Gellnera), Stanislavu Lemovi (nové robobajky) či Karlu Čapkovi (další z vrcholů sbírky Válka s Goky). Dalším silným prvkem povídek je jejich akčnost – Procházka patří k autorům silně ovlivněných Ondřejem Neffem, který do české sci-fi od osmdesátých let programově zanášel akční a dynamické pojetí, a sám Procházka pak „odkojil“ současné mistry akce, jakými jsou Štěpán Kopřiva či Jiří Kulhánek. Rozhodně se však nejedná o akci samoúčelnou. Stejně tak není žádnou chybou poněkud chladnější přístup k postavám, v němž se projevuje Procházka-satirik; na rozdíl od řady jiných autorů nemá Procházka tendenci udržet si své postavy pro pozdější využití (netrpí tedy jakousi nemocí některých českých autorů psát každou povídku jako potenciální první krok k novému cyklu), ale nakládá s nimi velmi krutě a ironicky, jak si to příběh žádá.

S onou tendencí neustále hledat a zkoušet něco nového souvisí i nálepky postmodernista či kyberpunker. Při pohledu na texty, jako jsou již zmíněné Krysy či Crashtest: Balada o wolkerech a očích topičových, je poměrně jasné, proč řada publicistů používá podobná hodnocení. Máme zde intertextové (a intermediální) hrátky, motivy umělých inteligencí a virtuálního prostoru, ale Procházka se nevyhýbá ani těm nejtradičnějším postupům – sahá prostě po všem, co je pro příběh funkční. Pokud je postmodernistou, pak pouze účelovým a  dočasným (trvale je však, abychom si hráli se slovíčky, avantgardistou).

Poněkud složitější je to s tím kyberpunkerstvím. Procházka se k němu sám často hlásí jako k něčemu, co obdivuje a má rád, ale rozhodně nelze souhlasit s argumenty, které pro jeho příslušnost ke kyberpunku snášejí domácí recenze a reflexe jeho děl. Kyberpunk totiž není určován (navzdory obecně rozšířenému zjednodušujícímu výkladu) žánrem science fiction a několika typickými prvky (např. hackeři, matrix, korporace ovládající svět). Kyberpunk byl hnutím, které se snažilo reformovat fantastický žánr jako celek (v ustavujících pracích narazíme i na fantasy) nejen v rovině motivů, ale především výrazu a jazyka. Často byl dáván do souvislostí s literární obdobou zvuku rockových kytar či hudebních stěn z riffů, čemuž by měl odpovídat „nabitý jazyk“ (kterým psal např. Bruce Sterling), tedy záměrně přepálené používání významy a konotacemi obtížených termínů a obratů.

Pokud bychom podobnou snahu a prvky hledali v Druhém kroku nikam, musíme souhlasit s tím, že minimálně tento mýtus je pravdivý: JWP je nejryzejším kyberpunkerem, a tedy reformátorem, jakého současná česká fantastika má. A na výsledném hodnocení knihy tak nemůže nic změnit ani skutečnost, že ne všechny zde obsažené povídky jsou nadprůměrné – je to prostě daň tomu, že se jedná o přehled všech podob autorovy tvorby, která je jako celek výtečná.