Při vší úctě a se slzou účasti kanoucí při dávné vzpomínce na televizní záběry: občané Troubek a jiných vesnic, postižených před pár lety sto- či snad dokonce tisíciletou vodou, vymetali bahno ze svých domů a vynášeli z nich věci v holínkách. V kulminačním momentě jim po návsi jezdily nanejvýš čluny. Ponorkami je nikdo zachraňovat nemusel.

To do Londýna ve fantazii Stephena Baxtera ano. Ta scéna patří v jeho knize o velké, převeliké vodě, na kterou nestačí ani holínky, ani košťata a ani celé spojené lidstvo, k nejpůsobivějším. Stejně tak vize lodi proplouvající mezi alpskými vrcholy. Nebo „nový kontinent“ o rozloze mnoha set tisíc kilometrů čtverečních. Pluje po hladině oceánu a tvoří jej plastové a jiné odpadky kdysi pyšného lidstva spláchnutého stejně jako ony.

Ano, to jsou kulminační scény, k nimž dospějeme po čtyřech stech stranách a bezmála čtyřiceti letech dějové linie, na níž je příběh knihy rozložen. Je do nich rozložena i naděje. V roce 2016, kdy to celé začne, je ještě neotřesitelná. Zase prší, přívalové vlny vyplaví nějaké televizory z vesnických stavení, ale vždyť na to už je lidstvo zvyklé pár desetiletí. Skleníkový efekt, tání ledovců... S tím si poradíme, třeba i varovné hlasy klimatologů vyslyšíme a trochu se umírníme. Jenže i na tohle zapomeňte: na Klause a antiklausovce i na chytřejší reprezentanty vědy z obou myšlenkových táborů. Tady nejde o klima. Příčina baxterovské katastrofy je unikátnější, zrádnější a neodvratnější: puklinami v mořském dně se derou do oceánů vodní masy mnohonásobně převyšující jejich současný stav. Hladiny stoupají stabilně a nezadržitelně, v apokalyptickém závěru knihy o mnoho stovek metrů. Neptejte se mě, proč dna moří náhle popukala tak, že všechna ta voda se vyhrnula ven, ani zda tam skutečně je. Baxter to tvrdí a on je přece primárně autor fantastiky říkající si vědecká, oddaný učeň a písař samotného A. C. Clarkea a ten by ho i ze záhrobí vykrákal za vlasy, kdyby si příliš bezuzdně pouštěl fantazii na špacír.

Byli jsme ale u naděje: stále vyděšenější tonoucí lidstvo se jí drží jako stébla. Dlouho nezná pravou příčinu stoupajících vodních hladin. Když ji zví, doufá, že se živel někde zastaví. A když mu dojde, že možná ano, ale už tu nezbude nikdo, kdo by to dosvědčil, převrátí se do jakési mytické podoby. Stačí říct snad tolik, že Baxter napsal pokračování, jež nese název Archa. Je zřejmé, že v něm mnohé dopoví, dotáhne do důsledků náznaky desítek různých nebezpečí a hrozeb, na něž suchozemec nepomyslí a kterými vyšperkoval Potopu, dovede k vyvrcholení mocenské konflikty, jež v nových podmínkách vyvstávají, protože i člověk proměněný bezmála v obojživelníka si zachoval svou dravou podstatu. Už se nerve o peníze a ropu, ale třeba o lokality s co nejvyšší nadmořskou výškou, o plavidla.

Archa jistě bude jako příběh sevřenější než rozmáchlá Potopa. Baxter se v ní sice soustředil na úzkou skupinku hrdinů a jejich osudy, ale hlavním hrdinou je lidstvo jako celek, osudy v průběhu mnoha desítek let, zkrátka jde o monumentální, velké plátno, na kterém se trochu ztrácejí detaily. Což je snad i škoda, protože těch pár, třeba ty zmíněné výše, stojí za to a Baxterově imaginaci zjevně nedělá problém si jich vymýšlet přehršle.

Katastrofický apokalyptický román přesahující hranici technothrilleru do sci-fi je – na rozdíl od podobně laděných filmů – poměrně vzácné zjevení. Vydařený je o to vzácnější. Takže ještě jednou o naději – snad se dočkáme i českého překladu Archy.