Spisovatel Jean-Marie Blas de Roblès svou první knížku publikoval už roku 1982, proslavil se ale až románem Tam, kde jsou tygři domovem – a to doma i v zahraničí, a také u nás. Ve Francii tato objemná kniha vyšla r. 2008 a autor za ni získal hned tři významná ocenění. Českým čtenářům ji o dva roky později nabídlo nakladatelství Host. Blas de Roblès ji zároveň osobně přijel představit na pražský veletrh Svět knihy. I to jistě přispělo k tomu, že se mezi nepříliš početně zastoupeným vzorkem současné francouzské literatury, jak ji máme možnost česky číst, román zařadil ke špičce, jež neušla pozornosti médií ani veřejnosti. V těchto dnech Host, opět v pěkném překladu Ladislava Václavíka, nabízí další Blas de Roblèsovu knihu, mnohem tenčí a s jednodušším názvem: Půlnoční hora. Na první pohled nesahá Tygrům ani po kolena (ale tak jednoduché to nebude).

Tygři překvapili sedmisetstránkovým rozsahem, lokalizací příběhu převážně do Brazílie, složitě propletenou románovou strukturou, přesahem mimo typické francouzské problémy a také mistrnou hrou s několika vrstvami jazyka – od rejstříku dnešní mládeže až po zručnou nápodobu jazyka, jímž psal své zápisky německý jezuita v 17. století. Blas de Roblès v knize dokázal provázat příběhy pěti hlavních a desítky dalších postav tak, že je napínavá jako detektivka, a přitom jí dodal rozměr moderní románové ságy nabádající k zamyšlení o zadírajícím se soukolí globalizovaného světa a ekologických imperativech. Veledílu nechybělo nutné pozadí rozjitřených vášní, beznaděje a násilí panujících jak v chudinských čtvrtích, tak v tajemných a drsných zákoutích amazonské džungle. Scény z industriálních, hlučných, přelidněných metropolí Jižní Ameriky střídaly pravidelně se vracející výlety do života německého vzdělance a vynálezce, řešícího technické záludnosti, filozofické problémy, otázky historické i diplomatické... V takové knize si tedy přišel náročný čtenář na své, musela splnit rozmanitá očekávání, dokázala potěšit snílka i domácího kutila. Francouzská kritika Blas de Roblèsovo dílo vynášela jako barokně mnohohlasý encyklopedický román.

Půlnoční hora je naproti tomu poměrně útlá knížka s na první pohled mnohem skromnější autorskou výzvou. Blas de Roblès tentokrát nabízí příběh komorní, v němž se rychle orientujeme, dokonce tak rychle, že nás to málem svede k omylu. Dílko můžeme snadno považovat za jakousi coelhovskou historku, v níž nás autor pod rouškou vyprávění o výletu svých hrdinů do Tibetu vlastně chce povodit po slavných místech, jako je Potála, a aby jeho text nevypadal jako stránky z turistického průvodce a nebyl otravně didaktický, svá slova umně vkládá do rozhovoru matky se synem. Není těžké z něčeho podobného spisovatele podezírat, zvlášť když se ze záložky přebalu dozvíme, že J.-M. Blas de Roblès je vlastně archeolog a také filozof a cestovatel. V Brazílii, Číně a na dalších místech pobýval dlouhodobě, v univerzitních kursech přednášel o francouzských filozofech.

Co se tedy skrývá v příběhu o tom, jak se mladá svobodná matka rozhodne odjet do Tibetu a jako doprovod si vezme starého pána se záhadnou minulostí, jinak školníka z místního lycea? Jakou další rovinu může mít jejich několikadenní prohlídka vysněného místa, během níž potkají přitažlivého mladíka Toma? Teprve ve chvíli, kdy se objeví první pochyby typu nezbytné a neodbytné otázky „co tím chtěl básník říci“, začne se hlavní sdělení v podtextu nenápadně vynořovat. Nebude patetické, ani otravné: naopak, autor se o něm nezmíní. Novelu totiž můžeme číst jen jako zajímavý (a poučný) příběh, který končí dost do ztracena. Jakmile se však odhodláme přijmout, že kniha je i o tom, co se v ní přímo neříká, povedeme s Blas de Roblèsem živý rozhovor. O tom, jak nakládáme s historií, jak se výmysl může stát pravdou, jak se kdejaký příběh dá nafouknout, pootočit, změnit. I o tom, kdy je dovoleno lhát.

Takové úvahy pak snadno skončí třeba až u mé generaci nechvalně známých reportáží „Julka“ Fučíka – pokud máte to štěstí, že jste o nich neslyšeli, česká Wikipedie o nich referuje dokonale. O tomhle konkrétním přesahu své knížky ale autor ani netuší, ten hledal inspiraci kdesi mezi Berlínem a Tibetem.