Ukrajinská kulturní veřejnost si letos připomíná 120. výročí narození básníka Pavla Tyčyny (23. 1. 1891–16. 9. 1967). Je to příležitost opět se zamyslet nad tvorbou tohoto rozporuplného básníka, nad jeho místem v ukrajinské literatuře a zauvažovat také o vztahu spisovatele a sovětské moci.

Pavlo Tyčyna je po Tarasu Ševčenkovi nejvýznamnější ukrajinský lyrik. Tajemství Tyčynovy lyriky spočívá ve velké otevřenosti, upřímnosti, ve snaze nejen poslouchat, ale být i nápomocen. Jeho první básnická sbírka Sluneční klarinety (Soňačni klarnety), která vyšla roku 1918, byla velmi nadšeně přijata tehdejší literární kritikou. Další sbírky – Namísto sonetů a oktáv (Zamisť sonetiv i oktav) a Pluh (Pluh) – vyšly dva roky po debutu a postavily Tyčynu do jedné řady s takovými básníky, jako byli Vasyl Ellan-Blakytnyj, Mykola Chvylovyj, Volodymyr Sosjura či Maksym Rylskyj, a také s dalšími představiteli ukrajinského uměleckého obrození 20. let minulého století.

Estetickou a psychologickou doménou Tyčynovy poezie je její hudebnost. Tyčyna nesporně patřil k evropským symbolistům, jen symbolismus rozšířil o nový filozoficko-estetický prostor, který mu poskytoval například ukrajinský folklor. Tím se stal nejvýraznější osobností tehdejšího básnického modernismu ve slovanském světě. V rané poezii Pavla Tyčyny se snoubí zkušenost a znalost nových básnických škol s originálním zakomponováním tradice a ukrajinského uměleckého vidění světa. Ukrajinský básník a prozaik Vasyl Barka (1908–2003) tvrdil, že „klarinetismus“ P. Tyčyny jako lyricko-filozofická koncepce není dosud prozkoumaný, a přidává se k těm, kteří tvrdí, že Tyčyna-„klarinetista“ byl nejvýraznejším lyrikem ve svých „klasických“ letech (1914–1924).

Básnické postupy Tyčynovy první básnické sbírky, nazvané netradičně Sluneční klarinety, „narušily klidné vody“ ukrajinské poezie. Právě tento aspekt Tyčynovy poezie podtrhuje český ukrajinista Orest Zilynskyj v doslovu k českému výběru Sluneční klarinety (1977), když píše: „Sluneční klarinety vyzpívaly ozvěnu jedinečného lidského nitra, opojeného krásou přírody, zrcadlícího hudbou a chvěním barev básnického slova harmonii mezi člověkem a vesmírem, sebepoznání člověka v soukolí rozpoutaných živlů a kosmických sfér. Řeč Slunečních klarinetů otevřela ukrajinské poezii nové roviny výrazu: skicový náznak, slovní podtext, asociativní myšlení ve službách nového lyrického řadu, kontrapunktu lidské duše a světa. Svým způsobem jsou Tyčynovy Sluneční klarinety i dovršením onoho rebelantsky novátorského proudu v těsně předrevoluční ukrajinské poezii, vyvrhujícího na břeh minulosti všecky splašky všednodenního regionalismu i služebně pedagogického poslání akademického veršotepectví. A probouzejícího k životu všecko, co se vymykalo sklerotické scholastice, co už bylo v krvi zralých literatur vyspělých zemí.“

Ze Slunečních klarinetů přímo srší novátorství, ne nadarmo je Tyčyna považován za „nejsmělejšího experimentátora moderní ukrajinské poezie“.

Ve 30. letech 20. století však dochází k tragickému uměleckému selhání básníka i člověka Tyčyna. Svou sbírkou Černihiv (1931) se zařadil k oficiálním básnikům. Ideologické omezování jej zlomilo, duchovní poroba v podmínkách totalitního režimu způsobila deformaci jeho tvorby. Básník a disident Vasyl Stus (1938–1985) o této Tyčynově „proměně“ napsal: „Tyčyna je stejnou obětí stalinizace naší společnosti jako Kosynka, Kuliš, Chvylovyj, Zerov či Kurbas s tím rozdílem, že jejich fyzická smrt neznamenala duchovní smrt. Tyčyna byl fyzicky živý, ale přinucený existovat na druhé straně sebe sama.“

Jaký byl zájem o tvorbu Pavla Tyčyny v bývalém Československu? V roce 1927 vychází výbor z jeho básní Vítr z Ukrajiny (přeložil Jan Jiří). O tomto českém překladu byla publikována obsáhlá recenze v ukrajinském časopise Žytťa j revoljucija (č. 1/1929, s. 185–189), jejíž autorem byl spisovatel a básník Mychajlo Draj-Chmara (1889–1938). Ten hodnotí Jiřího jako svědomitého překladatele, který přesně zprostředkovává obrazy Tyčynovych básní. Recenzent zároveň neobchází nedostatky, kterých se překladatel dopustil, a podtrhuje především nepřesný překlad některých slov a slovních spojení, který způsobuje posun v sémantice. Všímá si syntaktických osobitostí překladu, pozastavuje se též u rytmiky básní. V roce 1953 vychází další český výbor Tyčynovy poezie Ocel a něha (Praha, Československý spisovatel 1953, přeložil Milan Kundera, Jan Trefulka, Kamil Bednář a František Hrubín). O dva roky poté se objevuje kniha s názvem Nezměrný oceán (Praha, Lidová demokracie 1955, z ruštiny přeložil Gustav Francl), která přináší zrcadlový český a ruský text. Roku 1977 vychází výbor poezie pod názvem Sluneční klarinety, který přeložil Václav Daněk a Orest Zilynskyj. Slovensky vychází výbor Tyčynovy poezie roku 1974 v bratislavském nakladatelství Tatran pod názvem Zlatý hlahol v překladu Mariána Hevešiho a Jána Zambora.