Nevelká knížka Davida Hrbka obsahuje s ohledem na svůj název očekávaný počet povídek doplněný o mimo stojící prolog a epilog. Mikropříběhy vystavěné z autorových vzpomínek a postřehů mají jednotící motiv v rodinných kulisách. Před čtenářem tak vyvstávají postavy prarodičů, strýců i tet, jejichž osudy i životní postoje byly často určovány zásadními událostmi uplynulého století.

Příběhy (ani charaktery) viděné nejčastěji s hrany obrušujícím odstupem bezstarostného dětství či dospívání nejsou devalvovány nucenými pointami. Hrbek je vypráví přímočaře a se smyslem pro detail, který dokáže vzbudit úsměv i melancholické mrazení v zádech. Vedle těchto reminiscencí se Hrbek několikrát dotkne i vlastní současnosti muže ve středních letech, otce rodiny, syna stárnoucích rodičů, který jako by váhal, má-li se již začít více ohlížet po vlastních stopách, nebo vydrží-li ještě nějaký čas s pohledem upřeným do nejasné budoucnosti.

Při pohledu na pestrobarevnou obálku knihy, na níž září ony „drahokamy“, se čtenář podvědomě neubrání pocitu, že tyto vybroušené kameny jsou podobné něčemu, co je jejich chladné preciznosti na hony vzdálené. Eufemistické pojmenování nalezené díky prostotě dětské duše však plní svůj účel, a jak to bylo doopravdy, se čtenář dozví až v knize při čtení povídky. Ještě jedno sdělení se ke čtenáři dostane před tím, než knihu vůbec otevře. Je jím dvouvětá glosa na papírové přeložce, v níž Zdeněk Svěrák oceňuje autorovo neobyčejné psaní o obyčejných věcech. Krom toho, že se nepochybně jedná o zdařilý marketingový tah, který kupujícího upozorní i na skutečnost, že součástí knihy je i CD s několika namluvenými povídkami, je Svěrákovo resumé trefné a ve své zkratce neprozrazuje nic, o co by se čtenář mohl následně cítit ochuzen.

Půvab Hrbkových povídek spočívá ve skutečnosti, že sdělované příběhy či jejich fragmenty čtenář na základě vlastních zkušeností s autorem sdílí. Právě tato nevtíravá důvěrnost je pro autora devizou, která mu umožňuje volně dýchat a nenechat se svazovat v tomto případě nadbytečnou potřebou fabulování dějových point.

Vedle audionosiče s pěticí povídek, které kromě herců Švandova divadla načetl i autor spolu se svým bratrem, jenž je ředitelem této pražské scény, jsou podstatnou a snadno zapamatovatelnou součástí knihy i ilustrace. Jejich autorka Markéta Šimková se vedle již zmiňovaných zářících drahokamů, které se skví na obálce, pustila i do črt a kreseb, jež ač rozdílné užitými technikami, mají společnou bezprostřednost vybraných výjevů. Nejde o jakkoliv doslovné zobrazení, ale spíše o hravou interpretaci, které se nabízí čtenáři jako bonus.

„A teď je to venku, příběhy vyskládané na břehu ticha.“ Právě tak končí jedna z povídek o setkání, naslouchání a dalších obyčejných věcech. „Žádné intimnosti. K těm jsem se ještě nepropsal. Stačí, že mám tady všechny živé i mrtvé, pěkně pospolu. Jako kdysi.“