Anežka Charvátová se narodila v roce 1965 v Praze, v letech 1983–1988 studovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy španělštinu a francouzštinu, pokračovala vědeckou aspiranturou v Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Od roku 1993 se věnuje překladatelské profesi ve svobodném povolání: překládá ze španělštiny, italštiny a francouzštiny; českému čtenáři zprostředkovala díla Maria Vargase Llosy, Ernesta Sabata, Luise Sepúlvedy či Reinalda Arenase, naposledy Roberta Bolaña. Je rovněž redaktorkou nakladatelství Garamond a externí vyučující na FF UK.

MŠ: V tomto čísle Tvaru vychází úvaha Jorgeho Zúñigy Pavlova o českých překladech děl Roberta Bolaña. V souvislosti s Bolañovým Chilským nokturnem, jeho vůbec první knihou přeloženou do češtiny, se v článku hovoří o „absolutním fiasku a fatálním selhání redaktorů a nakladatele, vypovídajícím o neznalosti fraktálního rysu Bolañovy tvorby“. Vy jste toto dílo vybrala a redigovala jeho překlad. Považujete svou tehdejší volbu z dnešní perspektivy za omyl?
ACH: Přiznávám, že Roberta Bolaña jsem odhalila právě díky Jorgemu, to on mi ho půjčil a prosazoval jeho vydání v češtině. Asi bylo chybou, že jsme začali touto knihou. Samozřejmě jsem váhala, co z Bolaña vybrat, uvažovala jsem o Chilském nokturnu nebo Vzdálené hvězdě. Četla jsem Divoké detektivy, ale vím, že začínat ve zdejších nakladatelských poměrech takhle tlustou knihou se většinou nevyplácí: pokud se totiž nechytne, je to velmi drahé fiasko, protože překlad stojí hodně peněz. Bylo to navíc v době, kdy Bolaño ještě nebyl slavný v USA. Přidržela jsem se proto své osvědčené taktiky a podívala se, co od Bolaña vyšlo první v Německu, jehož knižní trh je přece jen trochu srovnatelný s tím naším. Tam mělo Chilské nokturno velký úspěch a taky recenze v ostatních zemích byly pochvalné. Ostatně nadšeně na tuto knihu reagovala Susan Sontagová a její chvála vedla v USA k dalšímu vydávání Bolaña.

Já ale Chilské nokturno za tak neúspěšnou knížku nepovažuju, neprodal se sice rychle celý náklad, takže skončila v Levných knihách, ale tam skončilo z edice Transatlantika téměř všechno. Pokud se kniha během roku nevyprodá, platí se za skladované tituly nesmyslné, prakticky druhé daně, a tak si dlouhé držení knih na skladě rozmyslí téměř každý nakladatel. To je smutná realita českého trhu, žádná chyba Bolaña nebo Transatlantiky. Chilské nokturno je dílo hodně zaměřené na situaci v Chile; asi jsem podcenila fakt, že český čtenář se na tuto zemi dívá pohledem poněkud zdeformovaným komunismem, a tak má volba nebyla příliš šťastná. Na druhé straně – kdo mohl v roce 2005 tušit, že Divocí detektivové budou v USA tak úspěšní? Bolañománie tam vypukla až po jejich vydání v anglickém překladu roku 2007. To se prostě stává, že se sáhne vedle; když tu vyšel Vila-Matas, autor srovnatelný s Bolañem, od něhož jsme nejprve vydali knihu Bartleby a spol. také trochu proto, že nejdřív vyšla v Německu a ve Francii, měl vynikající recenze, hodně se o něm mluvilo a v intelektuálních kruzích měl velmi dobré jméno, a stejně zbytek nákladu skončil v Levných knihách, a to i navzdory tomu, že autor třikrát navštívil Česko. Zdejší tzv. intelektuální trh je velice úzký, omezuje se vlastně jen na Prahu, přes tisíc výtisků se tu prakticky nedá prodat, pokud to tedy není podpořeno něčím zvenčí.

- Jak obecně vybírat onu první vlaštovku z rozsáhlého díla u nás neznámého autora? Zmiňovala jste inspiraci německým knižním trhem.
- Ano, většinou se řídím tím, co už od toho autora bylo přeloženo jinde, ve Francii, Itálii, v Německu, ale tam mají trh mnohem větší a lidé se nechají hodně ovlivnit kritikami: ve chvíli, kdy slavný kritik napíše do novin nebo vystoupí v televizi a řekne, tenhle autor je skvělý, toho si musíte přečíst, tak si ho spousta lidí opravdu koupí. U nás takovou osobnost nemáme, ostatně do kterých novin by měla psát, že?
Dále se řídím tím, co o daném autorovi sama vím, co se mi z jeho tvorby nejvíc líbí nebo co mi doporučí jiní překladatelé a hispanisté. Docela dobrým vodítkem jsou rovněž reakce mých studentů, takhle jsme třeba překládali na jednom semináři ukázky z knihy Pabla Tusseta Nejlepší loupákův zážitek, a až nadšené odezvy studentů rozptýlily mé pochyby o tom, zda by její specifický humor mohl fungovat i u nás. Kniha tu pak opravdu zabrala.

- Výše zmiňovaný Jorgeho text je mj. kritikou mediální mašinerie a bulvarizace literatury, jejího propojení s oficiálními institucemi. Jak vnímáte tento trend poslední doby?
- Každý spisovatel přece chce, aby ho lidi četli. A to, jakým způsobem se k jeho knížce dostanou, je mu jedno. Kdo si může osobovat právo, že ví, co by Bolaño chtěl? Ve chvíli, kdy sebevětší rebel umře, si ho společnost vždycky přivlastní, proti tomu se přece nedá bojovat, je to absurdní. Čím víc lidí ho čte, tím je to lepší, ať je to kdokoliv; nemůžeme přece omezit čtenáře na vybrané intelektuální publikum – takové elitářství mi připadá jednak směšné, jednak dost neslušné vůči obyčejným lidem, je to taková ta nadřazenost, pohrdavost nás chytrých těmi hloupými. Kromě toho Bolaño zrovna patří k autorům píšícím takovým způsobem, že je může číst každý; jejich dílo je sice možná složité, pokud jde o jeho strukturu či výstavbu, ale jednotlivé příběhy můžou fungovat samy o sobě a každý čtenář si v nich může najít své. Jak říká Eco, kniha je otevřeným dílem a každý si do ní může zasadit svou interpretaci. Jorge se ve svém textu zamýšlí nad tím, kdo jsou Bolañovi čtenáři – to považuju opět za jistou domýšlivost: Jak můžu předem tvrdit, komu je dílo určené? Knížka si své čtenáře najde sama, my nemůžeme vědět, komu se bude líbit a komu ne, my se musíme snažit, aby se dostala co nejširšímu okruhu lidí, a pak ať si každý udělá obrázek sám. Stejně tak si myslím, že žádného autora nelze interpretovat jediným způsobem – kvalitní dílo je napsáno tak, že skýtá větší množství interpretací, není omezeno jen na jedinou. Špatné je, řekne-li se: tohle se musí číst tak a tak, a nic nového se nepřipouští…

Trochu mi vadí i ten zavádějící titul Jorgeho textu, který navozuje dojem, že můj překlad je špatný a Bolaño jím byl zrazen; vzbuzuje dojem kritiky překladu, a ne kritiky uvedení knihy. S překladem jsem si dala nemalou práci, snažila jsem se Bolaña zcela věrně převést do češtiny, a jestli má někdo pocit, že ho tam někde zrazuju, tak ať mi ukáže, kde konkrétně. Chtěla jsem, aby kniha měla co největší ohlas, aby se o ní psalo, aby ji co nejvíc lidí četlo – zaslouží si publicitu a tu se jí snažím v nejvyšší možné míře dodat.

- Obejde se dnes literatura vůbec bez onoho pragmatického spojení se světem médií? Může na nich být zcela nezávislá?
- Asi těžko. Pokud se díky tomuto spojení vydá dobrá kniha, pak je to v pořádku. To je případ i Divokých detektivů. Argo je teď asi rádo, že je vydalo, ale nebýt úspěchu v USA, nebýt celého toho humbuku, co se kolem toho udělal, pak by tu nejspíš vůbec nevyšli, což by byla velká škoda. Ať je pozadí jakékoliv, výsledek je pozitivní. Reklama, pozvánky novinářům, křty a prezentace – to je průvodní jev, bez něhož to dnes, obávám se, nefunguje.

- Na oficiálních institucích si však literatura, nebo obecněji umění, jistou nezávislost vydobýt může, a vlastně by i měla, ne?
- Na české vydání Detektivů dalo peníze španělské ministerstvo kultury, bez této podpory by kniha sotva vyšla. Takže její prezentace v Cervantesově institutu, kterou rovněž Jorge tak kritizuje, mi připadá zcela logická a legitimní v rámci procesu vydávání Bolaña u nás. Navíc celá akce proběhla naprosto neoficiálně, a ne v nějakém elitářském duchu, jak píše Jorge. Kromě toho, co je špatného na spolupráci s ambasádami? Nedá se přece paušalizovat, že jakmile se v něčem angažuje ambasáda, tak je to špatně. Jistěže na velvyslanectvích často působí kašpaři a slamění panáci, ale jsou tam i lidé vzdělaní a sečtělí, kteří podporují kulturu.

Já z Jorgeho textu cítím takovou tu intelektuální, elitářskou nadřazenost, na kterou jsem háklivá, to by se Bolañovi myslím nelíbilo, on se nikdy nepovažoval za nadřazeného chytráka, byl to člověk s velkým smyslem pro humor a schopností všechny namyšlence patřičně ironicky shodit. Nelze přece říct, že ho smějí číst jen ti, co čtou Vila-Matase nebo Pereca, dělat z něj spisovatele pro elity, on psal i pro ostatní. Sám říkával, že „každý román má mířit k potěšení, k radosti z četby“.

- Zároveň se však ostře vymezoval vůči oficiálním strukturám, zesměšňoval je, a to nejen v bouřlivém období svého dospívání…
- Proti oficiálním strukturám se myslím vymezuje téměř každý spisovatel nebo samostatně myslící člověk vůbec, záleží jen na tom, v jaké zemi zrovna žije a do jaké míry jsou ty oficiální struktury jen byrokraticky přihlouplé (tomu se asi nedá vyhnout nikde) nebo přímo zločinné (v diktaturách, vojenských režimech apod.). Anarchii může člověk provozovat ve svém uměleckém díle, silní jedinci dokážou i zcela mimo oficiální struktury žít, ale to přece neznamená, že recepce jejich díla smí být výhradně anarchická, neoficiální, undergroundová. Ivan M. Jirous se také vymezuje vůči oficiálním strukturám, umanutě se svléká na veřejnosti a všelijak provokuje, přesto jeho dílo dostalo řadu i oficiálních cen, které on převzal, byť po svém. A jeho básně si čtou a mají je rádi usedlí otcové rodin, ba i členové diplomatického sboru, pokud vím. O Bolañovi také koluje mnoho legend, které se ústním podáním – zcela v duchu jeho tvorby – různě přifoukly a pozměnily; já bych si rozhodně netroufla tvrdit, že vím, co by chtěl a co ne, stejně jako přesně říci, jaký byl, když jsem neměla to štěstí poznat ho osobně. Ostatně i pro čtení v Cervantesově institutu jsme záměrně vybrali ukázky vtipné, lechtivé až sprosté, ironické, kde zesměšnění oficialit bylo jednoznačné, včetně rýpnutí do Borgese, ačkoli patřil k těm několika málo předchůdcům, jež Bolaño uznával.

- Nejrůznějšími mýty a legendami je opředen celý Bolañův život. Které z nich máte nejraději vy?
- Já mám moc ráda jeho vyprávění o tom, jak kradl knížky, což doporučuje i všem čtenářům. A v oblibě mám vůbec všechno o tom, co vyprávěl o svém vztahu k literatuře – že byla zdrojem jeho bohatství i v dobách, kdy neměl co jíst, ale ve chvíli, když si četl třeba Horatia, stával se „švihákem, který si žije nad své možnosti“. V tom mi připomíná mého oblíbence Reinalda Arenase, který se po úprku z totalitního vězení schovával v Havaně v parku, a když četl Homéra, připadal si jako svobodný boháč. Jinde Bolaño říká, že mezi cestou kolem světa a knihovnou by si vybral knihovnu – to já bych ráda i cestovala, s patřičnými knihami ovšem a jen po určitých zemích, kolem světa by to být nemuselo. K mýtům a legendám o komkoli si jinak zachovávám opatrně zdrženlivý postoj. Bohužel už vím, že mnohdy je lepší spisovatele neznat osobně a jen číst jeho knihy, než zažít rozčarování z jeho osobnosti „naživo“.

- Jak dobře se podle vás Cervantesův institut, patřící k těm oficiálním strukturám, o nichž je tu řeč, zhostil své role propagovat kulturu španělskojazyčného světa?
- Výběr pozvaných hostů bývá vždycky polemický, těžko se lze zavděčit všem. Situace je navíc složitější o to, že v našem prostředí nevychází tolik španělsky píšících autorů, aby se dali zvát vrcholní představitelé hispánské kultury, známí i českým čtenářům. První ředitel Cervantesu Iñaki Abad byl ovšem naprosto úžasný, sám psal a měl bohaté kontakty se spisovateli, literárními agenturami i oficiálními institucemi. Cervantesův institut považuju za velmi dobrou věc, byli jsme bohužel jednou z posledních evropských zemí, kde byl otevřen.

- Španělsky hovořící svět je však oproti tomu českému nesrovnatelně větší. Jak mají svou kulturu navenek propagovat malé národy?
- My taky máme kulturní centra, kam se snažíme vyvážet své autory, třeba právě v Madridu jedno je. Jednou z možností je státní, oficiální reprezentace, tou druhou pak osobní vazby mezi překladateli, nakladateli a redaktory, což funguje zpravidla líp než oficiální cesta, ale v ideálním případě by se oba způsoby měly doplňovat, měly by probíhat paralelně. Pražská kavárna Casa Blů, která patří právě Jorgemu Zúñigovi Pavlovovi, vždy byla a doufám, že i nadále bude, úžasným prostorem, kde se setkává naše a hispanofonní kultura, pořádalo se tam mnoho čtení a výstav, ale to přece nevylučuje onu oficiální cestu. Je škoda se jednostranně vymezovat, lepší je vzájemná spolupráce.

- Neměla jste obavy pustit se po nevalném přijetí Chilského nokturna do překladu Divokých detektivů?
- Neměla, to spíš nakladatel musel řešit, zda se mu investované peníze vrátí, nebo na knížce prodělá. Právě Argo vydává třeba Coelha nebo Browna, knihy, o nichž si můžeme myslet svoje, ale já na tom nevidím nic špatného, pokud díky penězům takto vydělaným mohou vycházet i autoři pro minoritní publikum. Je mnohem lepší, že Bolaño vyšel v takovém velkém, zavedeném nakladatelství, kde si mohli dovolit zariskovat a udělat větší náklad, než kdyby ho vydalo nějaké nadšenecké, ale maličké nakladatelství – knihu by si koupili tři čtyři intelektuálové a autor by totálně zapadl. To už je pak takové intelektuální sebeukájení: já ho znám, já jsem dobrej, ale nikdo jiný si ho nemůže přečíst, protože není dostatečně na výši. Literatura se nedá omezovat na společenství vyvolených, každého je schopna něčím obohatit.

- Jak vypadal váš poznámkový aparát k této objemné a překladatelsky náročné knize?
- Nejdříve jsem text přeložila, a až pak jsem z něj vytahala jména (kterých byla ohromná spousta) a k těm si dohledávala potřebné informace. Ono to bylo nezbytné už jenom proto, že někdy nebylo zřejmé, zda jde o muže, či o ženu, též bylo potřeba mít historický a kulturní kontext, do něhož jsem se musela stylisticky a výrazově trefit. Druhé čtení už pak bylo poučené. Rešerše byla sama o sobě takovou detektivkou, sama jsem se stala detektivem; osudy citovaných lidí – převážně umělců, ale nejenom těch, také politiků, revolucionářů, písničkářů apod. – i různá místa se mi postupně začaly propojovat, poskytly mi nový pohled, nový způsob, jak dílo číst, i mimoliterární radost z objevování utajených souvislostí, o níž tak rád mluví Vila-Matas. Člověk se tím dozví spoustu zajímavých věcí, jen škoda, že je pak pokaždé tak rychle zapomene…

Původně jsem dohledávala pro osobní potřeby, ale pak mi připadlo, že to snad bude užitečné i pro čtenáře, spousta jmen je v českém prostředí neznámá.

- Detektivové jsou přeloženi, vy však nespíte na vavřínech – pustila jste se do dalšího, více než tisícistránkového Bolañova románu 2666. Jak to jde?
- Rukopis bych měla odevzdat do konce příštího roku, ale ještě předtím se musím vypořádat s jednou knížkou. Když už jsem přeložila Detektivy, bude 2666 mnohem snazší, Bolañův styl mi tak trochu přešel do krve, a když odhlédnu od toho množství ověřování a dohledávání, není text samotný po jazykové stránce tolik těžký – Bolaño převypravuje historky, tak jak si je lidé vyprávějí, stačí si tedy určit, jak, v jakém stylistickém rejstříku, bude která postava mluvit, případně nasadit orální styl, což je zábava. Překlad samotný jde docela rychle, akorát je to strašně tlusté.

- Bolaña nadšeně chválí kritici po celém světě, včetně těch českých. Divocí detektivové se líbili i mně, ale přece jen ve mně, vzhledem k celkovému rozsahu Bolañovy tvorby, přetrvávají určité pochyby. Může jít kvantita ruku v ruce s kvalitou? Sama jste na prezentaci knihy označila tvůrce za téměř grafomana.
- To slovo jsem použila jako přirovnání, protože to byl nesmírně produktivní autor, své texty vyloženě chrlil. Mám trochu obavy, co všechno bude ještě z jeho počítače vytaženo, nemyslím si totiž, že by všechny věci, co kdy byť sebelepší autor rozepsal, měly spatřit světlo světa. Pokaždé když něco překládám a pak to po sobě čtu, najdu pasáže, které mi připadají nadbytečné a které bych nejradši vyškrtala. To se mi ale u Bolaña nestalo; naopak, čím víckrát jsem ho četla, tím víc jsem v něm nacházela skrytých narážek a odkazů, tím víc mi to do sebe zapadalo.

- Hovoří se o tom, že Bolaño zásadně proměnil jihoamerickou literaturu. V čem konkrétně?
- Ono není lehké postihnout, v čem je nový. Byl první, kdo začal zcela zřetelně psát jinak než autoři slavného boomu šedesátých let, který u nás splývá pouze s Márquezem a magickým realismem – jakmile přijde nový latinskoamerický spisovatel, všichni si ho vztahují právě k Márquezovi, což je pochopitelně nesmysl. S magickým realismem nemá Bolaño společného vůbec nic, naprosto se od něj odstřihnul, lépe by se mělo říci, že jeho existenci už nijak nebral v potaz; spíš bych ho přirovnala ke Cortázarovi nebo Borgesovi, např. v tom, jak kondenzovaně či naopak rozpracovaně převypravuje cizí příběhy, zdánlivě banální historky, kterým však dokáže dát hlubší smysl, dále je to jeho typická útržkovitost, tendence nedoříkat, nechávat čtenáře, aby si domýšlel. Zatímco Cortázar je zaměřen na intelektuální publikum, Bolaño je mnohem přístupnější obyčejným lidem – dokázal dát dohromady spoustu žánrů a forem a vyrobit z nich amalgám, v němž si může něco najít každý čtenář. A co ho hlavně odlišuje od dřívější tradice, je jeho smysl pro humor, který většině autorů boomu chyběl. Bolañův humor je ironický, nenápadně skrytý, zasutý, neprvoplánový.

- Nechme už Bolaña odpočívat a zaměřme se na vaši cestu k profesi překladatelky. S tudovala jste na Filozofické fakultě U niverzity K arlovy v osmdesátých letech. Jaká byla za normalizace románská studia? Jak moc jste jako studenti cítili ideologický tlak?
- Francouzština nestála za moc, ale hispanistika tehdy byla – a dodnes je – vynikající. To, že překládám a věnuju se hispanoamerické literatuře, je zásluhou Hedviky Vydrové, která tam učila literaturu a jejíž přednášky byly skvělé, oproštěné od jakékoliv ideologie a otevírající nový prostor imaginaci, jakou jsem z naší ani jiné evropské literatury neznala. Podobně kvalitní byla i hispánská filologie, která pro mě znamenala úžasné dobrodružství jazyka. Původně jsem chtěla studovat italštinu, ale tu zrovna neotvírali. Španělština, kterou jsem si vybrala místo ní, mě však nadchla a otevřela mi úplně nový svět, zvlášť ten latinskoamerický, o němž jsem nic nevěděla.

Samozřejmě jsme měli předměty jako marxismus, ale stačilo, aby se je člověk naučil a udělal z nich zkoušku, a pak to celé mohl zapomenout. Snažili se nám sice něco vnucovat, ale to mívá v mladých lidech přesně opačný efekt: dodnes mám např. averzi vůči Balzakovi, jakkoliv to byl velký spisovatel, protože se na francouzštině nevyučovalo skoro nic jiného než realismus. Seznamy doporučené četby třeba na hispanistice byly skvělé a otevřené, i francouzská klasika člověku něco dá, dvacáté století si pak u francouzsky píšících autorů každý musel doplnit sám, ale četl-li jste francouzsky, knihy se daly sehnat, i na fakultě. Ostatně já jsem tehdy francouzsky četla třeba Kunderův Žert, italsky jsem zase objevila Orwellovo 1984. Latinskoamerické země byly považovány za rozvojové a dalo se tam, hlavně do Chile, do Mexika a na Kubu, jezdit na stipendia. S Chile bylo utrum po Pinochetově puči roku 1973, do Mexika v 80. letech jezdili hlavně politicky spolehlivější jedinci. Já v roce 1987/1988, v posledním ročníku studia, dostala půlroční stipendium na Kubu, což byla zkušenost k nezaplacení. Kromě jazykové stránky i poznání jiného způsobu života a bezprostřední styk s lidmi značně odlišné kultury – pokud si člověk předem vyřeší otázku hodnot, postojů k oficiální sféře a vlastních zájmů, pobyt v cizině je přínosný nezávisle na režimu.

- Od roku 1993 jste překladatelkou na volné noze. Proč jste se rozhodla pro tuto profesi? Přemýšlela jste vůbec o jiné?
- Když jsem začala číst latinskoamerickou literaturu a uvažovala jsem, co bych vlastně chtěla dělat, lákala mě práce nakladatelské redaktorky. Krátce jsem pobyla v Ústavu pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd, kde jsem začala s vědeckou aspiranturou, pak jsem však odešla na mateřskou a ústav mezitím zanikl. Za to, že jsem se stala překladatelkou, vděčím Vítu Urbanovi, který mi dal na lektorský posudek knihu Reinalda Arenase Než se setmí, a když jsem ji nadšeně vychválila, nabídl mi, jestli to nechci překládat. Byla jsem zrovna na mateřské, nebyla jsem na tom nijak finančně závislá.

- V tomto ohledu se nabízí často opakovaná otázka: Dá se překladem uživit, nebo ne? Vy jste mimo jiné i redaktorkou v nakladatelství Garamond.
- Samozřejmě bych ráda jenom překládala, ale obávám se, že jen překlady se člověk neuživí, a když už, tak je to strašně náročné: musíte být nesmírně výkonný a přibírat i věci, které jsou třeba méně intelektuálně kvalitní, zato lépe placené. Mě ale redaktorská práce velice baví: vymýšlení koncepce, objevování nových autorů a především kontakt s lidmi, jehož se překladateli pracujícímu doma moc nedostává. Totéž platí i o mé práci se studenty na fakultě, potřebuju nějakou zpětnou vazbu a taky si potřebuju neustále rozšiřovat slovní zásobu.

- V Garamondu máte na starosti edici Transatlantika, která je vaším dítětem. Jak se rodí úplně nová edice?
- Na počátku jsou velké ideály, které jsou následně konfrontovány s realitou, a člověk zjistí, že se nedá dělat všechno tak, jak si představoval. Původně jsem v rámci Transatlantiky chtěla uvádět autory, kteří tu nikdy nevyšli, doplňovat mezery v díle spisovatelů, kteří tu už známi jsou, a samozřejmě hledat autory nové, současné. Ne vždy se tyto plány ale daří naplňovat, zvláště vydávat neznámá díla klasiků je obtížné, protože dnešní trh je hladový pouze po nových, aktuálních věcech, a Garamond není tak bohaté nakladatelství, aby si mohl dovolit vydávat autory, kteří se pak neprodají.

- Všiml jsem si zajímavé praxe Garamondu. U překladů ze španělštiny uvádíte, nepletu-li se, jako jediné české nakladatelství, vždy příslušnou místní jazykovou variantu. O pravdu můžeme mluvit o chilské, kubánské či mexické španělštině?
- Tuto praxi jsem převzala od Francouzů, a nutno říct, že ty španělštiny jsou opravdu hodně různé; spisovatelé jich od šedesátých let začínají hojně používat. Je to ostatně jeden z důvodů, proč mě studium španělštiny tolik nadchlo, je to nesmírně bohatý jazyk. Čeština tuhle regionální pestrost nemůže nikdy napodobit, s čímž se musíte jako překladatel nějak vypořádat. Pro každou postavu je třeba najít příslušný jazykový a výrazový rejstřík, aby se od sebe lišili příslušníci různých národů.

- Na FF UK vedete překladatelský seminář. Jací jsou dnešní studenti v porovnání s předlistopadovou generací? Má to dnes překladatel jednodušší než tehdy?
- Umějí mnohem líp španělsky, protože mají nesrovnatelně větší možnosti stipendií a bohatší možnosti obecně; už se tak snadno nenadchnou jako kdysi my – slyšet rodilého mluvčího či vidět nějakého autora naživo je pro ně naprosto běžné, až všední. Většinou však umějí mnohem hůř česky, což je asi chyba českého školství. Mají jednu obrovskou výhodu – téměř vše lze dnes dohledat na internetu, navíc mají při ověřování na výběr z většího množství rodilých mluvčích. Vcelku ale žádný velký posun nevidím: pokud se někdo o obor skutečně zajímá, tak je jedno, jestli studuje dnes nebo studoval před dvaceti lety, přístup se neliší. Z většího množství studentů stejně vynikne jen pár nejnadanějších. Já mám naštěstí nepovinný seminář, takže ke mně chodí právě ti, které to baví, mají zájem a zpravidla i to nadání. Tudíž je to práce radostná.

- Na závěr zpět k Bolañovi: co je tedy venku za oknem?
- Venku za oknem je, co tam chcete vidět. Nebo taky nic, prázdno ohraničené přerušovanou, neuskutečnitelnou čárou. Ale to prázdno si člověk může vyplnit sám. Nebo se tomu jen zasmát jako Mexičanům v sombreru.