Jazyky pravdy představují soubor esejů, který slavný indicko-britský autor připravil k vydání v roce 2021 – i proto se v něm nijak neodráží zážitek atentátu ze srpna 2022, při němž Rushdie utrpěl zranění krku a částečně přišel o zrak (kniha s názvem Knife. Meditations After an Attempted Murder tomu věnovaná je ohlášena na příští rok), a naopak obsahuje kapitolku „Pandemie. Osobní zkušenost s koronavirem“.

Ve čtyřech oddílech dostáváme eseje, které vznikly přepracováním přednášek, předmluv k publikacím jiných autorů, úvodů k výstavním katalogům, novinových článků či vzpomínek i nekrologů. Přestože byly eseje revidovány, je škoda, že původní určení textů není pokaždé zmíněno přímo u nich, ale až v ediční poznámce na konci knihy, stejně tak že není uveden rok, kdy přednáška či úvaha vznikly (obzvlášť když text obsahuje odkazy typu „loni“ apod.) – čtenáři tak chybí kontextuální zakotvení, které leckdy ozřejmuje tón či tematické zacílení kapitoly. Škoda je i literárních chyb, které v překladu zůstaly – ve Sto rocích samoty vystupuje Úrsula, nikoli Úrsila; japonský básník se jmenuje Bašó; pasáž o J. L. Borgesovi obsahuje narážku na jeho dílo, jehož titul neoznačuje zahradu s mnoha rozcestími, nýbrž je to Zahrada, v které se cestičky rozvětvují; García ve jméně slavného kolumbijského spisovatele je příjmení; adresátka Kafkových dopisů se jmenovala Felice, nikoli Felicie, slavný evoluční biolog Richard Dawkins, ne Dawking, hrdina eposu nikoli Rám, ale Ráma. Tyto nedostatky českého vydání, které částečně koření v originální edici, ztěžují čtení; pozornost si však zaslouží obsah a Rushdieho myšlenky.

Od pocty příběhům v prvních oddílech knihy se dostáváme k umění obecně, v závěru souboru přecházíme od literatury k výtvarnému umění, kdy nám Rushdie předkládá spíše osobní vyznání na rovině uměleckého zájmu bez širšího odborného kontextu. Dva promoční proslovy působí až moc odlehčené a možná už je ani nelze označit za eseje. Obecně se nejedná o žádné sofistikované texty – vzhledem k tomu, že mnohé byly původně přednášeny, mají nekomplikovanou výstavbu a jsou čtenářsky přístupné. Jazyky pravdy tak nejsou určeny odbornému publiku, ale spíše všem milovníkům knih.

Rushdie sám zde vystupuje především jako čtenář, protože vykládá (ano, vykládá, nejedná se o analýzu či interpretaci, ale spíše o zaujaté sdílení čtenářských poznatků) o knihách a porůznu je staví vedle sebe, někdy organicky, jindy přetržitě. V „proustovském dotazníku“ Rushdie odpovídá, že jeho oblíbenými románovými hrdiny jsou Leopold Bloom z Joyceova Odyssea, Řehoř Samsa z Kafkovy Proměny a písař Bartleby z Melevillovy stejnojmenné novely. Tyto tři těžko uchopitelné postavy světové literatury odrážejí jeho zájem, ale i čtenářské preference. Uvádí rozmanité zajímavosti – kdo které knihy jak interpretoval či využil, pro koho byly napsány, k čemu odkazují. Jazyky pravdy proto mohou sloužit jako navigace pro další četbu a doporučení kvalitních děl, která jsme možná dosud přehlíželi.

Salman Rushdie nicméně nežije v minulosti; jakkoli se vrací k zásadním textům starší literatury i kanonickým dílům 19. a 20. století, sleduje nejnovější produkci. V textech se vyjadřuje k opulentní autobiografii Karla Oveho Knausgårda, novelám Helen Oyeyemi, neapolské sáze Eleny Ferrante. Coby zastánce imaginativního vyprávění se kriticky vyjadřuje proti populární autofikci („O tom, co znáte, pište pouze tehdy, pokud je to doopravdy zajímavé“, s. 33), ale i Tolkienově próze, která podle něj „povážlivě kolísá mezi žvanivostí, nestoudnou nabubřelostí a nesnesitelně falešným klasicismem a určité míře lidskosti a normální angličtině se blíží pouze v pasážích o hobitech, lidičkách, jež nás v této sáze reprezentují v mnohem větší míře než pompézně heroičtí (nebo ukňouraně křiváčtí) lidé“ (s. 248).

Rushdie vystupuje jako apologeta heterogenního, barevného a znejisťujícího světa, potažmo takové literatury, která se tuto dynamickou a nejednoznačnou povahu skutečnosti snaží zachytit či umělecky zpodobnit. Opakovaně připomíná janusovskou, fluidní povahu lidí („Lidská nátura je rozporuplná a lidské já prostorné a mnohotvárné. Umíme být a jsme mnohými já naráz“; s. 289) a nečernobílost světa, která vede k paradoxům, na něž nás mnohostranná a pluralitní literatura připravuje. Za největší nešvar dnešní doby tak považuje unifikaci a v návaznosti na to demagogii či ortodoxii: „Přesto žijeme ve věku, kdy se po nás chce, abychom se vymezovali stále úžeji. Abychom napěchovali vlastní mnohorozměrnost do svěrací kazajky jednorozměrné národní, etnické, kmenové nebo náboženské identity“ (s. 290).

Název knihy odkazuje na téma, ke kterému se autor opakovaně vrací a které stojí v centru jeho přemýšlení o literatuře. Přestože coby čtenáři víme, že romány, povídky či eposy jsou díla vzešlá z fantazie, a tudíž díla nepravdivá, můžeme současně věřit, že obsahují hlubokou pravdu. Fikčnost beletristických textů nezabraňuje – a možná naopak umožňuje – zachytit cosi z charakteru lidského bytí, co není v každodenním životě očividné či neproblematizovaně přístupné. Skrze lež zastaralé tradice můžeme dospět k pravdě. „Vyrůstat ponořen do těchto příběhů znamenalo získat dvojí nezapomenutelné ponaučení: za prvé, že příběhy nejsou pravdivé (žádní ‚skuteční‘ džinové přebývající v láhvích, létající koberce nebo kouzelné lampy neexistovali), právě tím mu ovšem mohly dát pocítit a poznat pravdy, které by mu pravda nemohla sdělit“ (s. 91). Zároveň Rushdie tematizuje současnou diskusi o roztříštěné společnosti, která se nedokáže shodnout na „nejzákladnějších faktech“, a upozorňuje na důležitost důvěry, již je potřeba zachovat bez současného zjednodušování vícevrstevnaté skutečnosti: „Ale podle mého názoru si musíme uvědomit, že pojetí pravdy v každé společnosti vychází z debaty a je potřeba, abychom se tuto debatu naučili vyhrávat. Demokracie není zdvořilá“ (s. 298).

V Jazycích pravdy zní podobný hlas, který nese vzpomínkové texty Umberta Eca či Eliase Canettiho – hlas vybudovaný na znalosti světové literatury, milující ji a píšící právě o ní. U Rushdieho nicméně nenajdeme žádné velké objevné myšlenky, ale (pouze) přesvědčivě spletené vzpomínky, názory, pocty jiným autorům (E. Weltyová, P. Roth, K. Vonnegut, G. García Márquez), výklady přečtených románů, pátrání po paralelách a podobnostech mezi nimi. V porovnání s Canettim mu chybí étos vznešené vzdělanosti, již nahrazuje groteskně radostnou a až bollywoodskou pestrostí svých kořenů. Oproti Ecovi v Jazycích pravdy absentuje snaha o teoretizaci. Rushdie se zastavuje před terminologickým a abstrahujícím zobecněním, které by se mohlo stát východiskem k teoretizující úvaze, a zůstává na rovině vyprávění či zamyšlení.

Nejsou to žádné brilantní eseje či přednášky. Rushdie se vyjadřuje k aktuálním událostem, upozorňuje na politické zneužívání některých vyprávění a nebrání se tomu, být osobní, mluví o svých sestrách či dětech, nemocech a prožitcích. Přetrvávajícím dojmem z Jazyků pravdy je tak autorův nadhled, s nímž ze své pozice přehlíží hemžení našich dnů, které mu částečně dělá starost, ale v němž současně na základě svých rozsáhlých čtenářských zkušeností vidí tutéž lidskou povahu, jakou vystihují jak indické eposy či renesanční tragédie, tak modernistická díla.