V říjnu loňského roku byla slavnostně pokřtěná publikace Knížka romských pohádek, kterou napsal a opatřil úvodem předseda o. s. Kulturní tradice se sídlem v Liberci Dušan Kotlár. V úvodu ke knize, ale třeba také v rozhovoru pro časopis Místní kultura věnovaný kulturnímu dění v regionech (MK 10/06, str.24) formuluje svoji ambici, aby se jeho útlá knížka stala průvodcem po světě Romů pro předškolní děti, a to pokud možno plošně „jako základní školní učebnice“. V současné podobě na to však publikace v žádném případě není připravena a já se nyní pokusím argumentovat proti takovému kroku, přestože dílčí věci se mi na knížce líbí a po určitých úpravách bych Dušana Kotlára v jeho snaze i podpořila.

Kotlárovo vyprávění o tradičním romském životě připomíná posezení s prarodiči za deštivého odpoledne. Vypravěči (střídavě muž a žena) navazují kontakt s posluchačem, přímo jej oslovují a vyvolávají v něm příjemné pocity, jaké zakouší každé děcko, když se mu dospělí věnují. Text není nijak dále segmentován, plyne jako jeden proud, pouze se obměňují témata (dětské hry, bydlení na osadě, tradiční pokrmy, romská muzika atp.). Jako určité předěly fungují ilustrace Magdaleny Konečné, ale o nich později. Celkově se Kotlárovi podařilo stylisticky i látkou vytvořit text, který má šanci nenásilnou a zábavnou formou děti vzdělávat. Zatímco však samotný text má s drobnými výhradami velice milé vyznění a lze jej určitě doporučit, hotová katastrofa jsou úvodní slova, a to jak Kotlárova, tak Davidové, Horákova a Urbánkova.

Nejprve tedy k nim. Je až s podivem, jak hluboký cit a respekt ke svému národu a jeho kořenům dokáže Kotlár vyjádřit v textu určenému předškolním dětem, a jaký nesmiřitelný zastánce asimilační politiky k nám promlouvá z prvních dvou stránek. Komu je předmluva určena není jasné – jistě nemůže mít na mysli malé děti, pro které knížku napsal; mluví tedy k romským rodičům, které chce vychovávat, aby na své děti nemluvily romsky? Cituji:

„(Romština) není jednotná, podle čeho se tedy (malé) děti vyučují a hlavně proč? (zdůraznění K.R.) Úředním jazykem je čeština.(…) Proč tedy tento krok zpět?“

Pokud neoslovuje romské rodiče, pak má zřejmě na mysli neromské/gádžovské čtenářstvo. Snaží se mu konvenovat tím, že znevažuje romský jazyk?

„nejednotný“; „v jaké romštině??“ (psát knížku pro děti); „Ty znáš pár cigánských slov, tak když je moderní romština, z tebe bude učitel romštiny.“

Místy si Kotlár dokonce vymýšlí: „Kvalitní učebnice (romštiny) neexistuje.“ A co Romaňi čhib autorek Šebkové, Žlnayové (Fortuna 1999)? To je bezesporu velice kvalitní, přehledná a pro slušné vpravení se do romštiny dostačující učebnice východoslovenské variety romštiny.

Nemohu jinak a musím se odvolat na Milenu Hübschmannovou, která by s takovým postojem romského autora-obrozence k romštině prostě nemohla souhlasit. Odvolám se na ní i v následujícím odstavci, ve kterém se pokusím pochopit Kotlárovo rozhodnutí užívat napříč publikací apelativa „Cigán, cigánský“ a zároveň nastíním, proč to opravdu není přijatelné.

V poslední době se atmosféra ve společnosti vůči Romům výrazně vyhrotila. Romské komunity se nezadržitelně propadají do nejchudších vrstev společnosti, vytvářejí se ghetta dlouhodobě nezaměstnaných, a ghettoizace spolu se společenskou deprivací s sebou nevyhnutelně přinášejí i činnost na hranici zákona nebo přímo kriminální. Na druhé straně ovšem sdělovací prostředky – vzhledem k imperativu egalitářství v demokratické společnosti – důsledně používají autonyma „Rom“, které se namísto s hrdým a rovnocenným národem asociuje právě s kriminální činností. Dochází tedy ke zcela paradoxní situaci, kdy je označení Rom, jehož plošné používání se datuje od Sametové revoluce, vnímáno jako záporné (společnost je jím přesycena, vysmívá se mu), a naopak „Cikán, Cigán“ se cítí jako pozitivní, protože odkazuje na dobu předrevoluční, potažmo předhistorickou, k bájným časům, kdy Cikáni uměli řemesla, obveselovali na svatbách a s gádži žili v míru. Romské komunity tento posun pochopitelně výrazně reflektují a v jeho důsledku se v posledních letech začínají hlásit ke staršímu „Cikán, Cigán“, protože to začalo mít pozitivní konotace. Milena Hübschmannová tohle ztotožnění se minority s majoritním uvažováním a jazykem označovala pojmem „kolonizované vědomí“ a z tohoto pohledu lze Kotlárův postoj chápat.

Říkám „chápat“, ne přijmout. Opět cituji z úvodu:

„Když i dnes Cigán něco provede, nestane se, aby poškozený vyřkl: ´Ten Rom jeden! Ta romská verbež!´, hnedle uslyšíte: ´Cikán! Cigoš, černá huba, cigánská verbež, banda cigánská atp.´ Uvedené označení je přirozenější.“

Jinými slovy, pokud nesnáším politika XY a jsem zvyklý mu v duchu přezdívat „kretén“, je v pořádku označovat všechny členy vlády, senátu a parlamentu „kreténi“, protože je to přirozenější? Takhle to Dušan Kotlár jistě nemohl myslet. Zvolil výraz „Cigán“, který je v podstatě moravismem, protože jej vnímá napůl cesty mezi pejorativním „Cikán“ a zprofanovaným „Rom“. Jakkoliv je jeho motivace pochopitelná, není prostě možné tenhle model recyklovat a šířit ho mezi nejmladší generaci. Rovnalo by se to šíření nebezpečné nákazy, která by v dětech odmala vychovávala odpor k vlastní komunitě a snahu se co nejrychleji integrovat, jinými slovy asimilovat, do většinové společnosti, tedy zavrhnout vlastní kořeny.

Nepřekvapí, že Oldřich Horák z pojišťovny Kooperativa a Petr Urbánek z Pedagogické fakulty v Liberci jako zástupci majority po Kotlárově hozené rukavici skočí a ve svých úvodních slovech jej za tento přístup vynášejí do nebes. Asimilace se značné části společnosti totiž stále jeví jako nejjednodušší a tudíž „ta nejsprávnější“ (O.H. str.5) cesta. Eva Davidová při svých zkušenostech a deklarované touze být Romům vždy prospěšná, měla toto nebezpečí rozpoznat a měla se proti němu ohradit. Z pozice autority však naopak posvětila jakousi soukromou hru jmenovaných na „objevné řešení romské problematiky“ (moje uvozovky).

Pokud by tato publikace měla vyrazit za romskými a neromskými dětmi, a já si troufám říct, že obsahově by se na to celkem hodila, v žádném případě ne s těmito úvody. Autor by měl důsledně nahradit všechny „Cigány“ a „cigánské“ ve svém vyprávění „Romy“ a „romskými“, a v každém případě by měl knihu opatřit novým, méně odsudečným úvodem, ve kterém by vysvětlil – po pravdě – proč vnímá jmenovaná apelativa jako pozitivní. Za nejlepší řešení pak považuji úvod žádný. Dušan Kotlár sám sobě kope hrob, když pěkně napsanou knížku pro malé děti deklasuje na propagandu a shazuje sebe a ostatní Romy tím, že asimilační princip preferovaný určitou částí společností beze zbytku přijímá za svůj.

Jak už jsem předeslala, samotná stať se mi jeví velmi pěkně, citlivě napsaná. Autor dobře zvolil tón, slovní zásobu, délku vět i otcovský (vysvětlující) přístup tak, aby děti snadno porozuměly a přitom se toho dost nového dozvěděly.

Za příliš komplikovanou a vlastně neúměrně dlouhou považuji pasáž o hudbě. Konceptuálně i slovní zásobou by se spíš hodila do hudební školy pro lepší seznámení s nástroji, rytmikou, harmonií atp. To by si ale nakonec malý čtenář a jeho rodič mohli nechat na později, až bude čtenářův pojmový svět bohatší.

Za ne úplně šťastný také považuji úsek, kde Kotlár popisuje tradiční zdroje obživy.

„Musím ti tedy i něco vyprávět o tradičních způsobech výdělku Cigánů. Dávno a dávno Cigáni handlovali koně, Cigánky hádaly z ruky nebo věštily z karet, kočovalo se a kradlo.“ (Kotlár str.19)

I když o pár odstavců dál vše uvádí na pravou míru a vyjmenovává původní řemesla a popisuje pracovní postupy (na mysli má samozřejmě hlavně Slovensko do 2. světové války), „handlování“ a „krádeže“ na prvním místě vůbec nepůsobí dobře. Opět to považuji za ukázku kolonizovaného vědomí, kdy se snaží vejít do majoritou uznávaných klišé. Jaké Cigány/Romy to má vlastně na mysli? Sebe a svou rodinu by do této kategorie přece jistě nezařadil. Vlastně tedy dál předává a posiluje odvěké stereotypy, pod které si Romy zařazují většinové společnosti.

Magdalena Konečná je poloprofesionální výtvarnice s poměrně nevyrovnaným projevem (některé obrázky charakterizuje výstižná zkratka, jiné jsou mimo perspektivu a jakoby odfláknuté). Její obecně pozitivní vztah k Romům a vlastní excentrický životní styl však dodávají ilustracím silný náboj a živelnost, které se k textu hodí. Myslím že volba Konečné pro ilustrace k dětské knížce je správná, její trochu naivní kreslířství by mohlo být pro děti atraktivní.