Andy Weir (nar. 1972) se již zařadil mezi novodobé klasiky sci-fi, řada jeho románů byla přeložena i do češtiny (Marťan, Artemis…), jeho náměty začali zpracovávat i filmaři. Zhruba před desetiletím uspěl Ridley Scott, když nabídl přepis Marťana, který jen u nás přilákal bezmála 290 tisíc diváků. Nyní do kin vchází Spasitel, o jehož stejnojmenné předloze jsme před časem psali. U příležitosti filmové premiéry vychází znovu.

Weir ani tentokrát nesplétá nějaké zdivočelé fantasmagorie, přidržuje se strohých informací, kterými současná věda disponuje, jen si dovoluje je více či méně svérázně domýšlet, když vznáší dotaz, zda život kdekoli ve vesmíru musí být založen na bázi uhlíku a vody a zda je pro jeho existenci skrze dýchání nutná atmosféra s podílem kyslíku. A postupně dává čtenáři na srozuměnou, že nikoli. Ostatně jak droboučká, téměř mikroskopická stvoření – která ničitelsky infikovala životadárné hvězdy, takže i Zemi hrozí zkáza v důsledku postupujícího ochlazování –, tak vyspělá mimozemská civilizace, jejíž bytosti připomínají jakoby oplátované hlavonožce, fungují na principech, které mají sotva co společného s pozemskými.

Jedna hvězda odolává

Vědci na Zemi zjistí, že jedna blízká hvězda hrozící destrukci dosud odolává, takže vyšlou trojčlennou výpravu, aby záhadu prozkoumala a případně zjistila, jak nákaze vzdorovat. Účastníci záchranné mise jsou si přitom vědomi, že je čeká neodvratný konec, protože jim schází palivo na zpáteční cestu. Očekává se však, že aspoň odešlou svá zjištění. V románu i ve filmu musíme přijmout za bernou minci, že let téměř světelnou rychlostí, který i tak zabere několik let, než se vesmírná loď přiblíží k cíli, je technicky proveditelný.

Spasitel, do filmové podoby převedený Philem Lordem a Christopherem Millerem, věří ve spolupráci lidstva: vždyť do olbřímího kosmického plavidla nastupují astronauté z Číny a Ruska, jen americký člen posádky je tam vtlačen dosti výrazně proti své vůli – ovšem jako odborník na slovo vzatý, který všechny důležité informace o tom, co se děje, včas rozluštil. Přílet do neprobádaného, vzdáleného vesmíru přitom replikuje obdobnou situaci z první Planety opic (1968): zmateně procitá jedině Ryland Grace (Ryan Gosling si skafandr vyzkoušel už v Prvním člověku, 2018), opečovávaný toliko umělou inteligencí, zato zděšen zjištěním, že jeho dva kolegové se z dlouhodobého komatického spánku neprobudili. Jeho bloudění pustými, pro něho neznámými chodbami a lezení po žebřících dobře evokuje pocit bezmoci, když se člověk ocitne v bludišti a sotva si vybavuje, co se vlastně událo.

Režiséři se rozhodli příběh vyprávět ve dvou časových rovinách, které se průběžně prolínají. Jednak si Grace vybavuje, k čemu všemu došlo před odletem, kdy v tříšti retrospektiv sledujeme jeho práci ve vědeckém týmu, v němž si zprvu připadá jako nezvaný outsider (je totiž „jen“ středoškolským učitelem), jednak spolu s ním objevujeme novou realitu, když se ukáže, že mimozemská kosmická stanice, k níž se přiblíží, má svého obyvatele. Stejně jako Grace i on na palubě osiřel. Docela vynalézavě a se špetkou humorné nadsázky film ukazuje jejich nesnadnou komunikaci, než se – jak za pomoci všeplatných matematických či fyzikálních symbolů, tak díky počítačovému překladači – domluví. Postřehneme přitom několik odkazů na slavné filmy, ať již ve zvukové podobě „seznamovacích tónů“ z Blízkých setkání třetího druhu (1977), nebo třeba s využitím vizuálního motivu průhledné desky ze Supermanových dobrodružství.

Mimozemšťan umí anglicky

Od scenáristy Drewa Goddarda, jenž se – podobně jako u Marťana – vcelku věrně drží Weirovy předlohy, by ovšem bylo opovážlivé očekávat nějaké výraznější prolomení obvyklých stavebních klišé, která posléze vše pohltí. Neforemně vyhlížejícímu mimozemšťanu přezdívanému Rocky (trochu sípavě a zprvu neartikulovaně jej namluvil James Ortiz), neustále skrytému v průhledném ochranném obalu, neboť jinak by se v kyslíkovém ovzduší Graceovy lodě udusil, nezbývá než zvládnout angličtinu, protože by bylo nemyslitelné nabídnout opačnou variantu, kdy by se Grace naučil mimozemšťanův pisklavý jazyk. Jejich vzájemná spolupráce, jakkoli místy humorně nadsazená, ukázkově pokračuje, zvláště když s vypětím všech sil zvládnou „rybařit“ ve žhavé hvězdě a získat z ní tolik potřebnou ochrannou látku. A nemůže scházet ani dojemné zdůraznění Graceovy ušlechtilosti, když se v sebeobětavému gestu rozhodne Rockyho zachránit, protože záhy po jeho odletu zjistí, že transport oné látky je životu nebezpečný: pokud se patřičně nezabalí, zkázonosně zamoří své okolí…

Goslingova Graceho, jakkoli je pojednaný jako človíček, jenž teprve dospěje k neokázalému hrdinství, vídáme často rozcuchaného a neupraveného. Dává najevo svou touhu uspět, i když zprvu – ani na Zemi, ani vesmíru – nevěřil ve své schopnosti, jak naznačují i jeho opakované smolařské výstupy do kosmického prostoru, jejichž zdárného završení dosahuje jen s vypětím všech sil. Bohužel jde o dosti jednostrunné přiblížení, které ani nezohlední, že už jako učitel, byť obklopen studenty, zažíval pocity osamění, neboť si nepořídil rodinu ani žádné zvíře. Přesto Gosling převyšuje herecké ztvárnění dalších postav, které se mění v pouhé figurky toliko zaplňující vymezený prostor (promarněná a k bezobsažnosti nasměrovaná je postava šéfky pozemského výzkumu, již s prvoplánovou rázností a úsečností ztvárnila Sandra Hüllerová).

Spasitele můžeme považovat za svého druhu komorní film, ponejvíce se odehrávající ve stísněném prostoru, kdy důraz není kladen ani tak na vizuální atrakce (kterých se v hojném množství také dočkáme), jako na rozměr všednosti, do níž je zasazeno sbližování obou ústředních aktérů i jejich společné pokusy uspět. Kameraman Greig Fraser k dosažení tohoto rozměru účinně napomohl tlumenou barevností, stačí připomenout ztemnělý spojovací průchod mezi Graceho lodí a mimozemskou stanicí. Pembertonova hudba kolísá mezi olysalou jímavostí (dokonce nastane dočasné vypnutí zvukové stopy v dramaticky nejvypjatějším okamžiku) a triumfálním hřmotem. Vyprávěný příběh sotva dosáhne rozměru znepokojivého podobenství, k jakému dospěl Kubrick ve Vesmírné odyseji (1968), pohrává si ovšem s poselstvím, že povědomí společného ohrožení dokáže překonat jakékoli překážky či pocity bezmoci, protože opačnou variantou by byl neodvratný zánik všeho živého ve vesmíru.