V roce 2024 publikoval současný americký spisovatel Percival Everett román s názvem James, za nějž mu byla v následujícím roce udělena Pulitzerova cena. Kniha navazuje na slavná Dobrodružství Huckleberryho Finna (1894), která u čtenářů od počátku vzbuzovala rozporné reakce. Everett se na dnes již samozřejmou, i když nikoli neproblematickou součást amerického kánonu rozhodl reagovat dílem, které lze označit anglickým slovem reimagining, což znamená, že (si) známou látku představil nanovo a po svém.

Původní román z 19. století zahrnuje dlouhé pasáže, kdy se Jim Huckleberryho dobrodružství neúčastní a není přítomný – z toho důvodu, že pohyb v některém z jižanských států v době před občanskou válkou, do níž Twain příběh zasadil, by pro Afroameričana znamenal okamžité zajetí. Percival Everett svou knihou vyplňuje tato prázdná místa a k Twainovým myšlenkám a jeho příběhu přidává vlastní témata a nové dějové epizody.

Nová perspektiva

Ačkoli román po obsahové stránce neustále polemizuje s původním dílem Marka Twaina, zůstává předloze věrný zachováním prvků, jako jsou dějovost, budování napětí, momenty překvapení či otevřený konec. Percival Everett se nechává inspirovat strukturou Twainova románu, ale původní příběh doplňuje vlastním dějem a tematizuje v předloze neobsažené aspekty historie umlčovaných Afroameričanů.

V knize James je zmíněná polemika patrná od úvodní kapitoly, která variuje scénu, v níž u Twaina poprvé figuruje Jim. Huck a jeho kamarád Tom Sawyer se kolem Jima sedícího pod stromem plíží noční zahradou vstříc dobrodružstvím a druhý z chlapců mu z rozmaru schová klobouk do větví stromu. Jimovou reakcí je zmatení – u Twaina opravdové, u Everetta však předstírané. V nové verzi nechává James, který příběh vypráví, dětské hrdiny v domnění, že jejich klukovina probíhá zdárně, zcela záměrně:

Ti bílí chlapci, Huck a Tom, mě sledovali. Pořád si vymýšleli nějaké hry, ve kterých jsem byl buď padouch nebo oběť, ale rozhodně jejich hračka. […] Vždycky se vyplatí dát bělochům to, co chtějí, a tak jsem vešel na zahradu a do noci zvolal: „Kdo to tam je takhle potmě?“ (Everett, s. 9–10, překlad recenzenta)

Percival Everett nejen zde převrací perspektivu a komické, pošetilé chování přisuzuje častěji Huckovi, jehož vykresluje jako dítě, tedy nikoli jako Twainovu vždy rozhodnou a pohotovou postavu. Pozice dospělého včetně tíhy nesnadných rozhodnutí náleží většinou Jamesovi. Autor však zdárně zachovává vyobrazení vývoje přátelství dvou zcela odlišných postav, jejichž společné putování a překonávání obtíží ústí v to, že postupně v celé šíři objevují lidství toho druhého.

V původní verzi popisované scény v zšeřelé zahradě se chlapci baví tím, že pozorují, jak Jim záhadné přemístění klobouku přisuzuje moci čarodějnic. Jakkoli se postava ke světu v několika situacích vztahuje s pověrčivostí, během společného putování vychází najevo, že další výrazné aspekty Jimovy osobnosti představují jednání podložené empirií a intelekt. Na rozdíl od Twainova Jima, který měl znemožněný přístup k jakékoli formě vzdělání, se James v domě, z něhož utekl a kde byl nucen pracovat v otroctví, potají vzdělával prostřednictvím knih svého utiskovatele. Kromě toho, že podobně jako u Twaina je James zběhlý v pozorování přírody a lidí, je v současné verzi postavou vzdělaného úsudku. Navíc poukazuje na mnohé pověry jižanského křesťanského fundamentalismu, a za pověrčivého se místy vydává jen proto, aby otrokáře mátl. Everettova postava tedy disponuje kromě „selského“ rozumu také rozumem učeným.

Otrok polemizuje s osvícenci

James se z knih, které potají přečetl, opakovaně vztahuje k myšlenkám filosofů 17. a 18. století, jako Voltaire, Rousseau či Locke, jejichž spisy se zabývají mj. pojmy jako tolerance či rovnost, a s dotyčnými vede imaginární polemiky. V 6. kapitole jde např. o rozhovor s Voltairem, jehož pojetí rovnosti je plné kontradikcí:

„Jako Montesquieu si myslím, že jsme si všichni rovní, nehledě na barvu pleti, řeč nebo zvyky.“ […] „Nicméně musíš si uvědomit, že podnebí a zeměpisná poloha můžou být faktory, které významně předurčují vývoj člověka. Ne že by tě vaše rysy činily nerovnoprávným, jde prostě o znaky biologických rozdílů, o záležitosti, které vám pomohly přežít v oněch horkých, pustých oblastech. Právě kvůli těmto faktorům nedosahujete dokonalejší podoby lidství, která se nachází v Evropě.“ (Everett, s. 49, překlad recenzenta)

Jamesovo vyprávění upíná pozornost ke způsobu, jak vznešené a „univerzalistické“ pojmy osvícenství ve společenské praxi mnohdy vylučují určité skupiny obyvatelstva.

Kromě osvícenské literatury, kterou James napříč dějem přesvědčivě problematizuje, se protagonista vyjadřuje i k dalším oblastem slovesné tradice – jde o písemná svědectví Afroameričanů, kteří se dostali na svobodu z otroctví (tzv. slave narratives), či okrajově o zcela jiné literární proudy. Ovšem začlenění několika širokých oblastí písemnictví, které v románu nejsou dostatečně rozvedeny, je spíše na škodu a působí nahodile, např. když hlavní postava v jedenácté kapitole zmiňuje filosofa Kierkegaarda.

Využití dialektu

Gramotnost, vzdělání a psané slovo tematizuje již předloha z 19. století – explicitně např. po návratu Huckova otce, který – po tom, co se doslechl, že syn v pěstounské péči paní Watsonové dochází do školy a naučil se číst, reaguje násilnou snahou o potlačení chlapcova intelektuálního rozvoje: „A prý jsi taky študovaný – naučil ses prý číst a psát. A myslíš si, že jsi lepší než tvůj otec, protože tvůj otec neumí číst ani psát. Já tě to zase odnaučím. […] Já si tě budu hlídat, ty mudrlante. A když tě nachytám u školy, tak ti natluču, co se do tebe vejde.“ (Twain, s. 26–27)

Utiskovatel pociťuje „hrozbu“ plynoucí ze vzdělanosti, již představuje emancipovaný jedinec – i tento motiv zpracovává Everett po svém. V anglicky psaném originálu Afroameričané promlouvají dialektem charakteristickým pro tuto skupinu obyvatelstva, ovšem pouze v přítomnosti bělochů; mezi sebou mluví standardní angličtinou. Již Twain ve svojí verzi románu zachycuje dialekty a typy mluvy amerického jihu 19. století, včetně výrazu Afroameričanů, a to s přepisem zachycujícím jeho fonetickou stránku. Everett činí překvapivou změnu a dialektu odnímá funkci běžné komunikace – postavám otroků slouží zkrátka jako jeden z prostředků, jimiž klamou svoje utlačovatele. Náhlým přechodem ze standardní verze do dialektu postavy také signalizují, že je nablízku nebezpečí: „To, že jsem změnil dikci, upozornilo ostatní na přítomnost bílých chlapců.“ (Everett, s. 15) Toto konstatování, které následuje po prvním výskytu scény, v níž má čtenář možnost pozastavit se nad nápaditým a nečekaným využitím dialektu, však patří k několika momentům, kdy Everett explicitně vyslovuje to, co by vyšlo najevo ze situací, a interpreta tak ochuzuje o vlastní zjištění.

Kulturní apropriace

Gramotnost, literárnost a možnosti řeči jsou tedy naléhavými tématy i pro Percivala Everetta. Nejenže jeho hlavní postava ovládá učenou mluvu a dokáže číst, ale prchá se dvěma riskantně získanými předměty – tužkou a deníkem, které se stávají médiem protagonistova vyjádření. Na rozdíl od předlohy má James potřebu uměleckého sebevyjádření, které nepředstavuje pouze psaní, ale také zpěv. Současná verze příběhu se zhruba do poloviny drží původního děje (i když zcela odlišně nahlíženého), ale s tématem hudby do svého románu Percival Everett vnáší vlastní dějové epizody. James se v putování za svobodou na určitou dobu stává členem skupiny potulných muzikantů jménem Virginia Minstrels, odkazující ke skutečnému historickému uskupení téhož názvu.

„Minstrel shows,“ které se v Americe objevovaly zhruba od poloviny 19. století, byly potulné kabarety sestávající z bělochů s tvářemi namaskovanými tmavou barvou, kteří hudebními vystoupeními karikovali a ponižovali otroky. Upevňováním bělošských stereotypů legitimizovaly kočovné spolky brutalitu otrokářské společnosti a zároveň uzurpovaly některé stránky tvořivosti Afroameričanů. V Everettově románu do svých vystoupení absorbují kočovní muzikanti Jamesův „mimořádný hlas“ (156), ovšem protagonista brzy zjišťuje, že jejich deklarovaná podpora abolicionismu je jen pokryteckou rétorikou a opět prchá za svobodou. Epizoda s Virginia Minstrels je jednou z vícero částí románu, v nichž Percival Everett prostřednictvím fiktivních postav poukazuje na skutečné události, k nimž docházelo v dějinách útlaku Afroameričanů a o nichž určitě ne všichni současní čtenáři mají povědomí. Mimo jiné proto může Everettova kniha sloužit jako efektivní doplnění výkladu či výuky Twainova díla i jeho doby.

Na bílá místa v jeho znázornění afroamerické historie poukazuje Everett dále při vyobrazení fyzického násilí. Jakkoli je násilí přítomno také u Twaina, jeho dílo je mnohokrát líčí spíše nepřímo. V nové verzi vyprávěné Jamesem však protagonista popisuje lynčování páchané na jeho těle nezprostředkovaně v první osobě. Rovněž u ostatních postav Afroameričanů a Afroameričanek, s nimiž se setkává, pozoruje krutost otrokářů včetně sexuálního násilí.

Dobro vs. zlo?

Oba autory naopak spojuje to, že rozpornou společnost vykreslují v různých nuancích, nikoli ve dvou jednoduše odlišitelných táborech dobra a zla (jakkoli lze v kontextu otrokářství zřetelně odlišit pachatele a utlačované). Twain do knihy začleňuje postavy zcela zjevných, ale i méně nápadných obhájců otrokářství. Everett podobně přistupuje i k postavám Afroameričanů – mezi těmi většinou panuje dobrá vůle a solidarita, ale najdou se také negativní výjimky, na něž mělo násilné zotročení natolik absolutní dopad, že si již nedokáží od ideologie otrokářů vytvořit odstup a nevědomky se stávají jejími komplici. Jejich prostřednictvím do svého románu Percival Everett vnáší absurditu a groteskno, které se blíží estetice jižanské gotiky, spojované se jmény jako např. Flannery O’Connor, Tennessee Williams či Zora Neale Hurston.

Jak již bylo nastíněno, vztah nové verze k předloze se podobá postoji protagonisty k jednomu z osvícenských myslitelů, jmenovitě k Voltairovi. Jeho dílo hodnotí James následujícími slovy: „Oceňoval jsem Voltairovo pojetí tolerance v oblasti náboženských rozdílností a uvědomoval si, jakkoli jsem tím byl pohlcený, že mě nezajímá obsah díla, ale jeho struktura, jeho pohyb, ona kritika logických omylů.“ (Everett, s. 90) Také Percival Everett se nechá inspirovat vnitřním pohybem a strukturou Twainova románu, nikoli aby původní obsah negoval, ale aby s ním polemizoval, prázdná místa vyplnil vlastním dějem, a skrze protagonistu a ostatní, většinou vlastní postavy tematizoval v předloze neobsažené stránky historie Afroameričanů.

Do kulis Twainova románu se autorovi povedlo vcelku nenásilně vpravit postavy poučené současným emancipačním diskurzem. Everett zároveň prokázal nejen hluboký vhled do původního díla, ale také do literárněkritických debat okolo Dobrodružství Huckleberryho Finna. Everett zdrařile vyvažuje inspiraci předlohou a originální autorská gesta, která se mnohdy vyznačují výrazným sarkasmem, cynickým humorem či rozostřováním perspektivy postavy, jež během zakoušení tělesných těžkostí prochází vyčerpáním i halucinacemi. K méně zdařilým aspektům románu James patří parafrázování určitých epizod Twainova děje, např. té s postavami dvou šejdířů a podvodníků, kteří Hucka s Jimem pod nátlakem využívají k asistování u několika podvodů a krádeží. Jejich lživá rétorika, u Twaina strhující a dohánějící Hucka v jedné scéně dokonce ke studu nad tím, že patří k lidstvu, v Everettově verzi působí ploše – smyšlené příběhy, pomocí nichž se dvojice snaží nekale získávat peníze, jsou ve srovnání s předlohou podány s o poznání menší přesvědčivostí a rafinovaností. Jamesovy dialogy a zkušenosti s Everettovými postavami, které u Twaina nefigurují, naopak patří k nejsilnějším částem díla. Celkově je kniha v mnohých ohledech o poznání syrovější verzí putování za svobodou, která čtenáře znalého předlohy může provokovat k přehodnocení části doposud neproblematizovaných interpretací a v neobeznámeném čtenáři může vzbudit zájem o srovnání současného zpracování s originálem.