Navzdory naší geografické poloze i velikosti toho v české kotlině víme o súfismu překvapivě mnoho. V tomto kontextu sehrálo zásadní roli zpřístupňování klasické perské literatury, v níž, jak se tradičně uvádí, súfismus vydal své nejkrásnější plody. Klíčový význam měla na tomto poli dodnes ne zcela doceněná osobnost akademika Jana Rypky (1886–1968), profesora turecké a novoperské literatury a překladatele z turečtiny i perštiny. Súfismu se mimo jiné věnoval v obsáhlé kapitole svého životního díla Dějiny perské a tádžické literatury. V útlém (a sběratelsky dnes mimořádně ceněném) svazečku Bůh a svět v íránské mystice. Památce dobrého Šumsulurafá, která vyšla r. 1940 a po válce byla zahrnuta do jeho knihy Íránský poutník, Rypka zavzpomínal na zmíněnou osobnost mistra řádu neʼmetoláhíja, jenž pro něj představoval živoucí ztělesnění súfijských principů. A tuto kapitolu mnozí, včetně autora těchto řádek, pokládají za první původní český úvod do súfismu.

Ve zpřístupňování persky psaného súfijského odkazu pak dále a vydatně pokračovali i Rypkovi žáci, mezi nimiž je zapotřebí zdůraznit především dvě jména: Věru Stivínovou-Kubíčkovou (1918–2009), nadanou a plodnou autorku, jež se do historie českého překladu z perské literatury zapsala dlouhou řadou básní velkých súfijských klasiků, a Jiřího Bečku (1915–2004), historika české orientalistiky, který ve spolupráci s básníkem Josefem Hiršalem přiblížil českému čtenáři výbor z nejslavnějšího díla súfijské poezie, Rúmího Masnaví. Básně vnitřního smyslu (Protis, 1995 a DharmaGaia, 2001).

Velikán odsunutý stranou

V českých překladech velkých perských klasiků přitom vždy stála poněkud v ústraní osobnost jednoho z největších súfijů všech dob, Farídudína Attára (snad 1145–1221), který proslul nejenom jako vlivný súfijský učenec (zejména hagiograf), ale především jakožto básník. S jeho vrcholným dílem Ptačí sněm se mohl český čtenář seznámit až mnohem později v o poznání volnější podobě díky stejnojmenné knize oceňovaného ilustrátora Petra Síse. Sís ve snaze zůstat věrný předloze, konzultoval text i s íránistkou Zuzanou Kříhovou a jeho originální zpracování ocení nejenom děti, ale i dospělí čtenáři. A vzniklo také divadelní představení bratří Formanů, přičemž vydatným zdrojem inspirace pro obojí byl scénář Jeana-Clauda Carrièra (1931–2021), jemuž Ptačí sněm vskutku učaroval.

Čeští zájemci o slavné Attárovo mystické podobenství o putování ptáků, kteří se rozhodnou najít svého krále, mají konečně možnost poznat Ptačí sněm blíže. A nemusí zůstat jen u něj, neboť Attár se na zdejších knihkupeckých pultech letos objevil hned dvakrát. V obou případech je vydavatelem Jan Pletánek. Druhým vydávaným Attárovým dílem je Kniha rad. Tento spis stojí ve stínu jiných Attárových děl, ze strany mystické především Ptačího sněmu a ze strany teoretické pak Životopisů světců, ale přesto má co nabídnout. Rady, jichž se prostřednictvím této knihy čtenářům dostává, se týkají nejen záležitostí vpravdě duchovních, ale i mezilidských vztahů, chování, výchovy či dalších okruhů, a proto tento spis může dobře posloužit nejen jako rádce, ale rovněž jako výmluvná sonda do reálií středověké muslimské společnosti. Attárovo poselství skryté v této knize je však většinou nadčasové a univerzální, takže může svým étosem snadno oslovit čtenáře bez ohledu na jejich náboženské přesvědčení.

Převyprávění převyprávění

Ptačí sněm představuje překlad překladu, či přesněji řečeno převyprávění překladů. Koneckonců vydavatel v předmluvě předesílá: „Text, který budete číst, je porovnáním a kompilací sedmi různých překladů. Snažil jsem se maximálně zachovat obsah a hladinu, ze které Attár svůj příběh vypráví.“ (s. 6) Nemělo by proto příliš smysl aplikovat na knihu kritéria uplatňovaná při hodnocení vědeckého textu či vědeckého překladu. Ostatně Ptačí sněm si na odbornou publikaci ani nehraje. Vydavatel píše jasně: „Toto ale není dílo akademické ani jazykovědné, snaží se jít po obsahu Attárova sdělení.“ (s. 17) Další řádky proto nebudou obvyklým láteřením odborníka nad nedostatky, jichž se (domněle) dopustil amatér, ale přesně naopak: připomenutím si, proč je dobré se s Attárovým odkazem seznámit a proč je dobré tak učinit právě Pletánkovým prostřednictvím a v překladu z angličtiny Mileny Petržílkové.

Vědecké překlady či odborné publikace a díla osvětová nebo, jak dnes říkáme, popularizační, tedy určená široké veřejnosti, jsou dvě zcela rozdílné disciplíny, a tak je třeba k nim i přistupovat. Obojí má své poslání a své místo; autor těchto řádek by nejspíš nikdy nečetl monumentální osmisvazkový komentovaný překlad Knihy Tisíce a jedné noci z pera profesora Tauera, kdyby jej v dětství pro „Orient“ nenadchly jiné knížky, mezi nimiž čestné místo náleží dnes již klasickému převyprávění Pohádky z Tisíce a jedné noci Františka Hrubína s ilustracemi Jiřího Trnky. To, co František Hrubín udělal pro „orientální pohádky“, učinil Eduard Petiška pro staré řecké, egyptské i mezopotámské báje a pověsti. A do třetice všeho dobrého, nejeden český historik či archeolog by jistě neskončil tam, kde je, kdyby jej v dětství nezaujaly knihy slovenského zakladatele naší literatury faktu Vojtěcha Zamarovského.

V případě Ptačího sněmu rovnou dodejme, že jde, jak již výše zaznělo, o jistou střední cestu mezi překladem a převyprávěním, jinými slovy, přestože se čtenář z českého podání příliš nedozví o formálním půvabu originálu, může se poměrně věrně obeznámit s jeho obsahem, tedy duchovním poselstvím, což není vůbec málo.

Ptačí sněm je dobře míněným pokusem zprostředkovat českému čtenáři odkaz jednoho z velkých mistrů nejenom v kontextu perském, súfijském či islámském, ale především v měřítku globálním. A jako takový uspěl, neboť se předně dobře čte, neobsahuje závažnější věcné chyby a neopomíjí nic zásadního. Vydavateli se povedlo přiblížit poselství originálu, myšlenky a étos, které, byť pocházejí z odlišné části světa, jsou všelidské. Z úvodu knihy je zřejmé, že vydavatel přistupoval k Attárovu duchovnímu odkazu s respektem a úctou, neboť zjevně souzní s jeho vlastním duchovním ukotvením.

Když dva dělají totéž

S trochou nadsázky tak lze dodat, že v tomto smyslu se Attár dočkal mnohem lepšího „zacházení“ nežli další veliký perský klasik Háfiz ze Šírázu (asi 1320–1390), jehož básnického díla se loni velmi svérázným způsobem (slušně řečeno) chopil vydavatel Lukáš Lhoťan. Ten patřil dříve mezi nejviditelnější české muslimy, dnes je naopak jedním z nejviditelnějších českých bojovníků proti islámu. Lhoťan svou nabídku publikací ve stylu „odhalení skutečné tváře islámu“ nedávno obohatil rovněž o reprinty starších děl průkopníků české orientalistiky, u nichž netřeba řešit autorská práva; jmenovitě O kulturním významu Arabů pro Evropu Rudolfa Dvořáka a řečenou studii Jaromíra B. Košuta posmrtně vydanou právě jeho žákem Dvořákem a doplněnou Košutovými překlady Háfizových veršů přebásněnými Jaroslavem Vrchlickým.

Naproti Lhoťanovi je Pletánek amatérem v tom nejlepším slova smyslu. Jeho záměr zpřístupnit českému čtenáři dílo, které jej osobně, jak v předmluvě uvádí, nadchlo, je záslužný i chvályhodný, a výsledné provedení, byť má mnoho vad na kráse, si zaslouží doporučit, a to s vědomím, že knize by jistě bylo možno leccos vytýkat. Mohli bychom začít formálními náležitostmi a příkladem budiž samo skloňování jména slavného mystika, kdy se hned na počátku předmluvy k českému vydání Knihy rad setkáváme s „básníkem Farídem ad-Dín al-Attárem“, což je však v českém kontextu velmi častá chyba, neboť Faríd ad-Dín je sice jedno jméno – doslova znamená „jedinečný (v) náboženství“ –, ale v arabštině, odkud bylo toto jméno přejato do dalších jazyků, jde gramaticky o tzv. genitivní spojení, čili jedno jméno rovná se dvě slova, takže jednodušší a správnější by bylo psát jej dohromady jako „Faríduddín“ a následně jej takto i skloňovat.

Problematické jsou i věcné chyby vyplývající zpravidla z neporozumění perským či arabským názvům nebo reáliím, a tak se třeba na úplně poslední straně Ptačího sněmu dozvídáme, že byl Abú Alí ad-Daqqáq „učitelem slavného Risála al-Qušajríja, který sepsal jedno z nejdůležitějších děl o súfismu“ (s. 286), přičemž Risála, tzn. Traktát či Pojednání, je arabský název zmíněného díla, nikoliv jeho autor. Psát jméno Attár s arabským členem určitým, tedy al-Attár, taky není nejšťastnějším řešením, byť i v této podobě jeho jméno najdeme, ale v naprosté většině případů se uvádí bez členu.

V podobném duchu bychom mohli pokračovat a vypočíst přitom řadu dalších pochybení. Ale to vše je druhořadé ve srovnání s již zmíněnými přednostmi. K súfismu lze totiž přistupovat v zásadě dvojím způsobem: jako k předmětu studia, nebo jako k životní cestě, přičemž lidé (nemuslimové i muslimové) jej tak mohou studovat z různých důvodů, například proto, aby dostali zápočet, aby se seznámili s vybranými velkými mysliteli, nebo též proto, aby našli odpověď na tu nejzákladnější ze všech otázek: Jak správně žít? Dodejme rovnou, že mnoho velkých šejchů postrádalo a postrádá formální průpravu, jež by jim umožnila súfismus teoreticky uchopit a verbalizovat. I ten nejvlivnější súfí všech dob, Muhjiddín ibn ʻArabí, na „súfijskou teorii“ v podobě Qušajrího Pojednání narazil až poměrně pozdě, což znamená, že dlouho poté, co z něj mystické prožitky učinily skutečného mistra, se teprve učil to, co sám prožil, nějak „teoreticky uchopit“ a verbalizovat. To však nic nemění na kvalitách myslitelů a učitelů, jejichž oblíbeným nástrojem jsou právě podobenství. Ptačí sněm se tedy může stát klíčem k súfismu i pro ty, které děsí teoretizování či záplava cizích termínů.