Historik Miroslav Hroch (nar. 1933) patří mezi nemnoho českých humanitních vědců, kterým se podařilo získat si odborné uznání i na druhé straně železné opony. Jeho jméno si ale vybaví i ti čtenáři, jimž historie blízká není, neboť byl autorem řady školních učebnic dějepisu. Miroslav Hroch však pochopitelně není jen jméno na piedestalu historické vědy, skrývá se za ním konkrétní člověk, který se v životě musel vypořádat s problémy v osobní, odborné i politické rovině. Dozvědět se více nejen o zákulisí českého historického výzkumu a podmínkách jeho fungování v druhé polovině 20. století mají čtenáři možnost díky loni vydaným Hrochovým memoárům, které pod názvem Jak jsem to tenkrát viděl připravilo univerzitní nakladatelství Karolinum.

Kniha dodržuje klasické schéma daného žánru: na začátku se tedy čtenář dozví o Hrochových předcích (důrazem na výklad dobových souvislostí se projevuje skutečnost, že autor textu je povoláním historik), následně se mluví o jeho dětství, dospívání a dalších fázích života až do počátku devadesátých let, kdy autor text ukončil. To nutně neznamená, že o Hrochových názorech na dění po roce 1989 a dnešní situaci v historické vědě a ve společnosti obecně se čtenář nic nedozví, výroků – převážně kritických – vztahujících se k současnosti či nedávné minulosti se v textu objevuje mnoho. Největší prostor je věnován období šedesátých let, kdy došlo k určitému uvolnění poměrů, co se týče rigidnosti požadavků kladených na humanitní vědy, ale i možnosti vycestovat snáze do zahraničí a navazovat potřebné kontakty; nadto se jednalo o období, kdy se Hroch jako mladý absolvent badatelsky formoval. Naopak období normalizace, zejména osmdesátá léta, je podáno jen s minimem konkrétních informací a podtrhuje dojem normalizační šedi a bezčasí.

Pasáže týkající se dětství a dospívání jsou pochopitelně zaměřené především na Hrochův život, postupně se však fokus přesouvá na akademickou kariéru a zmínky o osobním životě se vytrácejí, dosti stručné jsou i pasáže o seznámení s manželkou Věrou, která si vybudovala vlastní kariéru v oboru byzantologie a na některých textech s manželem spolupracovala. „Osud oboru, jenž byl v období reálného socialismu několikrát ohrožen a o jehož udržení jsme úspěšně bojovali, nyní, v podmínkách svobody, nikomu nestál ani za diskuzi,“ zní pak jedna ze zmíněných výtek vůči dění po roce 1989.

O co méně se čtenář dozví o Hrochově osobním životě, o to více naopak text knihy umožňuje nahlédnout do systému výuky na filozofické fakultě, pochopitelně především co se týče výuky oboru historie, mnohé informace jsou však platné pro celé tehdejší vysokoškolské humanitní vzdělávání. Nejde zdaleka jen o výuku jako takovou, ale i o mnoho z toho, co obvykle zůstává v zákulisí: složitý systém kandidatury, interní aspirantury, externí aspirantury, nutnost či přinejmenším žádoucnost členství v KSČ a aktivit v různých komisích a výborech, příčiny zakládání či rušení různých pracovišť a personálních přesunů a podobné záležitosti. Hroch se přitom snaží striktně držet známých faktů a vlastních vzpomínek, do interpretací a domněnek se nepouští a zhodnocení popisovaných situací nechává na čtenáři. Podobně se – jak napovídá i název knihy – vyhýbá zpětné projekci na vlastní činy a myšlenky, snaží se vždy poctivě rekapitulovat, co mu táhlo hlavou v daném okamžiku či daném období. Stranou samozřejmě nezůstává ani Hrochův vlastní výzkum, který mu posléze vynesl proslulost v mezinárodní historické obci.

K výraznému rysu Hrochova textu patří i skutečnost, že nesahá ke jmenovité kritice svých oponentů, jakkoliv některé užité obecné fráze naznačují, že jeho vědecké působení nebylo vždy bez potíží. „Odborně na mne neměli, takže nezbývalo než mi házet drobné klacky pod nohy,“ zmiňuje při jedné takové příležitosti. Všímavý čtenář zaregistruje i fakt, že čím více se Hroch ve svých vzpomínkách blíží současnosti, tím méně užívá vlastních jmen a konkrétní osoby, ať už o nich hovoří v jakémkoliv kontextu, označuje jen obecně a nemusí být tedy snadné danou osobu identifikovat.

Specifikem knihy jsou doplňující rozhovory na konci každé kapitoly, které s Hrochem vedl historik Zdeněk Nebřenský. Jeho dotazy pomáhají rozvíjet některé myšlenky a souvislosti, které Hroch sám jen naznačuje a blíže nerozpracovává, někdy však ve svých dotazech jen opakuje to, co v předešlé kapitole zaznělo, několikrát se i stane, že mu Hroch vyčte nepozornost či přímo nepochopení samotného textu. Celkově se však jedná o prvek, který při splnění určitých předpokladů obecně může memoárovou literaturu obohatit.

I když místy může text knihy působit určitým odosobnělým dojmem, téměř až jako historická esej, představuje čtivou reflexi nejen života jednoho konkrétního historika, ale celého období, v němž bylo několika generacím historiků souzeno žít, bádat, pracovat a publikovat – patří ke specifikům dané doby, že někdy jim režim povolil pouze první ze zmíněných činností. Čím blíže čtenář má k pražské filozofické fakultě a na ní vyučovaným historickým oborům, tím větší požitek bude z četby mít, avšak i ti, kdo dveřmi této instituce nikdy neprošli, na stránkách knihy naleznou mnoho poučného. Především o známé skutečnosti, že dějiny opět ve výsledku tvoří jen lidé, se všemi svými slabostmi i přednostmi.