Nakladatelství Lingea vydalo v roce 2023 velmi zajímavou sbírku mýtů a pověstí severských národů, která svým širokým záběrem nemá v české překladové literatuře obdoby. Jak vyplývá z obsahu a přehledné mapky severských etnik na předsádce knihy, obsahuje ukázky literárních děl několika skupin Sámů na severu Evropy, sibiřských Komiů, Mans(i)ů, Chantů a samojedských národů (Něnců, Enců a Nganasanů), přes mýty a pověsti Selkupů, Ketů, Sachů (Jakutů) a Dolganů, Evenků, Evenů a Jukagirů až po legendy Čuvanců, Čukčů, Kereků, Aljutorů, Korjaků a Itelmenů z nejvýchodnější části Ruska. Literární záběr pokračuje etnikem Aleutů a Jupiků na asijsko-americké hranici a několika inuitských národů na severoamerickém kontinentu a v Grónsku. Z mnoha původních etnik Severní Ameriky jsou v knize zastoupena především díla na-denéské/athabaské a algické indiánské jazykové rodiny. Jazykové hledisko není vždy rozhodujícím činitelem pro zařazení děl jednotlivých etnik do kapitol, důležitou roli hraje také geografická blízkost.

Ukázky vybral, přeložil a doprovodnými texty opatřil Mgr. Ondřej Pivoda, Ph.D., absolvent etnologie a baltistiky na FF MU v Brně, který v současné době přednáší na Ústavu klasických studií FF MU. Zabývá se jazyky a kulturou původních obyvatel a srovnávací mytologií. Je překladatelem a editorem několika knih s touto tematikou – komentovaného překladu sašského (jakutského) eposu Oloncho (2012), mýtů a legend sibiřských národů Liščí žena (2018) a mýtů a vyprávění archaických kmenů Návštěva u Velkého kanibala (2020). Napsal také čtyři romány.

Různorodá etnika, jazyky i zvyky

Poslední Pivodova sbírka Pod křídly Velkého krkavce je pozoruhodná kromě dlouhého seznamu zdrojové literatury také rozpětím jazyků, z nichž autor ukázky překládal. Podle svého vlastního vyjádření v autorské poznámce vycházel ze sámských a sašských originálů, z jednoho tananského a jednoho tličského původního textu, zbytek přeložil z ruštiny, angličtiny a norštiny. U dvou indiánských pověstí (Kouzelná štěňata a Jamóža, přemožitel příšer) použil současně anglický text a athabaské originály. V Pivodově knize vidím velký kvalitativní posun od obdobně zaměřených děl typu Pohádky z iglú (1987) beletristy Jana Suchla. Co se týče přiblížení severosibiřských národů čtenářům, Pivodovy sebrané příběhy zpod křídel Velkého krkavce vhodně doplňují výbor sibiřského folkloru Pohádky sibiřských lovců (1961) a knihy Torava: příroda a lidé, vyprávění sibiřských lovců (2003) etnografa Tomáše Boukala či Cesta medvěda: mýty, pohádky a příběhy tunguzských Evenků (2002), Až odejdu za horu (2004), Dědeček Oge: učení sibiřského šamana (2004) a Modřínová duše (2005) Pavlíny Brzákové. Komparativní výhodou Pivodova přístupu jsou informativní texty ke každé kapitole, přibližující dané etnikum, jeho jazyky, obydlí (čum s kouřovým otvorem, sámská chýše gemma či stan lávvu ve tvaru týpí, čukská kuželovitá jaranga, sašský letní stan uraha potažený březovou kůrou a zimní dům balagan, aleutská zemljanka barabara, inuitské iglú, dvojitý kríjský vigvam šabríktowan aj.), způsob obživy, zvyky a kulturní zajímavosti.

Do sámské sekce autor zařadil a přeložil pět textů největšího sběratele původní sámské slovesnosti v severním Norsku Justa Knuda Qvigstada, učitele sámštiny na semináři v Tromsø, ale také starosty tohoto města a norského ministra kultury. Ve výboru jsou také tři texty nejznámějšího českého sámologa Václava Marka, který žil ve 30.–40. letech minulého století v norském Laponsku. Motivem jsou nejčastěji zvířata (sob, pták, medvěd, vlk, pavouk), obětiště zvané seity, ale také noidové (šamani) či primitivní stallové (sámská obdoba trollů). Nechybí nejslavnější sámská pověst o chytrém Laurekadšovi, který přivede do záhuby tlupu čudských hrdlořezů. Na motivy tohoto příběhu vznikl první film natočený v sámštině – Stopař (1987).

Komijské pohádky a pověsti jsou tematicky blízké ruským – vystupují v nich vodníci, čerti, baba Joma (ruská baba Jaga) či děd Voipeľ (ruský Mrazík). Z předkřesťanských dob pochází pouze pověst o bohatýru Kudymu Ošovi.

Sibiřští bratranci Maďarů – obští Uhři Mans(i)ové a o něco početnější Chantové zmiňují kromě různých zvířat (potáplice, ryby, los, zajíc, kočka) i krkavce, který byl vyslán, aby obletěl svět a změřil tak jeho velikost. V mansijském folkloru se objevuje i fenomén tzv. šprýmaře či šibala (zde Ekva-Pyris), s nímž se setkáváme v mnoha severských kulturách.

Z informační vsuvky věnované následující etnické skupině se dozvíme, že etymologie názvu samojedských národů – nomádů arktických plání – vychází ze sámského výrazu Sameednan (země Sámů), nebo ruského samodin (osamělý), a neznamená proto, že by Něnci, Enci a Nganassané či Selkupové byli kanibaly. Místní šibal se jmenuje Iča, v pověstech však vystupuje také stvořitel světa Num, hrdina Nocho – polární lišák – a obr s obryní, kteří proměňují komáry v soby.

Na březích Jeniseje se můžeme setkat s Kety (plurál Deng) – jedinými příbuznými severoamerických etnik na Sibiři, zvanými též zapomenutí indiáni Sibiře. V jejich pověstech vystupuje prastarý stvořitel nebe i země Eș či lišák-šaman, který se dokáže proměňovat v různé tvory.

Velkolepé minulosti se dovolávají mýty a eposy bardů polární noci Sachů (Jakutů) a Dolganů zvané oloncho, s nimiž má mnoho společného – i když v prozaické formě – např. pohádka o Krásné přesličce Ükeiden Kuo, příběh o lásce sužované démony. Mytickým předkem Sachů Ellejem (místním praotcem Čechem) se ve svém etnografickém díle zabýval především folklorista a spisovatel Gavril Vasiljevič Ksenofontov (Praotec Ellej).

V příbězích Evenků, Evenů, Jukagirů a Čuvanců se to hemží šamany (výraz pochází zřejmě z evenkštiny ve významu léčitel, kouzelník či věštec, může však mít základ i v sanskrtském slově sáman – rovnováha tónů), kteří se proměňují tu v lišáka, tu v ptáka apod. Obr-šaman Mani zabraňuje každý den obrovskému losu Hoglenovi nabrat na parohy slunce a odnést je pryč, takže se pravidelně střídá den a noc.

Ústřední postavou čukotsko-kamčatských mýtů je Velký krkavec, který je společným dědictvím mnoha severských etnik a propůjčil své jméno i recenzované knize. Velký krkavec se podílel na stvoření světa i lidí (v korjacké pověsti Velký krkavec tvoří svět se zrodil z jiskry jako Kuikynňaku, nejstarší a nejchytřejší z tvorů), daroval člověku světlo a oheň, naučil ho lovit, stavět obydlí a vykonávat obřady. V mnoha příbězích však vystupuje též jako nenasytný a lstivý šibal či poťouchlý šprýmař.

Na sibiřských Pribilovových a Komandorských ostrovech a na části amerického kontinentu (Aleutské ostrovy, jihozápadní cíp Aljašky) žijí dvě etnika – Aleuté a Jupikové –, v jejichž příbězích se rovněž vyskytují šamani a krkavec, který se na ostrově Unalaska dokonce postupně ožení se dvěma dívkami. Krkavcovy námluvy – tentokrát u hus bernešek – probíhají také ve stejnojmenné pověsti z aljašského pobřeží.

Všichni Inuité uctívají bohyni mořských zvířat. Východní Gróňané jí říkají Immap ukuaa (Matka moře), západní Arnaqquassaaq či Sassuma Arnaa (Matka mořských hlubin) a polární Nerrivik (Mísa masa). V pověstech ze severní Kanady vystupuje pod jménem Sedna (Ta dole). Kromě společné severské ikony krkavce se v jedné pověsti setkáme také s tupilakem – nejstrašnější bytostí stvořenou z kousků zvířat (i lidí) s cílem někomu ublížit. Většinu inuitských mýtů a pověstí sepsal a přeložil grónsko-dánský polární badatel a antropolog Knud Rasmussen.

Kapitola věnovaná na-denéským etnikům Severní Ameriky (Aljaška a severozápadní Kanada) s podtitulem Ve znamení bobra obsahuje pověsti Deg Hiťanů/Ingaliků, Kojukonů, Tananů, Ahtnů, Dena’inů, Gvičinů, Dehčů, Tličů a Čipevajanů. Vypravěči denéských příběhů nezdůrazňují pointu, je na posluchači, aby na ni přišel sám. Na západě se vypráví o krkavci, jehož postava se stejně jako na Kamčatce či Aleutách pohybuje ve dvou rovinách – jako mocná duchovní bytost a kulturní hrdina na straně jedné a jako lstivý a sobecký dareba na straně druhé. V příbězích vystupuje mnoho zvířat, namátkou vrána, sojka, zajíc, rosomák, rys, vlk, lišák, ale také hraboši a ondatry, jimž indiáni vyjídají zásobárny sladkých kořínků. To původním obyvatelům zaručuje, že se jedná o jedlý kopyšník, a ne o jedovatý kozinec, kterým se podle poznámky Ondřeje Pivody zřejmě na Aljašce otrávil Chris McCandless, ústřední postava knihy a stejnojmenného filmu Útěk do divočiny (1996 a 2007).

Americké a kanadské hvozdy

Na dvě subarktická etnika severozápadního pobřeží USA, která jsou s předchozí skupinou jazykově příbuzná, je zaměřena samostatná kapitola nazvaná Pod ochranou totemových sloupů. Tlingité a Ejakové považují za svoji hlavní slavnost potlač (darování), z níž je odvozen výraz trampský potlach. Společnost (zejména u Tlingitů) byla rozdělena na Krkavce a Vlky. Totemové sloupy Tlingitů často zobrazují krkavce držícího v zobáku slunce v podobě oranžové kuličky a krkavec vystupuje v pověstech Příliv a odliv, Krkavec tvoří světlo a sladkou vodu a mnoha dalších.

Algická jazyková rodina je zastoupena v poslední kapitole, nazvané Stopaři kanadských hvozdů. Oproti mozaice denéských etnik na západě subarktické Severní Ameriky je její východ etnicky jednolitý, protože ho obývají tři blízce příbuzné skupiny – Kríové (nejpočetnější původní etnikum Kanady – 314 tisíc osob), východolabradorští Inuuové/Montagnais a západolabradorští Naskapiové/Ijju. Ke zmíněným etnikům je nutno přičíst početnou skupinu Métisů (míšenců), jichž je přes 624 tisíc. Kríjskou duchovní kulturu prostupuje množství manito, lehce personifikovaných duchů přírody. Křesťanský vliv vtiskl největšímu z nich – Velkému duchovi – podobu nebeského boha Stvořitele. Mnoho východokanadských etnik sdílí mýtus, že Severní Amerika je hřbetem obrovské želvy plovoucí v oceánu, a v mnoha původních jazycích se proto americký kontinent nazývá Želví ostrov.

Různorodá mozaika pod křídly krkavce

Ilustrací v knize Pod křídly Velkého krkavce se velice příhodně zhostil původně slovenský malíř a ilustrátor Vladimír Rimbala, který žil mnoho let v Norsku, cestoval po celém světě a nyní žije na severní Moravě. Jeho unikátní nekolorované perokresby, kolorované kresby a olejomalby nezapřou vliv geniálního malíře Zdeňka Buriana. Hlavní ilustrace ke každé kapitole doplňují Rimbalova detailní vyobrazení zvířat. Knihu doplňují ukázky typické umělecké tvorby daného etnika, kresby na šamanských bubíncích, ukázky specifického písma a mnoho dalších zajímavostí.

Původní severské národy jsou tak různorodé, že o nich těžko můžeme říct něco všeobecného. Velmi komplikovaný je také pokus najít v prapůvodu jejich mýtů a pověstí výrazné sjednocující prvky. Určitou výjimkou je postava krkavce, pod jehož křídly je cesta českého čtenáře severským mytologickým labyrintem o něco snazší. Ondřej Pivoda svou antologií výrazně přispěl do mozaiky úsilí o hlubší poznání zákonitostí původních kultur Arktidy a Subarktidy.