Analýzy současného stavu světa obvykle pocházejí z pera autorů náležejících k euroatlantické civilizaci, což se na jejich díle nevyhnutelně odráží, jakkoliv si toho mohou být vědomi a mohou se snažit od tohoto úhlu pohledu oprostit. Už jen proto může být zajímavé a přínosné začíst se do textů někoho s bezprostřední zkušeností se životem mimo náš civilizační okruh. V tomto ohledu mohou čeští čtenáři nově nahlédnout do knihy Věk hněvu s podtitulem Dějiny přítomnosti indického spisovatele a publicisty Pankádže Mišry (nar. 1969), kterou v překladu Veroniky Korjaginy a Ondřeje Slačálka letos vydalo nakladatelství Karolinum. Na indické, respektive anglofonní literární scéně se přitom jedná o etablovaného autora, který je znám jak pro své eseje, tak romány, v nichž své myšlenky prezentuje přístupnější formou. I proto je nutné u českého vydání ocenit doslov ze Slačálkova pera, v němž je autor blíže představen a jeho tvorba zařazena do náležitého kontextu.

Přílišné soustředění na jedince

Kořeny současného stavu světa autor vidí především v globální fixaci na jedince a jeho zájmy, což vede přinejmenším k oslabení, ne-li přímo zániku společenských struktur. Nejedná se přitom o záležitost posledních let či desetiletí, Mišra se vrací k osvícenským filozofům, za jejichž dob byly podle něj základy tohoto myšlenkového uspořádání formulovány a následně jako univerzální hodnoty exportovány i mimo západní kulturní okruh, kde se zrodily. Západ přitom podlehl iluzi, že zbytek světa přijme jeho životní styl a hodnoty jaksi automaticky. Málokdo byl schopen nebo ochoten přijmout, že vznik státních útvarů se zřízením, které lze v západních očích označit jako moderní, leckdy pro místní obyvatele znamenal nejen odvrhnutí jejich mnohdy i tisíciletých tradic, ale často vyžadoval i aktivní účast na jejich vymýcení. Podobný vývoj, v nejednom případě doprovázený krvavými represemi, pochopitelně vedl k frustraci a hněvu, které se dříve či později musí nějakým způsobem projevit. Skutečnost, že podle aktuálních statistik se rozvojové země současným tempem dostanou na životní úroveň západních zemí zhruba za tři sta let, celý problém ještě více komplikuje.

Globální Západ a osvícenství ale nelze vnímat jako jednolité prvky a nečiní tak ani Mišra. Velmi podrobně analyzuje rozdíly ve Voltairově a Rousseauově filozofii, v nichž spatřuje základní protikladné tendence, které lze v globálním měřítku aplikovat na dnešní svět. Voltaire je pro něj prototypem přemýšlivého obchodníka, který směšuje vlastní a obecné zájmy a svou vlastní zajištěnost s celkovým blahobytem, oproti tomu Rousseau s původem v nižších společenských vrstvách dokázal velmi dobře zachytit a popsat pocity, které v těchto vrstvách rezonovaly a které se v mnohém podobají těm, jež velkou částí světové populace rezonují i dnes. Podobně uvádí Mišra jako varovný příklad francouzskou nabubřelost – bohatší obyvatelé mnoha zemí nejprve napodobovali francouzskou kulturu, ale napoleonské války následně odstartovaly německé národnostní vzedmutí, které ve výsledku srazilo Francii (i když jen dočasně) na kolena. Autor přitom nevychází jen z obecně známých informací a povšechně popsaných tendencí, svou argumentaci opírá o bohatou základnu z děl filozofů, umělců i politiků, od již zmíněných osvícenců přes Karla Marxe a Richarda Wagnera až po Giuseppa Mazziniho a Michaila Alexandroviče Bakunina. Poměrně často cituje i Gándhího a další indické myslitele, což spolu s častými příměry k hinduistickému nacionalismu a napětí mezi hinduisty a muslimy představuje další, tentokrát konkrétně uchopitelný přínos pohledu z vně globálního západu.

Ohrožující a ohrožení

Samostatnou kapitolu si vysloužil fenomén teroristických útoků tzv. vlků-samotářů, tedy do širších organizací nezapojených útočníků, kteří se obvykle radikalizují vlastním studiem. I když se jejich modus operandi může lišit a liší se i jejich konkrétní motivy a cíle, na hlubší sociologické úrovni vidí autor mezi bělošskými a islámskými útočníky řadu styčných bodů, spojujících je zároveň s anarchisty, kteří vstoupili na dějinnou scénu na přelomu 19. a 20. století.

V závěrečné kapitole Mišra shrnuje současný fenomén rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými, jehož dopad je zesílený skutečností, že lidí náležejících k chudší části lidstva vlivem vyšší porodnosti přibývá rychleji. Varuje i před podceňováním pocitu ohrožení u střední třídy, která podle něj začíná v globálním měřítku cítit, že začíná být v současném uspořádání světa zbytečná, čemuž se její příslušníci zuřivě brání (k podobnému závěru došel ostatně z jiných pozic i James Traub). Mnohé z nedostatků a problémů dnešního světa klade za vinu kapitalistickému uspořádání a jeho soutěživé podstatě, která mnoha lidem z různých důvodů nevyhovuje. V Mišrově podání jde ovšem o konstatování, nikoli o obvinění, a už vůbec nelze říci, že by se na základě tohoto konstatování přikláněl k uspořádání komunistickému, se kterým má velká část planetární populace neblahé zkušenosti. Klíčovým autorovým varováním směřovaným předním politikům současného světa je závěr, že stále více lidí, zdaleka už nikoli jen konspirátorů, je přesvědčeno, že současný řád stojí na násilí a podvodu, což může mít fatální vliv na stamiliony lidí. „Potřebujeme o sobě i o světě začít přemýšlet způsobem, jenž povede ke skutečné změně,“ apeluje na globalizovanou společnost. Ovšem směr, jakým se k této změně dobrat, a vlastně i nějaký její konkrétnější cíl už neformuluje. Což se může jevit jako určitý únik od odpovědnosti, ale také jako snaha přimět čtenáře k zamyšlení a neovlivňovat jej přitom vlastním názorem. Nakolik bude čtenář po přečtení knihy ochoten k dle Mišry potřebné změně přispět, už ale zůstává na jeho vlastním rozhodnutí.