Zhruba před rokem se mi na sociálních sítích objevila pozvánka do Banské Bystrice na první ročník vícedenního festivalu TRANZ věnovaného literárnímu překladu. Vzhledem k tomu, že se v překladatelské komunitě pohybuju a zároveň se už mnoho let podílím na organizaci různorodých kulturních akcí, mě tato informace přirozeně zaujala. V Praze se sice pravidelně na podzim konají Jeronýmovy dny, ty jsou však na umělecký překlad zaměřeny spíš jen okrajově. A jakkoli u nás v poslední době akcí s překladateli notně přibylo, festival je přece jen něco trochu jiného. A tak jsme se s partnerem-překladatelem rozhodli udělat si letos výlet na Slovensko.

TRANZ pořádá malé mladé nakladatelství Literárna bašta se sídlem v Banské Bystrici, které podle slov majitele a zároveň manažera festivalu Slava Sochora na kvalitu překladu klade velký důraz. Dramaturgie festivalu vzniká ve spolupráci s občanským sdružením DoSlov, což je nedávno založený spolek slovenských literárních překladatelů a redaktorů (lépe řečeno překladatelek a redaktorek, genderový nepoměr je na Slovensku u této profese ještě mnohem výraznější než u nás). Letos byl program rozvržený do dvou dnů a nabídl celkem dvanáct setkání nad literaturou, dva koncerty, knižní trh a promítání dokumentárního filmu Je nalezena tím, koho hledá o české překladatelce Anně Kareninové. Na všechny programové bloky byl vyhrazený dostatek času, a to včetně nezbytných a patřičně dlouhých občerstvovacích pauz, při nichž zároveň probíhala živá diskuze mezi účastníky. Festival se koná v kulturním centru Zahrada, velmi příjemném místě pár kroků od hlavního banskobystrického náměstí. V prostoru nechybí sál, kavárna/bar a posezení v zahradě.

O férové spolupráci

Po workshopu o slovenském autorském právu a licenčních smlouvách festival zahájil dvouhodinový odborný panel o férové spolupráci při vydávání překladů umělecké literatury. Účastnili se ho Juraj Heger (ředitel nakladatelství Slovart a předseda Sdružení vydavatelů a knihkupců Slovenské republiky), Vladimír Michal (ředitel nakladatelství Artforum), Barbara Sigmundová (překladatelka a předsedkyně DoSlovu) a Lucia Halová (překladatelka, jazyková redaktorka a místopředsedkyně DoSlovu). Diskuze by měla iniciovat další jednání a v tomto duchu se také nesla. Překladatelky mimo jiné uvedly vybrané statistické údaje z vlastních průzkumů i z mezinárodního průzkumu organizace CEATL, z nichž vyplývá, že postavení slovenských překladatelek a překladatelů je s ohledem na kupní sílu jedno z nejhorších v Evropě. Překladatelské honoráře zde za dvacet let prakticky nevzrostly a trvale stagnují zhruba na sedmi eurech za normostranu. Celý systém a slovenská kulturní scéna obecně navíc do velké míry stojí a padá se stipendii a granty od Fondu na podporu umění.

Během diskuze zazněla řada poznámek relevantních i pro českou realitu: některá nakladatelství si například neuvědomují náročnost redakční práce, což se odráží na extrémně nízkém finančním ohodnocení redaktorů, nebo nejsou přístupná vyjednávání o licenční smlouvě a očekávají, že překladatelé kývnou na jakékoli podmínky. Zatímco Vladimír Michal se k podobné praxi stavěl kriticky, Juraj Heger se odvolával na omezený rozpočet, ve kterém pro růst překladatelských honorářů není prostor, a až po zaznění mnoha argumentů připustil, že by se v budoucnu snad dalo uvažovat o podílové odměně. Přestože se v samém závěru s Michalem shodl, že nevidí žádné překážky, které by bránily dalšímu, už konkrétnímu vyjednávání mezi nakladateli a překladatelskou obcí, nemohla jsem se zbavit dojmu, že zejména velkým nakladatelstvím daný status quo vyhovuje a podmínky, za nichž literární překladatelé pracují, je nijak zvlášť neznepokojují. Rozpor mezi veřejnými vyhlášeními a skutečnými činy ostatně bohužel dobře známe i od nás. Debatě dodal vysokou úroveň výkon moderátora Bohdana Smiešky, který nepůsobí v oboru a své v podstatě mediační role se zhostil skvěle.

Překladatelské radosti

Po intenzivní diskuzi o férových podmínkách a slovenském knižním trhu následoval Panel prvých prekladov, na němž vystoupili tři začínající překladatelé. Asi nikoho nepřekvapí, že mluvili o své cestě k prvnímu literárnímu překladu, o největších výzvách, radostech, o spolupráci s redaktory (další vynikající moderátorka a duše celého festivalu Paulína Čuhová v této souvislosti zmínila výstižné sousloví „červené moře“, jež při otevření souboru s redakčními poznámkami často vidí skoro každý, nejen začínající překladatel) nebo o své překladatelské rutině. Největší ohlas měly odpovědi ukrajinisty Ondreje Hubinského, který se svěřil, že než začne překládat, musí se se sluchátky na uších zakrýt peřinou a na překlad se pokaždé naladit jednou určitou písničkou, u každé knihy jinou. Pobaveně překvapené reakce pak vyvolalo i jeho tvrzení, že nic lepšího než Internát ukrajinského spisovatele Serhije Žadana už nikdy v životě nepřeloží.

Podařený kontrast k debatě se začínajícími překladateli představoval Panel nových prekladov, tentokrát s matadory překladatelského řemesla. Během debaty vyšlo výmluvně najevo, že Renáta Deáková (Péter Esterházy), Eva Kenderessy (Mircea Cărtărescu) a Vladislav Gális (Michael Cunningham) mají své oblíbené autory přečtené do posledního písmenka a že o jejich dílech umějí velmi poutavě vyprávět. Podobně příjemné byly i sobotní Poetické raňajky zaměřené na překlad poezie. Kvůli onemocnění jedné z účinkujících museli organizátoři narychlo vymyslet náhradní řešení, a tak využili přítomnosti básníka a překladatele Michala Talla, mimo jiné aktuálního porotce kategorie poezie českého ocenění Magnesia Litera. Nebýt v programu jiné jméno, z průběhu debaty by nikdo nic nepoznal. K zamyšlení pak vybídla prezentace norského a slovinského čísla časopisu Verzia, který volně navazuje na Revue svetovej literatúry. Debata s autorkami koncepce se zaměřila na mentalitu Norů a Slovinců, její projevy v tamní literatuře a na rozsáhlou státní podporu těchto národů v oblasti umění.

Překladatelé versus časomíra

K vrcholům festivalu určitě patřil pořad Čo prekladáš: live, během něhož sedm překladatelů představilo celkem sedm různorodých připravovaných překladů a s nimi spojené překladatelské oříšky. Časomíra každému nekompromisně odpočítávala právě sedm přidělených minut. Ač se překladatelé obvykle na scénu nehrnou, všichni vystupující dokázali publikum pro svůj titul nadchnout. Tento atraktivní, svižný formát by se nepochybně hodil i do českých sálů a kaváren. Program dále ozvláštnily dva koncerty, slavnostní uvedení zasloužilého překladatele z němčiny Ladislava Šimona do Překladatelské galerie (portréty z ní budou putovat po Slovensku) a dvě setkání se zahraničními spisovatelkami – s ukrajinskou autorkou Sofijí Andruchovyč a slovinskou autorkou Veronikou Simoniti. Jejich romány Amadoka a Ivana pred morom, nedávno přeložené do slovenštiny, spojuje téma paměti, ať už v individuální, či kolektivní rovině. Ač mě potěšilo, že k oběma besedám byly přizvány také překladatelky, otázky na ně se omezily v zásadě na obligátní jak se k vám kniha dostala a jak se vám to překládalo, zatímco otázky na autorky byly na zcela jiné úrovni. Věřím, že překladatele lze v takovýchto případech zapojit do debaty i nápaditěji, byť to vídáme jen zřídka.

Na festival TRANZ se do Banské Bystrice hrubým odhadem sjela asi padesátka slovenských literárních překladatelek a překladatelů, v publiku nechyběli ani studenti, několik nakladatelů a po celou dobu akce byl přítomen i ředitel Fondu na podporu umění Robert Špoták. Z Česka jsme letos byli jediní zástupci, návštěvu příštího ročníku lze ovšem vřele doporučit všem zájemcům o překladovou literaturu: promyšlená dramaturgie, výborní moderátoři, perfektní organizace, příjemné místo, láska k uměleckému překladu – co víc si přát?