Povídkový soubor básníka a překladatele Petra Borkovce Lido di Dante obsahuje dvanáct textů, z nichž každý je nějakým způsobem spojený s Itálií. Nejčastěji s letoviskem Lido di Dante, které se nachází několik kilometrů od Ravenny. Příliš se neliší od ostatních podobných přímořských městeček, dívá-li se na ně člověk poloslepýma očima turisty přijíždějícího za středomořskou idylou, avšak při bedlivějším pozorování může odkrývat své nejrůznější podoby (například neutěšenou: „Zasviněný pláže s výhledem na vrt, betonový apartmány jeden jako druhej, pět restaurací a dva pitomý bary, co zavíraj v jednu…“). Za specifický charakter mezi ostatními letovisky vděčí Lido di Dante tomu, že k němu přiléhá jedna z nejznámějších nudistických pláží v celé Itálii a také rozlehlý borovicový les, pineta, v níž podle pověsti začal Dante psát Božskou komedii.

Texty shromážděné ve sbírce by nejspíš mohly být označeny jako lyrické povídky. Epická složka je sice více či méně přítomná, ale o to, co se v povídkách děje, vlastně zase až tak nejde. Děj je většinou velmi redukovaný – vypravěč třeba někam jde, jede či pluje, s někým či sám, něco či někoho vidí, potkává, občas dokonce s někým mluví. Pokud už sledujeme nějakou zápletku, dochází k ní většinou jen v představách vypravěče, který ve skutečnosti sedí někde v baru se sklenkou v ruce. Zdá se, že dobrodružnější než sledování linie příběhu je pro autora popis, rozvíjení nějakého obrazu, metaforika, řeč. Zvědavě pozoruje, ale netouží být tím, co pozoruje, nijak zasažen. Vypravěč povídky Reportáž z hotelu Zelená perla hledí na hotelovou recepční a myslí na to, že by jí chtěl „… vsunout ruku, ve které nemám cit, za pásek černé sukně, projet kalhotkami a znehybnět a dělat, že se nic nestalo.“ (s. 95) Podobný postoj zaujímá autor k tomu, o čem v povídkách píše. Zajímavé je, jak do tohoto schématu zapadá práce s postavami. Lido di Dante je v Borkovcových povídkách plné směšných postaviček a podivných typů. Autora však nezajímá, zda mají nějaký příběh a jaký, ale spíš to, jak vypadají, jak se jeví. Zajímá ho jejich jazyk, který umí dovedně zachytit, napodobit, případně zkarikovat, či situace, v nichž se nacházejí (tady je nutno ocenit autorovu schopnost vyhmátnout a popsat nejrůznější bizarní scénky, případně přiživit komičnost relativně běžných situací). Ale pořád se zdá, že všechno – lidi, zvířata, věci – klade autor na stejnou úroveň. Keř, co se větrem rozevírá jako dikobraz; ropný vrt, který vypadá jako ověšený lampičkami; ptáky v zátoce; psa rozvaleného na rozpálené terase; nahá lidská těla na pláži; štamgasty v baru, turisty, transvestity.

Lido di Dante je především hra. Znejisťujících momentů je v ní víc než vodítek. Jako by měl autor strach, že ho čtenář vystopuje, a tak si vymýšlí nejrůznější převleky, které čtenáře nutí znovu a znovu revidovat horizont čtenářského očekávání. Neustále se s pomocí měnících se vypravěčů vysmekává, ukazuje pokaždé trochu jinou tvář a v té se zas zrcadlí pokaždé trochu jiné Lido di Dante. Jako by se schovával za borovicové kmeny a občas zpoza některého nečekaně vykoukl. Skutečnost, že texty lze přirovnat k temné pinetě, v níž není těžké se ztratit a začít se bát, je jen další (sebe)ironický pošklebek, který autor ke čtenáři vysílá; jako by říkal: vždyť i Dante o tomhle borovicovém lese psal, stejně jako o něm píšu já…

Kromě obezřetnosti se však při čtení povídek vyplatí autorovi občas věřit. Uvěřit mu náklonnost k místu, o kterém píše, a také to, že o něm nemůže psát jinak než heterogenně. Pod všemi zcizujícími maskami tušíme bytostný zájem – a právě kombinace důvěrnosti a cizosti, zájmu a nezúčastněnosti, okouzlení a odporu je to, co vytváří dynamiku celého souboru. U Borkovce nevidíme sebevědomí velkých vypravěčů, kteří se chtějí zmocnit světa vyprávěním, ale spíš ostych před něčím, co nemůže nikdy pořádně poznat, a tedy o tom ani vyslovit jednoznačný soud. Tady se nevykládá, ale v poklidu pozoruje a přesně a s poťouchlým pokukováním po čtenáři zaznamenává.

První a poslední povídka spínají celý soubor a halí všechny texty do sotva znatelné předtuchy zkázy. „Samý zbytky, všechno nějak vadný a stejný. Ale fungovalo to výborně, šla z toho na mě úzkost. O sebe, o Alici, říkal jsem si, že se nám něco může stát, ani tak ne teď, spíš pozdějc, a tu noc jsem nespal.“ (s. 21) V poslední povídce se pak tato předtucha naplní – pineta vyhořela a vypravěč prochází se svou dcerou mezi ohořelými kmeny: „Pineta nezmizela, stáli jsme na okraji její temné kopie.“ (s. 113) Možná právě v tomto sepnutí všechny masky na chvíli ustupují a na jejich místě čteme obyčejný smutek z toho, že něco (místo, blízcí lidé, já sám), co bylo, sice stále je, ale už nenávratně jiné než dřív.

Podobných svorníků by se pravděpodobně našlo v souboru víc; otázka je, zda je musíme hledat. Lámat si hlavu, kde končí ironie a začíná vážnost, dohadovat se, co čím chtělo být řečeno, a nakonec se ztratit v temné pinetě textů a smířit se s tím, že je nelze zcela uchopit. Nebo se s rozkoší nechat znovu a znovu obehrávat v literární hře, která nemá v současné české literatuře obdoby. Nebo se ztotožnit s onou směsicí zájmu a netečnosti a kochat se autorovou schopností přesného popisu. Je jednou z kvalit Borkovcovy knihy, že nabízí a připouští různé možnosti, jak ji číst.