Ve vesmíru někdo vraždí
Rozhrneme-li hutnou vrstvu důmyslných technologických vymožeností, kterými čtenáře od samého počátku Vyslanci mrtvých oslňují, najdeme pod ní překvapivě podobné prvky jako v padesát let starých vesmírných detektivkách, ba motivy činů nás zavádějí k textům starým i tisíce let.
Prvně se ve vesmíru výrazně vraždilo v roce 1957, kdy Isaac Asimov vzápětí po Ocelových jeskyních znovu uspokojivě a invenčně spojil dva milované žánry, SF a detektivku (pro přesnost: nebyl první, a stejně tak si prvenství těžko připíše i Alfred Bester za o čtyři roky staršího – a zhruba o tolik tříd i lepšího – Zničeného muže). Vraždilo se pak znovu o deset let později, a to na Slovensku, kde Asimovův román Nahé slunce překvapivě jako blesk z čistého nebe k velké radosti tehdejších vyhládlých milovníků SF a budoucích sběratelů knih vyšel pod oním poněkud bulvarizujícím názvem – Vo vesmíre niekto vraždí...
Po uplynutí více než půlstoletí se z hlediska elementární morálky nic nezměnilo: vraždí se dál jak v reálu, tak tedy v literární reflexi i ve vesmíru. Syntéza dvou vděčných a slibně kompatibilních žánrů pokračovala v dalších desetiletích a patřičně se s nimi vyvíjela. Na prozatímním konci této vývojové linie stojí Adam-Troy Castro s Vyslanci mrtvých.
Zdánlivě se tu srovnává nesrovnatelné. Ve světle novinky a šířeji celé nové generační vlny autorů SF působí Asimov a jeho vesmírné detektivky prostince, naivně, až hloupoučce, bezmála jako pulp fiction, a i Bester se zachvěje v základech, i když Zničený muž tím, jak silně předstihl dobu, má větší šance srovnání ustát. Dnešní scifistická autorská špička je ambiciózní, doba jí velí propracovávat každý detail a pěchovat jich na stránky co nejvíc, až zůstává čtenář ohromen v úžasu nad rozletem autorovy fantazie. Střízlivěji – a férověji – vzato Asimovův pozitronový detektiv R. Daneel uchvacoval dobové čtenáře možná stejně jako Castrova umělá inteligence ovládající celý vesmír a hrající s ním hru na stvoření, vyrábějíc umělé habitaty, zalidňujíc je experimentálními civilizacemi a nahrazujíc tak přežilého Boha. Tento rozměr fantazie, grandiózní škála, v jaké autor (a nejeden jeho úspěšný současník) pojímá svůj román, bere dech a z předchůdců, žánrových velikánů, dělá relativní trpaslíky.
Avšak ať dějem hýbá Bůh, či umělá inteligence, některé základní principy se nemění. Vražda zůstává vraždou a spáchat ji může jak entita starozákonní (byť ji formálně zařadila mezi desatero prohibit, sama si s jejich dodržováním hlavu příliš neláme), tak entita umělé inteligence. Rozhrneme-li hutnou vrstvu důmyslných technologických vymožeností, kterými čtenáře od samého počátku Vyslanci mrtvých oslňují, najdeme pod ní překvapivě podobné prvky jako v padesát let starých vesmírných detektivkách, ba motivy činů nás zavádějí k textům starým i tisíce let. Otázky morálky se nemění, neměnné zůstává i postavení – a postoj – člověka vůči cizorodým životním (a třeba i ne-životním) formám. Vše, co je předmětem sociologie, psychologie a dalších tradičních věd, tu je, platí tu jejich pravidla, třebaže jsou vystavena patřičně extrémně vyhroceným situacím.
Bez obav: Adam-Troy Castro nenapsal žádný filozofující traktát, jak by se mohlo z výše řečeného zdát. Jeho román je strhující, na mnoha místech až akční, a ony a další otázky řeší v toku bohatého, komplikovaného a uspokojivého děje. V tom se vlastně podobá svému padesát let starému předchůdci. Vlastně i v základní premise: v Asimovově robotické trilogii se řešilo dilema, zda robot může vztáhnout ruku na člověka: také Castrova hrdinka Andrea Cortová, vyšetřovatelka Diplomatického sboru lidské Konfederace, se musí vypořádat s otázkou, zda pachatelem vražd v podivném experimentálním vesmírném světě je sám Stvořitel, tedy ona umělá inteligence. Andrea Cortová stojí sama de facto proti Bohu, protože mnohé nasvědčuje tomu, že právě UI vraždila.
Je k tomu dobře vybavená: cynická, tvrdá žena s problematickou minulostí – a nekompromisní, což komplikuje situaci, protože Země jako celek a její nadřízení jako její reprezentanti si proti sobě Boha poštvat nechtějí. K téměř tradičnímu detektivnímu vyšetřování ve SF kulisách tak přibývá ještě třetí rozměr, intrika vlastní špionážnímu románu. A zde rozptylme ještě jednu potenciální obavu pramenící z toho, že renomovaný povídkář Castro nám ve Vyslancích mrtvých předkládá svou románovou prvotinu, a na příkladu Bradburyho, Sheckleye a tuctu dalších mistrů povídky víme, jak mnohdy nevyvedené jsou jejich pokusy o rozsáhlejší literární formu, fragmentární, epizodické, nespojité. Těmto úskalím se Castro úspěšně vyhnul. V jeho podání nejenže dobře funguje slitina tří zmíněných žánrů, nejenže se neomezil jen na povídkářské pointování, ale s rozmyslem táhl román až k vyznění s jistou závažností. A je kompaktní i atmosférou. Ta je temná, drsná, depresivní, často až morbidní, občas lehce groteskní, leč s tmavým nátěrem. To spolu s provokujícím tématem jsou kýžené atributy, po nichž pasou porotci Ceny Philipa K. Dicka, kteří ji za rok 2008 udělili právě Vyslancům smrti.
Kupte si knihu:
Podpoříte provoz našich stránek.
Diskuse
Vložit nový příspěvek do diskuse
anonym,
my to mame mít do skoly tak dekuji
Jan Vaněk jr.,
Úplně té formulaci "Prvně se ve vesmíru výrazně vraždilo v roce 1957 … pak znovu o deset let později, a to na Slovensku" nerozumím, tak jen pro pořádek poznamenám, že Vo vesmíre niekto vraždí vyšlo roku 1969 (i když některé zdroje vč. http://hn.ihned.cz/c1-15501490-vo-vesmire-uz-nik-nevrazdi uvádějí 1970).