Je obtížné pochopit sám rozsah nové půdy získané v letech 1740–1786, kdy byl Fridrich II. na trůně. Tato činnost začala v prvním desetiletí jeho vlády projektem Oderbruchu a řadou dalších, skromnějších v Priegnitzi, štětínských slatinách a údolí Döllnu. Pokračovala až do roku jeho úmrtí, kdy napsal guvernérovi von der Goltzovi v Königsbergu a nařídil mu „odvodnit velký močál v blízkosti Tilsitu“. Po celou dobu jeho vlády byly stále v chodu nějaké projekty, někdy i tucet v různém stadiu dokončování, takže muži, jimž byly svěřeny, se museli přesunovat sem a tam od jednoho k druhému. Vojenská tažení práci neukončovala. Vládní úředníci museli fakticky počítat s tím, že během jejich cestování na místa vojenských akcí a zpět Fridrich označí další bažinaté místo a vyžádá si podrobnou zprávu.

Jedinou výjimkou bylo období sedmileté války, kdy nedošlo k zahájení žádných nových projektů. Ostatní však pokračovaly bez ohledu na nákladnost, pokud jde o lidské a finanční zdroje. Nejvýznamnější byl velkorysý plán na rekultivaci močálů v údolích řek Warthe a Netze – plán, který svou složitostí soupeřil s odvodněním Oderbruchu a jehož dokončení si vyžádalo mnohem delší čas. Byla to, stejně jako Oderbruch, oblast, kterou Fridrich dobře znal ze svého pobytu v Küstrinu, kdy ho kontakt s paní von Wreech často přiváděl do Tamselu na výšinách, odkud bylo dole vidět Warthe. Tento projekt, jako mnohé jiné po celém království, byl svěřen Franzi Balthasaru Schönbergovi von Brenckenhoff, chvástavému rodákovi z Anhaltska-Desavska, který začínal kontroverzní léta své služby pruskému státu jako armádní dodavatel a končil jako Fridrichův hlavní poradce pro odstraňování problémů hydrologických projektů. Tempo rekultivace nabylo po roce 1763 na bouřlivosti a v 70. letech 18. století dosáhlo vrcholu. Žádná část království nebyla ušetřena skupin vládních úředníků a dělníků, jež svými požadavky ohledně vozů, potravin a ubytování připomínaly malé armády – a zde Brenckenhoffovy zkušenosti nacházely dobré uplatnění. Jen v 70. letech 18. století byly rozběhnuty projekty v Braniborsku, Pomořanech, Východním Prusku a Litvě, ve Slezsku, ukořistěném začátkem 40. let na Rakousku, ve Východním Frísku, připojeném v roce 1774, a v Západním Prusku, jež bylo částí kořisti z prvního dělení Polska v roce 1772. Skutečnost, že se Prusko zvětšovalo (během Fridrichovy vlády se co do velikosti zdvojnásobilo), urychlovala v 70. letech tempo této činnosti. Vnější výboje vytvářely další teritorium k vnitřnímu podmaňování, nabízely na mapě prostory, kde se mohla vytvářet nová půda.

Práce pokračovaly v údolích nebo ústích velkých řek jako Labe, Odra, Warthe, Netze a Visla. Dál probíhaly podél vodních cest, jejichž jména, dnes mnohdy už ne německá, budou povědomá jen těm, kdo se dívali na staré pruské mapy nebo velmi pozorně četli Toulky Braniborskou markou Theodora Fontaneho – řeky jako Rhin, Dosse a Jäglitz, Aland, Briese a Milde, Notte, Nuthe a Nieplitz. Stejné dění, stejnou pozornost zjišťujeme v různém rozsahu i v případě mizejících pruských močálů. Některé byly ve­lice rozměrné, jako Drömling na Starém pomezí, odvodněný koncem 70. let 18. století. Byl téměř dvaačtyřicet kilometrů dlouhý, jednadvacet kilometrů široký a poskytl přes 220 000 akrů nové půdy. Mimořádné nesnáze působily močály kolem jezera Madüe a řeky Plöne v Pomořanech – celkem zhruba 75 000 akrů. Patřily k největším Brenckenhoffovým projektům. Kapesní měřítko měl naproti tomu Hopfenbruch mezi berlínskou botanickou zahradou a Charlottenburgem, odvodněný v roce 1774.

I když už byla zahájena či plánována práce na nejzřejmějších kandidátech rekultivace, neúnavný, energický Fridrich požadoval víc map a soupisů „Brücher und Lücher“, močálů a rašelinišť té či oné provincie. Seznam těchto dávno zapomenutých mokřadů se čte jako místopisný přehled starého Pruska: Altranft v Oderbruchu, Bartschbruch, Grosser Camminer Bruch, Damscher Bruch, Elbewische, Pienerbruch, Golm’scher Bruch, Havelländisches Luch, Ihna Bruch, Jaemischwald Bruch, Kremmensee, Lebasee, Madüe, Netzebruch, Obrabruch, Priegnitz, Rhinluch, Schmolsin, Thurbruch na ostrově Usedom, Vilmersee, Warthebruch, Zehden. Byla to činnost v měřítku naprosto odlišném od čehokoli, co si uměli představit cisterciáci nebo první braniborští kurfiřti. Tyto projekty, jako jiné podobné kdekoli v tehdejším Německu, zahrnovaly odvodnění jezer v magdeburské nížině, přehrazování a rýhování slatinišť v Emslandu, rekultivační práce na dunajské mokřině v Bavorsku, byly však rozsáhlejší a komplexnější než cokoli předešlého.

Jedním z faktorů, který tyto projekty umožnil, byly v první řadě informace. Ještě půlstoletí předtím si žádný německý panovník nemohl opatřit podrobné poznatky potřebné k uskutečnění toho, co požadoval Fridrich. Byl to heroický věk statistiků, nového typu mužů, jako byli Anton Friedrich Büsching a Johann Peter Süssmilch, kteří sčítali nejen narození, úmrtí a sňatky, nýbrž i půdu, lidi a suroviny. Statistika se stala významnou součástí německé „vědy o vládnutí“, známé jako kameralistika, jež kladla důraz na přípravu budoucích státních úředníků v osvojování si užitečných poznatků, které by vládcům pomáhaly rozvíjet přírodní zdroje jejich země.53 Fridrich Veliký neobyčejně žíznil po informacích a kameralistika nesla německou značku, ale na tom, co se dělo, nebylo nic typicky německého. Rozmáhající se používání statistiky lze najít po celé Evropě, v Británii Jiřího III., ve Francii Ludvíka XVI., v Rusku Kateřiny Veliké i v mnohých menších státech. Dobře fungující byl v polovině 18. století takový stát, jehož vladař měl přístup k výpočtům, tabulkovým souhrnům a klasifikacím ohledně všeho možného pod sluncem, včetně rozsáhlých ploch „nanicovaté“ půdy, která by jednoho dne mohla produkovat kukuřici nebo živit stádo fríských koní.

Shrnout prostor do tabulek – na pohled je to jasné. Shromažďování veškerých těchto informací se ale zakládalo na velkém pokroku v zeměměřičských dovednostech. Symboly doby byly měřicí přístroje, které nosil Friedrich Nicolai na svých cestách po jižním Německu, a hodometr, jemuž se v Gusowě obdivoval Johann Bernoulli. Zužitkovat informace však vyžadovalo něco pravděpodobně ještě důležitějšího: nové způsoby jejich znázorňování na mapě. Mapy se v polovině 18. století měnily. Místo toho, aby se přeplňovaly vizuálními značkami měst a zámků bez dostatečné vzájemné souvislosti a bez jakéhokoli smyslu z hlediska topografie, ukazovaly to, co považujeme za nesporné: souvislý fyzický terén. Tuto změnu si zčásti vynutily vojenské požadavky, neboť přesunující se armády potřebovaly přesné informace, jakými místy procházejí. Vojenské mapy zůstávaly tajné a nová kartografická pravidla se stala všeobecně platnými. (Zkušenost s mapováním terénu byla jedním z důvodů, proč byli mnozí pruští důstojníci v obdobích klidu mezi Fridrichovými válkami povoláváni k rekultivačním projektům.) Tento nový druh map rovněž pomáhal zavést rodící se vědní obor geografie. Philippe Buache byl francouzským průkopníkem klasifikace „přirozených hranic“ zemského povrchu v podobě povodí. Podobným směrem se ubíral Nástin geografie Johanna Christopha Gatterera, stejně jako historicko-geograficko-topografické záznamy Bernharda Ludwiga Bekmanna, význačného kameralisty, jež věnovaly detailní pozornost horám, řekám a nížinám.

Tabulky, mapy a topografické charakteristiky posilovaly moc vládců, jako byl Fridrich Veliký. Informace umožňovaly velké rekultivační projekty. Nezbytnou podmínkou byla odpověď na otázku „jak“. Byla však kladena i motivační otázka „proč“. Nepochybně byla na místě. Mapy a statistické tabulky se neobjevují náhodou. Fridrich podporoval Süssmilcha v jeho počáteční činnosti a charakteristiky, jež sestavoval člen Akademie věd Bekmann, se pořizovaly na královský příkaz. Po vládních úřednících se ustavičně vyžadovalo, aby podávali podrobné zprávy pod hrozbou předvolání do Berlína, aby se ospravedlnili, když některá z nich nevyhovovala. Informace byly palivem, jež pohánělo stroj absolutistického státu, ale širší účel shrnul Henning Eichberg slovy: „Uspořádat, měřit, ukázňovat.“

Močálovité území tento smysl pro pořádek vyloženě porušovalo. Nespořádané močály bránily katastrálnímu průzkumu, na němž se zakládaly pozemkové daně, překážely vojákům v postupu a poskytovaly úkryt „vzpurným“ živlům jako banditům a zběhům. Podobně jako nové hlavní silnice čili Chausseen byly cesty postavené na rekultivované půdě a milníky, které je lemovaly, viditelnými symboly zavedeného pořádku. Z hlediska organizování vnitřního prostoru státu byly nyní správní linie na mapě srovnány s liniemi na zemi. Totéž platilo i o liniích státních hranic. Hranice evropských států se v oněch letech začínaly ve větší míře zpevňovat. Jenže jak se mohla hranice určit, když sezonní záplavy nebo nekontrolovatelné říční meandry rok co rok měnily konfiguraci terénu? Když biskup Maxmilian Franz z Münsteru v 80. letech 18. století odvodňoval a osídloval bažinatou krajinu, jedním z jeho hlavních cílů bylo zajistit církevnímu území hranice. Mnohé z velkých projektů svěřených Brenckenhoffovi se realizovaly na rozpínajících se východních okrajích státu. Před touto záležitostí stál každý německý vladař, ale zvlášť naléhavá byla pro panovníka v Berlíně. Pro Prusko, stát, který se rozšiřoval vojenskou expanzí přes bažinatou severoevropskou nížinu, se hranice posouvaly souběžně s rekultivací.

Abychom parafrázovali Clausewitzovu pověstnou poznámku, válka s přírodou byla uplatňováním politiky jinými prostředky. Tento vztah však platil i obráceně. Jazyk války naplňoval soudobé uvažování o světě přírody. Pro­ to se mohlo odvodnění Oderbruchu označovat jako „podmanění“, nebo – jak to Fridrich vyjádřil při jiné příležitosti: „Každý, kdo zdokonaluje půdu, kultivuje zemi ležící ladem a odvodňuje bažiny, zmocňuje se jí bojem s barbarstvím.“ Byl to autentický hlas osvíceného absolutismu 18. století. Touha uspořádávat, měřit a ukázňovat se vztahovala nejen na vojáky a poddané, na půdu a suroviny, ale i na samotnou přírodu, kde Stvořitel ponechal temné či „barbarské“ kouty, jež nesloužily žádnému rozumnému účelu. Hledisko panovníků bylo v souladu se vzdělaneckým míněním učenců a kameralistic­ kých úředníků, kteří stále jen opakovali, že lidstvo, „všemocní páni příro­dy“ (podle Descartese), „pán zemské sféry“ (podle Buffona), má právo a povinnost naturam lapsam (nedostatky přírody) „napravovat“ či „zdokonalovat“.

Panství člověka se prosazovalo nejen nad vzpurnou vodou. Velká pozornost se v těchto letech věnovala i dalšímu přírodnímu živlu – ohni. Požáry pravidelně ničily do základů města, k čemuž přispívalo používání dřeva a slámy jako stavebních materiálů. Působily ztráty na životech a (podle názoru jednoho kameralisty) zkázu lidských i materiálních zdrojů. Prusko bylo v 18. století průkopníkem prohlídek krbů, výnosů o střešní krytině a předpisů o hasicích stříkačkách. Důležitější a účinnější byla nepochybně kampaň německých států proti ničivým venkovským požárům a rolnické praxi vypalování porostů neboli Brandwirtschaft, což bylo v Anglii známo jako swiddening. Jak tvrdí Stephen Pyne, pro absolutistické vládce a vládní úředníky „byl oheň nebezpečný, iracionální, nepředvídatelný, pro svou nadměrnou spotřebu nákladný, zhoubný svými tendencemi přeskakovat jinam a tím, že sváděl k lenosti a násilí. Oheň byl síla. Musel být pod kontrolou.“ A také byl. Racionálně smýšlející lesničtí úředníci stáli v čele úsilí o vymýcení této urážky osvícené správy zdrojů dřeva a vydávali patřičné výnosy o jeho spalování, o stavění protipožárních stěn a řádnější výsadbě stromů. Nikde jinde v Evropě nezaznamenávalo vědecké lesnictví v 2. polovině 18. století takový pokrok jako v Německu. To, co vykonal švédský botanik Linné pro rostliny, učinili v knize Zásady lesního hospodářství (1757) pro svět stromů Wilhelm Gottfried Moser a J. F. Stahl. A jako se Nizozemí postaralo Evropě o inženýry vodních staveb, Německo („vlast lesnictví“) vyváželo úředníky lesního hospodářství do ostatní Evropy a evropských zámořských říší.

Jedním z úkolů, jehož řešení se chopili současníci porůznu pracující na ovládnutí přírody, byla výsadba stromů. Nikoli voda, nýbrž písek byl v mnoha částech severoněmecké nížiny rušivým činitelem. Obrovské pohyblivé duny plnily vzduch drobnými částicemi, jež zanášely cesty, snášely se na pole a ničily neposečenou úrodu. „S výjimkou Libye jen málo států se může pochlubit, že se nám v písku vyrovná,“ napsal Fridrich se značně jízlivou ironií Voltairovi. K tomuto soužení se opakovaně vracel. Jedním opatřením, které kladl úředníkům na srdce, byla výsadba borovic, jež by pohyblivý písek zastavily, dalším pokusné vrty, jejichž pomocí by se zjistilo, co pod pískem je, načež by se případné vrstvy slínu vykopaly a umístily nahoře. Vzhledem k tomu, jak se věci v 70. letech měly, vyjadřoval se Fridrich k vyhlídkám na vítězství v této konkrétní bitvě poněkud skepticky, a měl pravdu. Prusko se tak snadno nezbavilo pověsti bedny s pískem. Jiný Friedrich – Engels – se ještě v roce 1840 s podobnou ironií, ale poněkud afektovaněji zmiňoval o „severoněmecké Sahaře“.

Válka proti nezkrocené přírodě se zatím úspěšněji vedla na jiné frontě a vražednějšími zbraněmi než rýči nebo vrtáky. Šlo v ní o zredukování či vyhubení tvorů, kteří přímo soupeřili s lidmi o zdroje. Tyto druhy, neschopné ochočení a nacházející se na dolním konci dlouhého řetězce života, se považovaly za škodnou nebo za predátory. Seznam byl dlouhý. Samozřejmě zahrnoval krysy, myši a lišky, ale také krtky, lasičky, tchoře, bobry a velmi mnoho rozmanitého ptactva a hmyzu, tedy vše, co ohrožovalo hospodářské zvířectvo, zahrady či úrodu na polích. S mnohými z nich se vedl regulérní boj, symbolizovaný údaji o lovcích krtků a krysařích (jejichž nízké společenské postavení coby vykonavatelů „potupných zaměstnání“ je výpovědí o společnosti, která jejich práci považovala za nepostradatelnou, přitom však poskvrňující stykem s havětí). Jak to vyžadovaly sezonní nebo místní potřeby, vedly se i kampaně proti tomu či onomu druhu. Mračna kobylek v Braniborsku přiměla Fridricha Viléma I. a Fridricha Velikého vydat patřičné výnosy. Proti křečkům, kteří ničili obilná pole kolem Magdeburku a Halberstadtu, byla vyhlášena „vyhlazovací opatření“. (Když vyšlo najevo, že místní lovci záměrně pouštějí na svobodu samičky, aby se – zčásti pro zisk z jejich kožíšků – uchovala populace křečků, Fridrich na to odpověděl výnosem z roku 1764, který hrozil provinilcům tělesným trestem.) Divočáci se lovili na celém území mezi Litvou a Berlínem. Z hlediska množství se ale nic nevyrovnalo pronásledování špačků. Mezi lety 1734 a 1767 jich na území původní braniborské marky bylo pobito kolem jedenácti až dvanácti milionů a jejich hlavičky byly propláceny.

K vyhubení špačků ale nedošlo. Jiné druhy v Prusku a celé německy mluvící střední Evropě zkáze podlehly. Nejdramatičtější stránkou této historie je lov, jehož výsledkem bylo vyhubení medvědů, rysů a vlků. Během pustošení, jež provázelo třicetiletou válku, všechny tři druhy početně vzrostly. V následujícím období obnovy, kdy se lidé znovu usazovali na opuštěných plochách půdy, se na témž místě pokoušeli žít odllišní tvorové ve velkém množství. Divoké druhy přicházely do přímého kontaktu s lidmi a je­ jich hospodářskými zvířaty. O výsledku se dalo stěží pochybovat. Po skončení války začal boj proti škůdcům. Jiří II. Saský a jeho lovecká společnost pobili v letech 1656 až 1680 minimálně 2195 vlků a 239 medvědů; v Prusku bylo jen v roce 1700 zabito 4300 vlků, 229 rysů a 147 medvědů. Když Fridrich Vilém v počátečních letech 18. století navštívil Východní Prusko, stále si ještě stěžoval, že tam je „víc vlků než ovcí“. Poskytovaly se štědré prémie, potom se ještě zvýšily. Lovcům se přikazovalo, aby tuto metlu „vyhledávali, pronásledovali a vyhlazovali“. Úředníci v Nové marce a Pomořansku dostali v roce 1734 zvláštní pokyny hlásit všechna místa, kde byla tato zvířata zpozorována. Byli zaměstnáni profesionální lovci a přinejmenším 130 mužů se zúčastnilo rozsáhlých honů na vlky. Podobná opatření se podnikala proti méně početným medvědům. Fridrich Veliký a jeho němečtí vrstevníci v těchto taženích pokračovali. Co se vlků týče, soustředila se pozornost na východní okraje království, kde jich zůstávalo nejvíc. V červ­ nu 1786, necelé dva měsíce před svou smrtí, Fridrich nabádal vyššího vládního úředníka v Königsbergu, aby v honech nepolevoval a „aby tato loupeživá zvířata znovu nenabyla převahy, nýbrž pokud možno byla spíše vyhubena“.

V tomto dopise umírajícího krále se projevují úzkost i rozhodnost. Nešlo o hony pro pouhé potěšení, nýbrž o vyloženě prospěšnou záležitost. Fridrich měl na věc přinejmenším stejný názor jako jeho otec. Když jakýsi vládní úředník nepříliš moudře poznamenal, že divočáci ve Warthebruchu skýtají loveckou příležitost, Fridrich Vilém mu lakonicky odpověděl: „Nejdřív lidé, potom prasata.“ Štvanice na tyto tvory přitom nebyla neslučitelná s měnící se citlivostí ke zvířatům. Fridrich Veliký nesnášel štvaní psů na uvázaného medvěda jako hanebnou atrakci, což ještě neznamená, že pochyboval o nutnosti lovit medvědy v divočině. Praktické ospravedlnění této činnosti – požírání lidského majetku škůdci – potvrzovaly složité protichůdné proudy soudobého myšlení. Zmíněné druhy se dosud všeobecně považovaly za kruté a dravé. Takové představy byly rozšířeny zejména v případě vlka, jemuž se přisuzovaly žravost, úskočnost a zpustlost. Nové klasifikační soustavy světa přírody spojené s Buffonem a Linném začínaly tyto tradiční antropomorfní stereotypy z lidových pohádek a dřívějších bestiářů měnit. Dokonce vyvolávaly potenciální pochybnosti o tom, že člověk je středem světa. Hlavní ponaučení vyvozované z těchto nových taxonomií amatérskými přírodopisci a ostatní vzdělanou veřejností včetně státních úředníků však posilovalo nároky na panství člověka nad světem. Nějaká podvratnější hlediska se vyskytla příliš pozdě na to, aby zabránila pronásledování mnohých druhů až do jejich vyhubení. Vlk, medvěd a rys z německých států v letech 1750 až 1790 z velké části zmizeli. Od té doby až do konečného vyhubení v 19. století bylo možno běžně vidět kameny připomínající, že toho a toho dne „zde byl zabit poslední vlk“.

Ničivé požáry, pohyblivé písky a dravá zvěř – to všechno patřilo v očích současníků k nebezpečné, neuspořádané stránce přírody. Nic se však nepovažovalo za tak nebezpečného nepřítele jako nespoutaná voda. Tento živel ukazoval svou děsivou tvář při povodních, jež pravidelně ničily pobřežní a vnitrozemské oblasti. Nejkatastrofálnější byly na pobřeží Severního moře, jako vánoční povodeň roku 1717, která si vyžádala 8000 životů ve Východním Frísku, Jeverlandu, Oldenbursku, Šlesvicku a Holštýnsku. V některých oblastech zahynula polovina obyvatelstva. Vnitrozemské povodně nebyly tak vražedné, zato byly časté a ničivé. Jeden výpočet založený na místních kronikách prozrazuje, že v povodí Warthe se po roce 1500 vyskytovala „větší záplava“ zhruba každých deset let. K podobným případům prokazatelně docházelo v povodí dolní Odry, kde stoupala voda výše než při normálních dvouletých povodních a zaplavovala okolní města. V letech 1595 až 1737 k tomu došlo šestnáctkrát, obvykle na jaře, i když při ničivé červencové povodni roku 1736 řeka devět dní stoupala, až 17. července prolomila hráze a zaplavila města Küstrin, Wriezen, Oderberg a Schwedt. Zkáze podlehly úroda i hospodářská zvířata. Lidé se zachraňovali tak, že vylézali na střechy. Jenže neměli jídlo ani pitnou vodu, a tak jich 1500 onemocnělo a 170 ze­mřelo na následky úplavice a jiných infekcí způsobených požíváním zkažených ryb nebo pitím kontaminované vody. Takové rozsáhlé po­ vodně – stejně jako velké požáry a výskyt chorob, k nimž někdy vedly – byly pohromami, na něž stát 17. století reagoval s rostoucí pozorností. Zvlášť aktivní byly státy německé. Regulace řek a stavba hrází byly proti hrozbě záplav tím, čím byly nové městské předpisy a měnící se protipožární praxe lesnictví, respektive karanténa a očkování v případě epidemií: formou zvládání po­ hrom, ještě než nastaly.79 Zmírnění lidského utrpení a ochrana cenných zdro­ jů (včetně lidí) byly neoddělitelné. Prostředkem bylo ovládání povodňové vody puštěné ze řetězu, tedy ovládání „nebezpečného vazala“ (Carl Heuer).

Škody způsobené povodněmi byly zřejmé. Jenže současníci viděli větší problém. Věřili, že mokřady v sobě skrývají zvlášť záludná a všudypřítomná nebezpečí. V žádné jiné otázce týkající se světa přírody nepanovala mezi osvícenci taková shoda jako v tom, že odvodnění močálů a bažinatých krajin je nutné. Ať se podíváme na Buffona a Montesquieua ve Francii, Williama Falconera a Williama Robertsona v Británii, Georga Forstera a Johanna Gottfrieda Herdera v Německu, všichni uvádějí stejný důvod. Močály jsou temná, smrdutá místa, kde hnijící vegetace a rozkládající se pozůstatky živočichů vypouštějí zhoubné výpary. Jestliže jim jejich zápach pohoršoval nos (Evropané se totiž v 2. polovině 18. století stávali na pach rozkladu mnohem citlivějšími), jejich plísní pokrytá vlhkost urážela oči a hlučný křik zvířat uši, nepříjemně jim to připomínalo pandemonium přírody.

Každá představa spojená s močálovitým územím a bažinatou krajinou byla negativní. Jejich obyvatelé byli pokládáni za skoupé na slovo, náchylné ke klamu a považující bahenní plyny za kštice bludiček. Anglický cestovatel John Camden už v 17. století nazýval obyvatele slatin „barbary“ a o století později němečtí státní úředníci či spisovatelé, kteří žili na okolních výšinách, měli ze zpola obojživelných obyvatel močálů strach. Tyto stereotypy ještě podporoval vzrůstající zájem o vztah mezi podnebím a společností, posilovaný cestováním. Stejně pevně bylo v myslích současníků zakotveno spojení mezi „zhoubným močálem“ a chorobou, vlastně naprosto rozumné, ač vyjádřené převládajícím výrazem „miasma“. V neposlední řadě se na mokřiny pohlíželo jako na oblíbené místo divokých zvířat, a opět plným právem. Fridrich Veliký, znechucený tím, že se nepodařilo vyhubit v Západním Prusku vlky, věděl, kde hledat vinu a v čem najít řešení: „K lepšímu dosažení konečného cíle je nutno navrhnout způsob, jak postupně odvodnit neprostupné močály a slatiny, kde se vlci zdržují, a zpřístupnit je.“ Na stejnou souvislost přišel v roce 1782 August Gottlob Meissner, když psal o Warthebruchu před jeho odvodněním: „Nikdy zde nebyl pluh, nikdy zde nehledala štěstí lidská přičinlivost…, člověk se nesetkával než s bažinou a hustým podrostem, sídlištěm hadů a vlků.“ Podle zmínky jiného současníka „celá tato oblast dlouho zůstávala místem, kde se zdržovali divocí živočichové, vlci, nezřídka medvědi, vydry a další škodná všeho druhu“. Močály, bažiny a slatiny byly temnými kouty, v nichž nalézaly útočiště hniloba, choroby a vražední škůdci. Jak všechny tyto problémy řešit, to opakoval jeden autor za druhým: odvodnit terén a vyčistit porost, aby tam pronikly vzduch i sluneční svit a aby se získaná půda mohla zužitkovat.

Ztracený ráj?
„Učme se válčit se živly, a ne mezi sebou, zbavovat se takříkajíc toho, co jsme zdědili po Chaosu, a nerozšiřovat jeho říši.“ Tak volal do zbraně skotský filozof James Dunbar v roce 1780. I válka s „chaotickými“ vodami vedla v severoněmecké nížině k vážným ztrátám na původní flóře a fauně. Vliv rekultivace na životní prostředí mohl být dramatický. Jeden současník vylíčil, k čemu v Oderbruchu po vymýcení dřívějšího propleteného a vodou nasyceného podrostu došlo. Měsíce byl ponechán v ohromných hromadách, aby vyschl, a stal se útulkem divoké zvěře všeho druhu. Když byl nakonec zapálen les, ptáci a zvířata prchali před ohněm a kouřem, takže se stávali snadnou kořistí lovců. Divoké kočky, zajíci, jelení a srnčí zvěř, lasičky, kuny, lišky a vlci hledali nový úkryt; s vřískotem a krákáním opouštěli svá dočasná stanoviště luňáci a sovy, divoké kachny a straky. Theodor Fontane, který tuto historii ve svých Toulkách později převyprávěl, to nazval „vyhlazovací válkou“.

Skutečný rozsah této změny však daleko překračoval takové násilné epizo­ dy; byl vzrůstající měrou pociťován jako vážná ztráta biologické rozmanitosti. Šlo o bohaté mokřady, složitý ekosystém, který udržoval dnes takřka už nepředstavitelné množství hmyzu, ryb, ptáků a zvířat vůbec. Škoda způsobená střelbou byla časem mnohem méně významná než ztráta biotopu, který podporoval hojnost a rozmanitost ryb vyskytujících se kdysi v Oderbruchu, což zase tuto oblast činilo domovem jeřábů, čápů, čejek, hus a divokých kachen. Jacques de Vaucanson v roce 1741 vystavoval svou proslulou mechanickou kachnu, model, který uměl kolébavě chodit, třepotat křídly, vrtět hlavou a dokonce zobat zrnka kukuřice, „trávit“ je a vyměšovat. Tento zázrak obdivovali vzdělanci po celé Evropě a popsali ho ve francouzské Encyklopedii. Fridrich Veliký se snažil přilákat Vaucansona do Pruska. Zatímco však mechanická kachna fascinovala vzdělané publikum, z rekultivovaného Oderbruchu a dalších bývalých mokřadů mizela kachna skutečná.

V 2. polovině 18. století zaznívalo stále častěji, že při tomto procesu došlo ke ztrátě něčeho důležitého. V Británii, kde Dunbar zjišťoval, že se vede jakási válka, jiní počítali, za jakou cenu. „Při pohledu na temnější stránku této veliké změny je mi smutno,“ napsal Wordsworth a Coleridge připomenul, že „příroda má svůj vlastní zájem“. Stejná připomínka se vyskytovala v Německu. Novalis si v roce 1799 stěžoval, že „lidská nadvláda změnila věčnou tvůrčí hudbu vesmíru v jednotvárné klapání ohavných mlýnů“. Byl to žalozpěv vrcholného romantismu, vydávající hlasité poselství. Poklidnější posun citlivosti však lze vysledovat již v dekádách, jež předcházely. „Anakreontští“ básníci z Halle oslavovali přírodní krásy elegickými verši, jako Salomon Gessner ve svých Idylách. Pravda, v těchto pastorálních dílech se dosud toulají Dafnis a Chloé, nymfy a dryády a stylizovanou sladkostí mírní pocit ztráty. Netýká se to Friedricha Klopstocka, který mluvil otevřeněji ve „vlastní prospěch“ přírody:

Bez poskvrny je majestát všech tvých děl
na zelené zemi, čistá matko Přírodo!

Klopstock byl z řady důvodů významná osobnost. Nejenže byl proslulým literátem s vlivem daleko přesahujícím rámec „Lesního spolku“ přírodních básníků, kteří se octli ve sféře jeho působení. Jako veličina učených společností a čtenářských klubů, cestovatel, sběratel a botanik byl Klopstock zároveň archetypem vzdělaného současníka, který se od Buffona a na základě svých vlastních pozorování naučil respektovat svět přírody pro jeho vnitřní kvality. Svým důrazem na krásu, nikoli užitečnost, a schopností úžasu nad nádherným uspořádáním přírody (obě kvality názorově sdílel s mladým Goethem 70. let 18. století) byl Klopstock intelektuálním vůdcem doby.

Mimoto jeho – ale nejen jeho – prostřednictvím pronikaly do Německa Rousseauovy myšlenky o „návratu k přírodě“. Němečtí spisovatelé se chápali Rousseauova kultu přirozenosti se stejnou intenzitou, jakou se vyznačovalo jejich (opožděné) nadšení pro „přirozenou“ anglickou krajinnou zahradu, jež byla protikladem formální, geometrické zahrady francouzské či nizozemské. (Johann Bernoulli sice obdivoval zelná pole v Gusowě, ale poznamenal, že symetrické uspořádání zahrad už je poněkud staromódní.) Johann Georg Sulzer v Rozhovorech o kráse přírody (1770) tvrdil, že jen děti „vychované ve škole přírody“ dosáhnou oné „rozkošné nevinnosti a prostoty“, která je zdrojem pravé moudrosti. Pedagogický reformátor Johann Bernhard Baselow postoupil ještě dál a otevřel řadu vzorových škol, aby v nich hlásal evangelium přírody; první z nich založil v roce 1774 v Brenckenhoffově oblíbeném působišti Anhaltsku-Desavsku.

Když uvažujeme o novém oceňování volné přírody, tak příznačném pro tyto roky, přicházejí nám na mysl hory a mořské pobřeží. Nabízely se jako nejúplnější kontrast se světem přírody, který se domněle nivelizoval a omezoval, a byla to místa, kde se mohl uplatňovat nový kult „přírodního hnutí“ formou horolezectví a plavání. Němci v 70. letech 18. století objevili Alpy a zanedlouho i mořské pobřeží. Močálovitá území a mokřiny získaly srovnatelnou proslulost až někdy v následujícím století. Tato místa však nebyla úplně zanedbávána a ponechávána svému osudu. Téma nastolil už Rousseau. Jeho první Pojednání o vědách a umění kritizovalo, stejně jako Emil, odvodňování močálů jako jeden z ničivých zásahů do přírody, který hrozil odstraněním fyzických rozdílů na tváři země. „Pustý močál“ se rovněž připojil k „divokému hvozdu“ a dalším pověstným místům německého básnictví, kde mohl básník odložit vyumělkovanost a najít samotu.

Složitějším příkladem je Goethovo Utrpení mladého Werthera, dílo o po­ sedlosti mladého muže láskou, která ho dovádí k sebevraždě. Knihu, která vyšla v roce 1774 a proslavila autorovo jméno, zaplavuje zájem roztouženého protagonisty o každou stránku „vroucího posvátného vnitřního života Přírody“ včetně opuštěných světů mlh a rákosin. Čtenáře také zaráží používání povodňové metafory k označení svobody, nikoli nebezpečí. Příklad se vyskytuje na začátku knihy. Proč, ptá se Werther řečnicky, proud génia „tak zřídka se provalí?“ Odpověď: Protože zde jsou usedlí chlapi, „kterým by se zničily besídky, záhony a zelné zahrádky; a ti tedy včas hrázemi a průplavy zabraňují hrozícímu nebezpečenství“. Vystupovaly někdy hráze a zelné zahrádky v tak mrzké úloze? A když Werther hledá výraz vyjadřující opovržení vůči světu spoutanému ve svěrací kazajce byrokracie jako protikladu volné přírody (a ducha), volí příklad, který mohl být vybrán přímo z nového modelu hospodaření Oderbruchu – vysilující „počítání hrachu nebo čočky“.

Jedna z představ, která touto knihou prochází a zasazuje mladého Werthera do jeho doby, je spjata s líčením nezkažené přírody jako „ráje“. Připomíná nám, že cestovatelé a čtenáři pozdního 18. století se setkávali s novými světy, jež rozšiřovaly jejich smysl pro rozmanitost přírody. Toto téma nám v tehdejších reakcích na rekultivované močály a bažiny sotva unikne. Sloužilo jako prubířský kámen. Ovšem občas tato analogie sloužila k upevňování práva na to, co se provádělo. Tvrdí se nám, že starý havolský močál byl „divokou, primitivní zemí, jak ji ruka přírody stvořila, protějškem pralesů Jižní Ameriky“. Co se starého Warthebruchu týče, „každý, kdo by se byl do něho odvážil vstoupit, měl by pocit, že se octl v jedné z nejneznámějších zemí na světě“. Jakýsi dánský cestovatel, který procházel zmíněnou oblastí v 80. letech 18. století, se otřásl při srovnání „kanadské divočiny“, jež dosud nebyla odvodněna, s už vylepšenými částmi močálu. Zjistil, že to jsou uspořádané, udržované a „rajsky nádherné“ oblasti.

Běžnější však začínala být představa založená na ztotožnění ráje v opačném smyslu, jako něčeho přirozeného a netknutého. Posílil ji návrat obou Forsterů z plavby na lodi Resolution s důkazy o původní kráse Tahiti. Syn – Georg Forster – tuto představu popularizoval ve své Cestě kolem světa, která inspirovala autory literárního žánru „ostrovního ráje“, kde se nezabíjejí a nejedí zvířata a ovoce prostě padá ze stromů. Otec – Johann Reinhold Forster – byl svého druhu německý Gilbert White, přírodopisec se smyslem pro radost z rozmanitých forem života a se schopností je vylíčit. To, co viděl během Cookovy plavby, ho vedlo k vyjádření některých obav shodných se znepokojením některých francouzských přírodopisců, například Commersona a Poivrea, kteří strávili nějaký čas na ostrově Mauricius. Sílící neblahé tušení lze najít v jeho denících poté, co poznal temnější stránku lidských „zdokonalení“.180 Americký kontinent dostal o dosahu odlesňování a rekultivace půdy vlastní lekci. Někteří lidé už poukazovali na Nový svět a varovali před možnými důsledky lidské arogance. Švédský přírodopisec Peter Kalm si povšiml v díle Toulky po Severní Americe měnícího se klimatu i zmenšeného množství ryb a ptáků tam, kde byly zlikvidovány bažiny, a snažil se své krajany přimět, aby nebyli „slepí k budoucnosti“. Jeho kniha ovlivnila Forstera staršího a ten ji přeložil do angličtiny. K podobným závěrům došel Herder a zastával názor, že mezi žijícími tvory existuje vzájemný vztah a že lidé „by si při zásazích do tohoto vztahu měli počínat rozumně“. Příroda je „živý celek“ a neměla by se „ovládat silou“.

Básníci, přírodopisci a cestovatelé reagovali na viditelně se měnící svět s pochybami, někdy dokonce s úzkostným úžasem. Jejich reakce tvořily v německé kultuře první „zelenou vlnu“. V situaci, kdy byly objevy a ničení v křehké rovnováze, sotva překvapuje, že někteří současníci začali na původní přírodu pohlížet jako na „zelenou utopii“ či „ráj“.182 Představa ráje si však svou působivost udržela. Hans Künkel, který psal o Oderbruchu a Warthebruchu, působišti svých předků, o dvě století později, nám sděluje, že tyto oblasti byly před rekultivací „rájem velkých i malých tvorů“.183 I takový tvrdohlavý historik jako Fernand Braudel naznačuje, že „koncem 18. století byly rozsáhlé oblasti země pro život zvířat stále ještě rajskou zahradou. Pronikání člověka do těchto rájů bylo tragickou inovací“.

Tak tedy ztracený ráj? Zajisté není pochyb o ničivém lidském vlivu na svět přírody koncem 18. století. Došlo k němu před érou industrializace, založené na fosilních palivech, a v mokřadech severoněmecké nížiny vedl ke zpustošení biologické rozmanitosti. Není už zaváděním formulovat tuto obrovskou transformaci v pojmech „ztraceného ráje“ nebo mluvit o „dobytí močálovitých území civilizací“ (slovy Paula Wagreta). Nicméně obojí je klam. Ztracený ráj se zakládá na představě pádu, která předpokládá rozdílné „předtím“ a „potom“. Svět přírody byl stabilní, harmonický a rovnovážný, dokud ho nenarušil lidský vliv, který vyvolal nestabilnost, disharmonii a nerovnovážnost. Když environmentální historici a jiní tuto představu přelomu obhajují, jdou ve stopách romantiků, jejichž holistické kategorie značně přispěly k zabarvení moderního ekologického myšlení. Jejich argumentace je svým způsobem problematická i jako zbožné přání nonšalantních modernistů. Bylo-li velkou iluzí „novátorů“ přesvědčení, že našli technické řešení platné jednou provždy, pro zeleně smýšlející bylo naopak léčkou přesvědčení o jednou provždy daném stavu přírody. To však odporuje opodstatněnému důkazu moderních ekologů o nestabilní dynamice přírodních systémů. Někteří environmentální historici mají o těchto zjištěních a o aplikaci na nich založené teorie chaosu pochybnosti, jako by nám zkoumání organického souladu přírody bránilo identifikovat ničivé lidské činnosti. Nikoli, nebrání. Píšeme-li však o lidském vlivu na svět přírody, měli bychom uznávat, že máme co do činění se vzájemným působením dvou dynamických systémů.

A ještě něco. Když uvažujeme o těchto zřejmě původních mokřadních biotopech, vynořuje se otázka: Jak dalece byly původní? Vrátíme-li se k onomu komentátorovi 18. století, byla to vskutku „země vytvořená rukou přírody“? Vlastně nebyla, zní odpověď. Ve vzdálených i docela nedávných dějinách byla utvářena a přetvářena, třebaže méně dramaticky, než měla být za panování Fridricha Velikého, a to vlivem místních systémů lidské výměny s přírodním prostředím. Rekultivační projekty samy často objevily pozůstatky dřívějších lidských sídel. Nemusíme se však vracet tak daleko. Existují důkazy, že před pouhými pěti stoletími existovala sídliště v místech, z nichž se staly neproniknutelné mokřady severoněmecké nížiny, dokud změna klimatu spolu s lidskou činností, zejména odlesňováním, nezpůsobily katastrofální povodně, které lidi vytlačily výš. Teprve v následujících stoletích vyvinuli rybáři a lovci-sběrači v oblastech jako Oderbruch a Warthebruch svoje vlastnímikroekonomiky, přičemž se přizpůsobili tehdy novým podmínkám.

Tyto pestré a přerušované dějiny lidské činnosti neubírají fridrichovskému „podmanění“ na neotřelosti ani dalekosáhlosti, stejně jako dlouhá staletí činnosti původních Američanů nezmenšují dosah evropského dobytí a osídlení Nového světa. Osídlování představovalo jen jednu stránku této historie. Bylo mnoho dalších způsobů, jimiž člověk utvářel tento domněle původní svět přírody. Dobrým příkladem je lov. Pravděpodobně neexistuje lepší zobrazení starého ekologického režimu než Nitro lesa s lovcem od Jana Brueghela staršího. Když se však do výjevu zahledíme, sotva přehlédneme, že bez tohoto lovce by nebylo ani obrazu lesnatého mokřadu. Totéž se týká velké části divoké flóry a fauny. Třítisícové jelení stádo, o němž je zpráva z Warthebruchu 17. století, vděčilo za existenci stejně člověku jako přírodě. Než se z rekultivovaných mokřadů staly pastviny či obilná pole, téměř všechny byly loveckými revíry, což vysvětluje, proč proti rekultivaci protestovalo tolik pruských šlechticů. Prozkoumáme-li tyto zdánlivě přírodní biotopy zblízka, zjistíme, v jak velké míře byly přímo nebo nepřímo zavázány lidským zásahům. Ony vysoké hladiny vody byly někdy vysoké proto, že je zdvihla činnost blízkých mlýnů. Hydrologii nížinných bažin ovlivňovala úprava řek stékajících z pahorkatin kvůli plavení dřeva nebo pohánění hamrů. V říčních údolích, kde občas mohlo docházet k záplavám, se nadále objevovaly nánosy v důsledku eroze svrchní vrstvy půdy, způsobené odlesňováním vzdálených pahorkatin. Nakonec neexistuje základní srovnávací měřítko pro svět, který během rekultivace zmizel. Jasně řečeno slovy Elizabeth Ann Birdové, lze „mít námitky proti environmentálně destruktivním technologiím, nikoli však z důvodu, že jsou protipřírodní“.

Mokřady severoněmecké nížiny prošly fyzickou transformací v druhé polovině 18. století. To, co se odehrálo v místech jako Oderbruch, lze nejlépe pochopit jako historii, v níž se proplétaly tři hlavní prameny. Byla to především dramatická kapitola v dějinách lidského zasahování do světa přírody a měla jednak škodlivé účinky, jednak složité – příznivé i méně příznivé – důsledky pro vzrůstající lidskou populaci. Zmíněná transformace nám rovněž ukazuje, jak působila moc: kdo odvodňoval půdu, kdo tomu kladl odpor, jaké formy vědomostí se uplatnily na předním místě. Alchymie, která ve fridrichovském Prusku změnila vodu v půdu, odhalila, kde v pozdním absolutistickém státě probíhají linie moci. Mizící mokřady konečně představovaly přírodu, na niž se jako na zástěnu promítaly lidské emoce. Tyto epizody byly chápány jako podmanění, podrobení nebezpečného nepřítele, zároveň se však začínaly chápat jako štěpení harmonického světa přírody, jako ztráta.