1
Svitlana jí málem zatřásla za ramena, neurvale se na ni zadívala – z očí do očí, zblízka, a pokolikáté opakuje jako kolovrátek:
„Juličko, tak jak je? Jsi nějaká taková…“
„Jaká, no jaká?“
„No… už ne naše. Cizí.“
„A z čeho se to pozná?“
„Oblečená jsi tak nějak, ne jako u nás… a nenamalovaná…“
„Takže vypadám hrozně, nebo co?“
„Ale, Bože! Jsi úžasná, ale… už ne taková, jako u nás… Nejsi naše, a hotovo!“
A Olha se přidává:
„Povídej, jaké to tam je… Celý rok, kdo by si to pomyslel… Celý rok… No!“
„Ach, holky, co vám mám říkat… Je toho tolik, že…“
„Jsi šťastná? Řekni jenom, jestli jsi šťastná? Je Zdeněk tvůj skvělý chlap?“
„Takhle najednou vám všechno… No, Zdeněk – je opravdu… S našimi neporovnatelný… Ale rodinný život, a ještě mezi cizími lidmi…“

Copak jim dovedeš říct, tak chtivým vědět o jejím životě vše, že s ním, s milým Zdeňkem se jí i mlčet líbí. A nejen proto, že češtinu ještě ne zcela ovládá, aby s ním dovedla mluvit o věcech jako v rodném jazyce. To je něco jiného. Opravdu, jiného.
Julija zcela jasně vidí jejich maličký obývák, měkké, až huňaté světlo svíčky na dně široké sklenky, nízký koketní stolek a Zdeňka, který neuvěřitelně čistým a přesným pohybem nalévá víno. Víno, vášnivě temné, hraje, mění se, láme se v červených odlescích – temných, hustých a radostně malinových – v českém křišťálu – a víc není zapotřebí. Protože naproti jsou jeho oči, jeho tak známý pohyb: čas od času si levým ukazovákem narovnává brýle na nose.
Moje tělo rozlévá po těch pohárech, kolébajících se plamenech, po vázách z laboratorního skla, čistých a bezvýhradných, moje tělo rozlévá po zrcadlových odrazech – a mně je tak dusno, až se mi zavírají oči… Ach, tak se to nestává… nestává… jsem tak šťastná…
„A tchýně, jaká je, a tchán?“
„Důležité je, že se nám vůbec nepletou do života. Žijí si pro sebe a my pro sebe. Ne jako u nás: do všeho strkají nos.“
„No a zvou vás na návštěvu? A chodí k vám?“

Julija si představovala, když jela do Kyjeva, jak pozve kamarádky, jak prostře na stůl přivezené lahůdky a ony se budou vyptávat a vyptávat. Byla na to připravena, dokonce slyšela už zformulované fráze jako spletené vánočky z písku.
Ale nikdo z nich si ani nedovede představit, jak se změnila za ten rok. Jeden jediný rok!
A nepovíš jim všechno, nepochopí to. I když to jsou prosté, jasné věci. Vždyť i ona sama sebe začala trošku chápat. Ale většina je neznámá, nejasná.
Copak jsme těmi, jaké nás znají jiní? Copak jsme tím, co si o nás představují? Copak jsme tím, co jsme o sobě věděli dřív, kdysi, jakoby v minulém tisíciletí?
Důležité je, že Julija se nedovede vidět ani zevnitř. Co vlastně chce? Co si představovala a co nakonec má? Ne, neměla domů jezdit. Ale jak mohla nepřijet? Jako by zůstala viset někde mezi nebem a zemí, a dokonce neví, jestli je to dobře nebo špatně, co bude zítra a jak to bude a jakou se stane – není známo. Jen si pomysli: jsem sama pro sebe hádanka. Jako by se v ní objevil nějaký labyrint.
Vždyť kamarádky nepochopí ani tak prostou věc, že Zdeňkovi rodiče bydlí v domku, kde leží první patro jaksi ladem, a ona s manželem si pronajímají dvoupokojový byt, nemalé peníze platí cizím lidem. A pro Juliji je to to nejpochopitelnější, nejjasnější z toho všeho, co jí přišlo do cesty.
Zdeněk plánuje, že si i on postaví dům, ale na to si bude muset vzít pěkně vysokou půjčku. Všechno naplánoval, na etapy. A trpělivě Juliji vysvětlil její roli v těch plánech: například, jestli není proti mít s ním tři děti, ale později, až se plně adaptuje. Ona není proti, ale…
Plně adaptuje? Co to přesně pro Juliji znamená? Teď přijela domů, do Kyjeva, – jednoduše… A jednoduše neví, už nic neví, nechápe… A jak byla ráda, jak byla ráda!