Ljudmyla Taran není českému čtenáři zcela neznámá, její povídka "Tam, kde je nebe" vyšla v antologii Expres Ukrajina. Autorčina povídková tvorba pojednává o ženách a je určena zřejmě především ženám. Hrdinkami všech 13 povídek sbírky Artemida z lanňu (Artemis s laní) jsou ženy, které se pokoušejí určitým způsobem zhodnotit svoji situaci, pochopit sebe i druhé a ujasnit si životní postoj a směřování. Jde o ženy všech věkových kategorií, i když nejčastěji se „zpovídají“ ženy středního věku, zřejmě proto, že sama autorka se v této životní etapě právě nachází. Jak poznamenává Viktor Neborak v předmluvě, „zrušení koloniálních zábran proměnilo ponížené ukrajinské muže a ženy v dezorientovaná těla s jedněmi či druhými pohlavními znaky“. Ženy píší o ženách a muži o mužích a jejich postavy se stávají stále vyhroceněji „ženskými“ či „mužskými“. Lze si jen přát, aby se „objevila konečně díla, která by se s genderovými sympatiemi/antipatiemi vyrovnala univerzálněji“, dodává Neborak. Artemida z lanňu je ženská próza se vším všudy a jak si čtenář všimne, pozitivní mužské postavy nalezneme jen v několika málo povídkách, a to ještě formou pouze popisnou; sami muži se v příběhu neobjeví. Ve všech ostatních textech jsou muži postavami negativními, likvidujícími a brutálními. Ljudmyla Taran se ve svých textech někdy dostává na hranici psychoterapeutických poznámek či deníkového zápisu a je otázkou, zda tyto texty považovat za beletrii, či spíše za jakési „vypsání se z průseru“. Autorka se také často nedovede adekvátně vypořádat s koncem příběhu, který mizí do ztracena nebo je zcela nelogický. To ale není problém jen Taran, s ukončováním příběhů se potýká většina současných ukrajinských autorů, kteří jako by se báli převzít zodpovědnost za své postavy a nechávají na čtenáři, aby si konec děje přebral po svém…

Nicméně v knize je několik velice zdařilých textů, jako například hned první povídka ("Tajemnyj sad"), která čtenáře přenese zcela náhle a nečekaně do sovětského lágru, jímž prochází Marija, členka UPA. Otevřené popisy znásilnění, mučení, maximálního ponížení, psychického a fyzického teroru, jakého bylo sovětské zřízení schopno, jsou sice podávány s jistým nadhledem a jsou prokládány Marijinými modlitbami a snahou o „odstup“, ale po přečtení tohoto příběhu si čtenář musí dát pauzu, aby se mohl pustit do dalších textů, již zdaleka ne tak brutálních a naturalistických. Vedle Marijina příběhu se pak problémy Uljany (povídka "Uljana ta dvoje"), která se ve snaze „nalezení sebe“ utíká k historickým postavám, zdají být trapnými výmysly malého děcka.

Pro českého čtenáře by byla jistě zajímavá povídka "Dzerkalne bludyšče", jejíž hlavní hrdinka Julia, která se vdala do Brna za Čecha Zdeňka, se snaží formou vnitřního dialogu popsat své pocity kamarádkám v Kyjevě. Její rozdvojenost, kterou nejsou její blízcí s to pochopit (a ona ostatně také ne), se projevuje tím, že v Česku se jí vše líbí: Zdeněk se zdá být ideálním manželem, všude je čisto, vše má svůj řád a Julija by se již do Kyjeva nedovedla vrátit. Na druhou stranu se Češkou nikdy zcela nestane a ukrajinské zvyky jsou jiné než ty české…

Autorka se v jednom textu věnuje i domácímu násilí, které na Ukrajině (ale nejen tam) patří stále k velice rozšířenému jevu a pro něž mají Ukrajinci tradiční a primitivní příměr: bije, tedy miluje. Hrdinka, která se vymanila z takovéhoto vztahu, se chystá odjet do Litvy a plánuje, že se tam setká se svou přítelkyní, která též prožila podobný tragický vztah. Dozvídá se však, že ona Litevka zemřela, a to právě na následky násilí, jehož se na ní dopouštěl její muž.

Vynikajícím textem je jakási road povídka ("Cerkva u Sychovi"), v níž jedou autem dvě příbuzné, Američanka ukrajinského původu Marta a Lvovanka Olha. Snaží se najít starý dřevěný kostelík na periferii Lvova, který kdysi navštěvovala Martina babička. Jsou to ženy naprosto odlišné a navzájem se hodnotí. Marta nechápe, jak se Olha může tak strašlivě oblékat, stále si malovat ústa – i když řídí; Olze se zdá naprosto příšerný Martin umělý chrup, v němž jsou vidět kousíčky snědeného jídla. Každá se v duchu zlobí na tu druhou. Marta nechápe, proč se stále kodrcají dokola, copak Olha neví, kde je jeden z nejstarších lvovských kostelů? Olha je vynervovaná, neboť ztrácí čas ježděním po okraji Lvova a hledáním nějaké dřevěné stavby, o níž ani neví, zda ještě vůbec stojí. Bohužel, právě tento text, jinak skvěle napsaný, je zakončen jaksi podivně. Očekávání čtenáře, že v kostele dojde k usmíření obou žen, a tím k vyvrcholení celého příběhu, autorka nenaplní. Namísto toho nechá obě ženy pouze obdivně hledět na malby ze 17. století a konstatuje, že „duše se usadila“.

Poslední text, který do jinak celkem kompaktní sbírky povídek podle mého názoru nepatří, nese název "Místo závěru – o jednom mém románu". Není mi jasné, proč byl publikován právě v této knize, když nemá s povídkami vůbec nic společného. Autorka v něm popisuje své potíže při sžívání se s počítačem. Jaká je souvislost tohoto textu s jakýmsi románem, to je otázkou. Pokud se tedy nejedná o románek, který spisovatelka zažila právě s počítačem, o němž se nakonec vyjadřuje jako o téměř milém a blízkém příteli, bez nějž se již neobejde.