Tereza Verecká, Jakub Řehák, Ivana Kuglerová a Milan Hrabal. Tito čtyři autoři se v pátek 5. 1. představili publiku literárního čtení almanachu Wagon v pražském Carpe Diem. K poslechu zahrálo PHT (Příležitostné hudební těleso s texty Terezy Verecké). Jako tradičně bylo doslova našlapáno a čtení bylo více než příjemné.

Autoři jsou uvedeni v pořadí, ve kterém se střídali u mikrofonu. Vzhledem k tomu, že poezii píše každý tak, jak mu duše narostla, vybírá zkušená dramaturgyně večera Jitka N. Bret Srbová autory, kteří se budou navzájem doplňovat.

Tereza Verecká, benjamínek večera, píše nejen básně, ale i písňové texty. Její hravá tvorba nepostrádá vtip ani nadsázku, navíc se snaží být poezií „užitnou“. Právě to je její hlavní deviza, ale zároveň i nevýhoda. Vytrvale se ohlíží po jakési písňovosti, přímo se pyšní melodikou (a ne špatnou), a proto se ne vždy zasekne tak hluboko, jak by mohla. Ona písňovost snadno okouzlí a je zajímavou otázkou, co přinese autorčina další tvorba.

Jakub Řehák dnes už nikoho nezaskočí. Jeho prvotina zaujala poměrně jasně definovaným stylem. Témata, jež představil na čtení, byla sice zejména z dob studií, ale způsob uchopení netradičně dospělý. Jakub Řehák vykazuje stopy klasického eklekticismu, důležitá je pro něj intertextovost, jejíž kořeny nutkavě svému publiku vysvětluje. A paradoxně právě tento přístup působí jako dětská nemoc, která dokazuje autorovu mladost. Síla a opravdovost básnických obrazů je rozmělňována vysvětleními, která mají být – a jsou – literatuře nadbytečná. Tvoří jen jakousi nadstavbu pro poučené čtenáře, kteří nadto touží vyhrát nad textem a objevit společné nitky sami. Také Jakub Řehák ale dozajista i v budoucnosti předvede věci nadmíru zajímavé.

Ivana Kuglerová, autorka mnoha poloh. Krom psaní fantasy se dlouhodobě věnuje i poezii. Vlivy prvního se ve druhém nedají zapřít, a není to špatně. Ivana ve své poezii předvádí několik masek, které si nasazuje dle potřeby. Od stylizace punkové přes lehce elfí háv až po ženu bloudící nocí a nahlížející do temných koutů za nočními popelnicemi světa. Všechny její polohy mají společnou poetickou duši a výborný pozorovací talent. V pátek zazněly verše z krátkých cyklů, které autorka v poslední době tvoří. Ty rozhodně patří k tomu nejvážnějšímu a nejlepšímu, co napsala.

V závěru večera vystoupil „zadní“ básník české poezie a překladatel z a do lužické srbštiny Milan Hrabal. Ač obsadil místo pomyslné seniority, jeho čtení patřilo ten den zaručeně k nejsvěžejšímu (o čemž vypovídá i fakt, že vyvolal zapšklou reakci Petra Motýla, který by se rád řadil k básníkům předním a zdálo se, že mu není po chuti, že Hrabal číst může, a on nikoli). Milan Hrabal začal zvolna vážnější poezií a postupně se přesouval na pole ironie a nadsázky. Verše o milé, které se nelíbí, že si básník u večeře čte, a je odbyta lakonickým prohlášením „tak ať tu nebydlí,“ rozhodně zaujaly každého z přítomných a nejen literáty. Na samém závěru předvedl cimrmanologický text, jenž logicky dokazuje, že K. H. Mácha navštívil kraj lužických Srbů, potkal se s babičkou Karla Maye, která pak po něm pojmenovala vnuka, jehož jméno i příjmení k našemu největšímu básníkovi zcela jasně odkazuje.

Večer tedy skončil na veselé notě a Wagon si připsal další úspěšné setkání. Jen bohužel Carpe diem přestává kapacitou stačit, podobně jako se před nějakým časem ukázala příliš malou Literární kavárna v Týnské. A potom že je poezie mrtvá.

Všechny autory večera můžete nalézt v posledním čísle almanachu Wagon.

Fotografie