Evropský parlament je instituce, o jejímž fungování mají Češi i pět let po vstupu do EU jen velmi matnou představu. Existují sice oficiální publikace, které jej mají prezentovat, ale nepochybně mnohem zajímavější je pohled zevnitř, jak ho podávají někteří čeští europoslanci, kteří se rozhodli vydat o své činnosti písemné svědectví. Podobně jako třeba v meziválečném senátu zasedali spisovatelé jako Viktor Dyk neb Alois Jirásek, také v Evropském parlamentu bychom našli spisovatele, konkrétně básníka a exulantského vydavatele, který do Bruselu kandidoval za komunistickou stranu Daniela Strože. Zpravodajka Lidových novin Kateřina Šafaříková ve svém článku Lázně europarlament uvedla jako jeho hlavní charakteristiku to, že tiskne za parlamentní peníze (tedy za peníze své levicové frakce) jednu publikaci za druhou. K takovým patří i knižní rozhovor Daniel Strož v polovině mandátu poslance Evropského parlamentu, který s poslancem vedl jeho asistent. Strož v knize vystupuje jako veskrze skromná persóna, které prý úplně stačí, když „jídlo nezajde za hranici poživatelnosti“; co se ovšem týká Evropského parlamentu, dozvíme se hlavně to, že v tamních jídelnách „je většinou na vybranou mezi šesti hrůznými blafy“ a že výtahy tam jsou pořád přeplněné. Věcnější informace najdeme v publikaci Strožovy stranické soudružky s názvem Poločas Věry Flasarové. Nejrozsáhlejší text o europarlamentu viděném očima českého europoslance pak letos vydala Jana Hybášková. Připomeňme, že tato bývalá předsedkyně strany SNK-ED a dnes předsedkyně EDS již roku 2004 vydala knihu Čekání na válku: výpověď odvolané české velvyslankyně v Kuvajtu. Její nová publikace Zpověď Evropanky už byla psána z pozice europoslankyně. Tuto její roli zhodnotila zmiňovaná zpravodajka těmito slovy: „Evropští lidovci, nejsilnější formace ve sněmu, z ní udělali svého člověka pro všechny otázky Blízkého východu, takže téměř žádný výrok parlamentu na toto téma nepostrádá její otisk. Hovoříte-li o Češích s Izraelci, Turky nebo Američany z bruselských ambasád, kteří parlament obcházejí, jako první zmíní její jméno“.

Na rozdíl od obou knižních rozhovorů jde o skutečnou knihu, v níž autorka zevrubně probrala fungování EP (třeba i to, podle jakého klíče se obsazují jednotlivé posty), jednotlivé politické frakce, výrazné europoslance (včetně těch českých), popisuje i jeden svůj skutečně velmi nabitý pracovní den i svoji vizi politické budoucnosti Evropy. Tomu také odpovídá rychle se proměňující styl celé knihy, jež přechází od dramatických a emočně vypjatých pasáží s jednoslovnými či dvojslovnými větami přes žoviální charakteristiky některých politiků až k politickým úvahám a proklamacím.

Autorka nechává čtenáře letmo nahlédnout nejen do obsahu svého šatníku či kabelky (o níž přiznává, že v ní nemůže nikdy nic najít), ale hlavně do svého vnitřního světa. Svěřuje se například se svým původním strachem ze zmiňované frakce evropských lidovců: „Bála jsem se okázalého moralizování. Bála jsme se dochvilnosti. Strašně jsem se bála katolictví.“ A skutečně jí také frakce zpočátku připadala jako „Evropa v neděli“: slavnostní a vyšňořená.

Ona sama si přitom předsevzala, že se nedá pohltit mlhou evropské ideologie: „Nechci se rozplynout: nápadné, neformální oblečení v moři kravaťáků, primitivní cesta, jak nezmizet“. To, že se s takovýmto přístupem dokázala ve frakci i v celém parlamentu prosadit, je jistě sympatické (zvláště pro nás Čechy, kteří máme jisté „plebejství“ jaksi v krvi). Ovšem nezamlčuje ani hořké chvíle, kdy například proti své vůli nesmí jako oficiální šéfka delegace EP vstoupit na území okupované Izraelem: „Věděla jsem, že se v rámci, bytí předsedkyní´ vzdám. Že ustoupím od vlastního přesvědčení o tom, co je správné. Brečela jsem. Ostatní účastníci si mysleli, že pláču, protože neuvidím Golany. Nikdo z nich nechápal, že jsem v ten okamžik zradila sama sebe.“

Co se týká vztahů s českou politickou reprezentací, Hybášková píše: „Dělala jsem si své věci a byla jsem šťastná, že s Čechy nemusím mít společného nic, ale vůbec nic“. Podobně se vyjadřuje také Věra Flasarová, podle níž v prostředí Evropského parlamentu převládá snaha domluvit se na spolupráci, na rozdíl od politiky dělané v Praze, jež je plná „předsudků a dogmat“. Každopádně Hybášková ve své knize překvapivě nepředsudečně píše o mnohých svých kolezích: kladně hodnotí Vladimíra Remka či Richarda Falbra, i o Flasarové píše, že se „celkem rozumně staví za ženské věci“, o to více odsuzuje Daniela Strože či „ideologa“ Hynka Fajmona, „nejpravějšího ze všech“. Ten je mimochodem publikačně také velmi aktivní, v jeho Slovníčku evropských levicových pojmů asi Hybášková s autorem v lecčems souhlasila: sama se velmi zasloužila o to, že Evropský parlament přijal usnesení Svědomí Evropy a totalita odsuzující komunismus, a dokonce i frakce liberálů v EP jí připadá příliš levicová. Ovšem předmluvu k Fajmonově knize psal sám Václav Klaus, jehož letošní výroky (a také jeho tajemníka Jakla) na adresu Jany Hybáškové se podle mne nedají označit jinak než jako urážlivé.

Každopádně do nového Evropského parlamentu se Hybášková, Flasarová ani Strož už nedostali (posledně jmenovaný se o znovuzvolení ani nepokoušel). V případě Jany Hybáškové je to myslím vzhledem k vlivu a respektu, který si tam získala, opravdu škoda. A to, že si o jejím tamním působení můžeme přečíst informačně bohatou a nebývale otevřenou, i když stylisticky ne zcela vyváženou knihu, je jen slabá útěcha.

Na serveru www.blisty.cz vyšla polemika Daniela Strože a následně autorova reakce.