Zatímco první dva svazky knihy Soudobá sociologie z nakladatelství Karolinum byly věnovány klíčovým postavám soudobého sociálněvědního myšlení, třetí svazek nese podtitul Diagnózy soudobých společností. I když titul vyšel v rámci edice Učební texty Univerzity Karlovy v Praze, troufám si tvrdit, že především právě třetí díl může oslovit i četné nesociology, totiž kohokoli, kdo by se chtěl lépe orientovat ve světě, ve kterém žijeme, respektive by rád pojmenoval společnost, jejíž jsme součástí. Nejprve uvedu, že publikace obsahuje texty zabývající se sociální změnou, teorií postindustriální společnosti, dále ekologickou problematikou, kvality života, koncepcí společnosti prožitku a narcismu, teorií kultury, mediální realitě, multikulturalismu a jiným rizikovým oblastem, konfliktům a střetům v období postmoderny, globalizaci a dalším tématům, k nimž se dostanu níže. Už z tohoto pestrého anotačního výčtu je ovšem patrné, že jednoznačně charakterizovat soudobou společnost je obtížné až nemožné, a patrně proto se v názvu mluví o „společnostech“.

Stejnou cestu ostatně před dvěma lety zvolil Miloslav Petrusek, který svoji úspěšnou knihu nazval Společnosti pozdní doby (Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2006). V ní prostřednictvím drobných miniesejí ukazuje, jakými prostředky se dnes západní společnost snaží pojmenovat sebe samu (od aktivní společnosti k zrychlující se společnosti): dává přitom slovo nejen sociologům, ale všem autorům, kteří podle něj mají k tématu co říci, nebojí se přitom ani těch, kterými dnes mnozí v českém akademickém prostředí pohrdají (T. Halík). Petrusek se přitom nevyhýbá ani moralistnímu tónu či „politicky nekorektním“ úvahám: „Jakým právem prosazujeme lidská práva, jestliže není něco univerzálního? A jestliže opravdu je, který civilizační okruh poprvé zformuloval ideu univerzálních lidských práv?“ V úvodu připouští, že název knihy je poněkud únikový – chtěl se vyhnout pojmu postmoderní společnost, právě toto heslo je ovšem v knize nejrozsáhlejší a představuje v češtině asi nejpřehlednější text o různých pojetích postmoderny a o jejích kriticích.

Také v Diagnózách soudobých společností tvoří kapitola o postmodernismu rozsáhlou kapitolu (i když ne nejdelší), a Petrusek je na mnoha místech knihy připomínán. Diagnózy soudobých společností ovšem psalo několik autorů, a proto kniha není ani nemůže být tak stylově i názorově ucelená jako kniha Petruskova. Některé texty mají podobu odborných pojednání, v nichž není příliš patrný autorův osobní přístup k problematice, či lépe řečeno, není reflektovaný (což je právě sympatický rys Petruskova stylu), některé texty jsou na můj vkus přehlceny grafy a tabulkami nebo přecházejí až k jakémusi komentovanému výčtu publikací vydaných určitou institucí – ovšem k tradiční učebnici má kniha naštěstí i tak velmi daleko. Pro mne byla nejpřínosnější kapitola o „civilním (občanském) náboženství“, což je pojem, o němž u nás sice píší religionisté, ale zřejmě není obecně známý. Muž, který je s ní ve 20. století nejvíce spojován, Robert Bellah, později tento pojem opustil ve prospěch „veřejné filozofie“, v rámci své kritiky příliš atomizované společnosti a v zájmu posílení společenské koherence prý navrhoval zavádění výuky etiky pro ekonomy. Se společenskou koherencí souvisí také kapitola, v níž další autor poutavě popisuje spletitou a paradoxní Minulost, přítomnost a budoucnost sociálního státu. To, nakolik bude v budoucnosti sociální stát štědrý, eminentně zajímá zvláště ty, kterým se nezamlouvá představa pravidelného docházení do práce: ti by si měli přečíst kapitolu o proměnách konceptu práce. Autor v ní cituje provokativní otázky typu „Kdo by chtěl dnes žít jako vystresovaný manažer a zdechnout na jeho infarkt? Kdo si chce cpát hlavu nesmyslnými řadami čísel?“ Číst knihu Diagnózy soudobých společností naopak v žádném případě nesmyslné není; konkrétní návod, jak si počínat v dnešní Společnosti vědění (jak se také jmenuje jedna kapitola) v ní ale čtenář nenajde.