Český čtenář se v této knize poprvé setkává se jménem slovinského spisovatele Lojze Kovačiče, jehož dílo k nám přes velký ohlas ve Slovinsku i jinde v zahraničí, kde jeho díla vyšla, přichází teprve nyní, téměř čtyři roky po jeho smrti.

Slovinský prozaik Lojze Kovačič se narodil 9. 11. 1928 v Basileji ve Švýcarsku v rodině Slovince a Němky a od samého začátku byl jeho život determinován údělem cizince. Jelikož rodiče neměli švýcarské občanství, byla roku 1938 celá rodina ze Švýcarska vystěhována. Vrátili se do otcovy vlasti, ale místo přívětivého mnohonárodnostního Rakouska-Uherska, které si pamatovali z dřívějška, se ocitli v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců v napjaté atmosféře na prahu války. Nejprve žili v otcově rodné doleňské vsi Cegelnica a až tady se malý Kovačič začal učit slovinsky. Žili zde v obrovské chudobě a navíc pronásledováni nedůvěrou místních, pro něž byli stejní Němci, jako ti, kdo okupovali jejich zemi. Později celá rodina přesídlila do Lublaně, kde se usadili, a Lojze tady vystudoval střední školu a učitelský ústav. Roku 1944 mu zemřel otec a zbytek rodiny byl jugoslávskou vládou odsunut do rakouského utečeneckého tábora. Lojze sice mohl v Lublani zůstat, ale byl považován za podezřelou osobu, tři měsíce (prosinec 1945 – březen 1946) byl dokonce vězněn. Roku 1947 byl v armádě odsouzen vojenským soudem k půlročnímu pobytu u převýchovného pluku. Po návratu z armády pracoval jako novinář u časopisu Mladina. Pro své nekompromisní postoje se často dostával do konfliktu se socialistickým režimem. K dalšímu zásadnímu střetu došlo r. 1957, kdy otiskl v revue Beseda části svého románu Zlatý poručík (Zlati poročnik), který později nešťastnou náhodou shořel. Kovačič a redaktor Ciril Zlobec nebyli sice nakonec obviněni z trestného činu, ale revue Beseda byla zakázána. Roku 1963 pro satirický článek přišel o práci. Od roku 1963 pracoval jako umělecký pedagog v Domě pionýrů v Lublani a zabýval se loutkářstvím.

Jeho první vydaná kniha, cyklus próz Lublaňské pohlednice (Ljubljanske razglednice, 1956), vynikala smyslem pro realistickou drobnokresbu figurek slovinského maloměsta, formálně se však domácí literární tradici příliš nevymykala.

Později Kovačič těžil z formálních inovací modernistických autorů jako Joyce, Kafka apod., používal techniku vnitřního monologu, proudu vědomí ad. Jedno ze svých ústředních témat, smrt, představil v románu Chlapec a smrt (Deček in smrt, 1968), v němž zachytil vzpomínky na dobu, kdy mu zemřel otec. Svět zde chápe jako cosi cizího, nezpevněného, absurdního, děj není rozhýbáván zvenčí, ale zevnitř, prostřednictvím prožitků chlapce.

Roku 1972 společně v jedné knize vycházejí Zprávy ve spánku (Sporočila v spanju) a Skutečnost (Resničnost), z nichž hlavně šokující Skutečnost došla řady dalších vydání. Popisuje vojenský život, nelidské psychické i fyzické násilí, vzájemné udavačství, ponižující podmínky života v kasárnách ve vojenské prezenční službě a je ostrým odsouzení tehdejšího jugoslávského režimu.

Nejobsáhlejším Kovačičovým dílem je autobiografická trilogie Přistěhovalci (Prišleki, 1983–1985) zachycující období Kovačičova života z let 1938–1948, popisuje vynucený odchod ze Švýcarska a dospívání chlapce a jeho přibližování k literatuře jako něčemu svobodnému, ale i zakázanému. Pro obsah i jazykový perfekcionismus jsou Přistěhovalci považováni za nejlepší slovinský román 80. let. Na tuto poetiku Kovačič navázal cyklem Fragmenty (první a druhá část vyšly pod názvem Pět fragmentů (Pet fragmentov) roku 1981 a část třetí, Basilej (Basel), roku 1989) a napůl deníkovou a napůl esejistickou prózou Křišťálový čas (Kristalni čas, 1990), vztahující se k přelomu 80. a 90. let 20. století a prózou Dozeměvstup (Vzemljohod, 1993).

Kovačič zemřel 1. 5. 2004 v Lublani a krátce nato ještě získal cenu Kresnik za nejlepší román roku 2003 Dětské záležitosti (Otroške stvari). Jeho pokračování Dospělé záležitosti (Odrasle stvari) už zůstalo nedokončeno. Stranou jeho beletristického díla zůstávají některé zajímavé tituly, např. z oblasti tvůrčího psaní (Dílna – škola psaní, Delavnica – šola pisanja, 1997), které obsahují také mnoho postřehů o vlastním Kovačičově díle.

Útlá knížka povídek Příběhy z malovaných úlů (Zgodbe s panjskih končnic) vznikla na sklonku Kovačičova života. Od všech jeho dosavadních děl se na první pohled liší tak výrazně, že to překvapilo celou slovinskou literární kritiku. Po románech vycházejících z autobiografických zážitků (zahrnující dětství a dospívání během druhé světové války, temné období titovského socialismu, zrod samostatného slovinského státu počátkem 90. let) přišel Kovačič s příběhy inspirovanými domácí folklórní tradicí, takže se zdálo, jako by s jeho dosavadním dílem neměly Příběhy z malovaných úlů mnoho společného.

Název knížky poskytuje jakýsi klíč ke čtení těchto příběhů. Panjske končnice jsou unikátní etnografický fenomén slovinské lidové kultury. Souvisejí s proměnou venkovského života zhruba od konce 18. století po začátek 20. století. Na začátku tohoto období se vedle dalších změn ve venkovském hospodaření rozšiřuje také zájem o včelařství, nejvíc v okolí goreňské Radovljice a Kranje, odkud se postupně šíří do Štýrska a na Doleňsko. V nejstarším období sloužily jako včelíny duté kmeny či slaměné koše, teprve později na jejich místo nastupuje z prken sbitý včelín, poskládaný z úlů obdélníkového tvaru, jejichž čelo tvořily destičky (zvané panjske končnice), 20–30 cm široké a 10–20 cm vysoké, v jejichž dolní části se nacházel vletový otvor pro včely. Destičky byly odnímatelné, aby měl včelař přístup do nitra úlů. Tyto čelní desky pak bývaly zdobeny malbou, obvykle technikou oleje, někdy je prováděli profesionální malíři postbarokní školy, nejčastěji ale truhláři a potulní malíři nábytku, občas i nadšení včelaři sami.

Námětem maleb na nejstarších destičkách bývaly náboženské výjevy, což vyplývalo z toho, že včelařství bylo zpočátku především záležitostí klášterů a far, a také z toho, že zobrazený světec měl chránit včelín i statek před pohromou (např. sv. Florián měl chránit před požárem, sv. Isidor z Madridu byl patronem zemědělců, sv. František z Assisi je považován za patrona chudých, zvířat, přírody atd.). S rozšířením zvyku malovat úly došlo i k obohacení témat: objevují se výjevy z venkovského života, satirické scény (žena žene domů opilého muže, vyhání karbaníky z hospody, častým terčem šprýmů jsou také krejčí aj.). Postavičky mají obvykle jen velmi hrubé rysy, nedrží se zcela principů anatomických ani pravidel perspektivy, prostor je spíše plochý.

Zvyklost malovat čela úlů byla velice živá po celé 19. století, ale s úpadkem ručního malování nábytku způsobeným nástupem tovární výroby počátkem 20. století pomalu skomírá i malování úlů. Dnes je největší sbírka dochovaných končnic uložena v muzeu včelařství v Radovljici, ale jsou k vidění také v řadě soukromých sbírek. Lojze Kovačič využil námětů, který mu poskytly panjske končnice, k sepsání deseti neobyčejných příběhů odehrávajících se v podivně groteskním prostoru, vymezeném konkrétními místními (vsi na Doleňsku) a časovými (přelom 19. a 20. století) údaji, a přece uvozených větou „Byl jednou jeden…“. Konkrétní místo a čas se v příbězích spojuje s rovinou nadpřirozenou, s prvky legendy, bajky, podobenství, ale také grotesky či utopie. Volně se tu zachází s hranicí mezi lidským světem a světem nadpřirozených bytostí (Anděl, Ďábel), mezi životem a smrtí (živá-mrtvá Ljudmila), mezi minulostí a současností (sochař Anzi z 15. století) či fyzickými limity těla (dvouhlavý syn). Postavy tu však nejsou vyjímány z běžného horizontu lidských trápení, jsou puzeny láskou (Ljudmila, silák Glas), touhou „něco po sobě zanechat“ (Jurij), touhou mít svůj domov (Jos Maluk). Ve své obyčejnosti bývají často dohnány do nemálo bizarních situací, které vyvolávají v jejich okolí nevoli (vztah Glase a jalovičky), ba vedou až k vraždě (Ljudmila). Jakkoli amorální se některé skutky Kovačičových postav zdají být, nestávají se objekty pozemské spravedlnosti – policie či soudů. Zločiny (matka vraždící dceru) a poklesky (manželská nevěra) zde ale vesměs hrají jen podružnou roli. Sympatie naopak budí nevěra Bilbana, který chodí za živočišnou Johcou a zhrdá pámbíčkářskou manželkou, stejně jako nebohé dobračisko Glas se svou nenaplněnou touhou po krásném a čistém vztahu k ženě, jež jej vžene do citového naplnění s vlastní kravkou. Běžný etický kodex tu jaksi nedostačuje, postavy se mu vymykají, žijí své štěstí i neštěstí mimo něj. Přesto – poslední povídka „apokalypticky“ přenáší tuto otázku spravedlnosti člověka vůči člověku také na problém spravedlnosti člověka vůči světu. Svět byl zničen – zřejmě dílem člověka. Zároveň přeživší lidé budí zdání možné naděje pro budoucnost díky existenci citu, který však už trvalé štěstí nepřinese.

Opakovaným tématem je v povídkách také tvorba, dílo a autor – v postavách Anžla nebo Jurije. Oba dva pomýšlejí na vytvoření velkého díla, aniž k tomu mají výraznější schopnosti a talent. Jurij chce realizovat svůj literární opus, aniž však postřehne, že jeho talent není v psaní, ale v kreslení roztomilých pidimužíčků, které ovšem vždy zmačká a zahodí do koše. A tak jej na konci příběhu mine příležitost k jeho naplnění. Podobně drvoštěp Anžel, který se chce rovnat mistru řezbáři, nedokáže své vytoužené dílo vyřezat a nedokáže pochopit, v čem spočívá podstatný rozdíl mezi ním a skutečným sochařem-umělcem.

Rozhlasová realizace Příběhů z malovaných úlů (1993) získala v Japonsku významnou cenu Prix Morishiga s odůvodněním: „Příběhy z malovaných úlů se svou univerzální symbolikou otvírají pohledy do prvotního světa a současně také do podvědomí evropské křesťanské civilizace.“ Kovačič dále získal celou řadu domácích literárních cen, mj. Prešernovu cenu (1973), Kresnik (1991 a 2003), Župančičova cena (1972, 1986) a další.

Kovačičovo dílo vyniká jazykovou vybroušeností, vrstvenou stylizací řeči postav i vypravěče, precizní hrou s pronikavou ironií, pichlavým sarkasmem i laskavým humorem posazeným do moudrého nadhledu. Dokáže čtenářem mocně otřást, stejně jako ho i dobře pobavit. A takové jsou i Příběhy z malovaných úlů. Nemají být jen kuriózním exkurzem do folklórních tradic Slovinců, ale hlavně obecnější výpovědí o člověku donekonečna svíraném hranicemi politickými, náboženskými a morálními, o člověku, jemuž je upírán prostor v tomto světě, do něhož se zrodil. Kovačičovy postavy si dohledávají svůj prostor, svou perspektivu mimo tyto hranice, mimo běžnou lidskou perspektivu. Proto se z našeho pohledu zdají být směšné, někdy groteskní, jenže na rozdíl od nás bohatší a svobodnější o svou perspektivu, svůj přesah. Kovačičovy povídky nejsou výzvou k hledání našich nových možností, spíš netypicky skromným poukazem na naši malost, nicotnost našich velikášství, omezenost našich nekonečností.