V českém překladu se objevily deníky Ivana Bunina (1870-1953), lépe řečeno jejich část. Stejně jako v originálu nesou název Proklaté dny a zachycují dobu kolem bolševické revoluce v roce 1917 až do roku 1920, kdy Bunin emigroval se svou ženou Věrou do Francie. Už ve dvacátých letech si Proklaté dny přečetla Buninova poslední láska – básnířka Galina Kuzněcovová a do svého deníku si tehdy zapsala: „Navečer zašel Ivan Aleksejevič ke mně do kabinetu a podal mi své Proklaté dny. Jaká to je tíživá kniha! Jistým způsobem má určitě pravdu, to nahromadění hněvu, zuřivosti a posedlosti doby je tíživé. V tom smyslu jsem to i krátce okomentovala a on – se rozčílil! A samozřejmě, že za to můžu já. On, který to psal, všechno protrpěl, byl v úctyhodném věku, zatímco já byla malá holka. Moje hrůza a nenávist těch dnů zmizely, na jejich místě zůstal jen hluboký smutek…“

Publikace Proklatých dnů v Berlíně jen pár let po bolševické revoluci, jejich niterný, hutný nesouhlas s těmito změnami, v prostředí emigrace dlouho rezonoval. Berlínské vydání bylo časopisecké, Bunin si však vždy přál, aby Proklaté dny vycházely jako jeden celek. To se stalo skutečností až ve třicátých letech. V roce 1933 bylo totiž celoživotní Buninovo dílo oceněno Nobelovou cenou za literaturu, což se stalo impulzem k vydávání jeho sebraných spisů. Deník vyšel v jejich polední, desátém dílu, v přepracované podobě. Nejednalo se však o úpravy poslední. Ivan Bunin se před svou smrtí věnoval právě těmto zápiskům a provedl v nich korektury ještě jednou. V této podobě pak byly publikovány mimo sovětské Rusko. V Sovětském svazu sice v letech 1965 až 1967 vycházely Buninovy sebrané spisy, Proklaté dny však zůstávaly tabu a pozdější pokračovaní Buninových deníku vyšlo v tak proškrtané, cenzurované podobě, že zápisky ztrácely smysl. Tatáž situace se opakovala dokonce i v roce 1988. Proklaté dny i plné znění jeho pozdějších deníků se tak v Rusku dočkaly publikace až po pádu Sovětského svazu, překladatel Libor Dvořák pracoval s vydáním z roku 2000 petrohradského nakladatelství Azbuka.

Vraťme se k posledním Buninovým úpravám, které považoval za podstatné a důležité. Týkaly se tří oblastí: V první vyjasňoval a dešifroval jména, čímž deníky získaly dokumentární charakter. Čtenář se může mnohem lépe orientovat v dobovém dění a Buninově okolí. V českém vydání je tato část doplněna ještě i vysvětlivkami, nesmírně užitečnými, pokud člověk není zrovna znalec postav bolševické revoluce a následné občanské války. Do druhé oblasti úprav spadaly především stylistické změny. Bunin nemilosrdně proškrtal nejrůznější opakování, zkrátil souvětí, často zvyšoval expresivitu stylu. Třetí úprava se týkala uvozovek – jimi autor pečlivě oddělil svůj jazyk a revoluční jazyk své doby. Tato úprava je mimořádně cenná, protože úryvky z novin tvoří podstatnou část deníku, stejně jako Buninova hrůza z této jazykové proměny. Jazyk tehdejších novin je v Prokletých dnech stejným hrdinou, jako fyzické osoby. V Oděse, kde Bunin se svou ženou strávil dva roky v očekávání útěku do zahraničí, se spisovatel nestýkal s mnoha lidmi. Zato však lačně, až hystericky dennodenně četl noviny. V denících se několikrát přiznává, že nemohl ráno ani dospat, noviny se bál otevřít, pak je rozrušeně pročítal a znovu a znovu konstatoval zhoršení politické a životní situace, stejně tak jako zhoubu jazyka.

Proklaté dny však nejsou dokumentárním záznamem o tom, co autor přečetl v novinách. Nehledě na to, že textem prostupují desítky známých postav, především jiných spisovatelů, centrem deníků zůstává autor jako fyzická osoba. A právě toho se týká i uražená námitka Bunina své milé básnířce, že on „to všechno protrpěl“. Již na prvních stránkách deníku najdeme zápis: „Skoro celé ráno zabraly noviny. Zase ta bolest, krvavý pocit křivdy a bezmocná zuřivost!“ (s. 10) Bunin všechny události prožívá jako osobní urážku, osobní bezmoc – věci se ho příliš týkají na to, aby dokázal zaujímat vyrovnaný postoj, aby bral věci s nadhledem. Pocit ublížení a vzteku z nemohoucnosti je v knize stále přítomný, je zhmotnělý do Buninových zdravotních problémů, do jeho slovníku i komentovaných událostí. Stejně „fyzický“ je totiž i vztah tomu, co se děje. Bunin si zaznamenává konkrétní scény, črty. Nepopisuje události, ale jejich ozvěny v duších a výrazech lidí: „Takhle přesně to je, ale je v tom bezpochyby i kus šílenství. A vše, co jsem cestou viděl, to až neuvěřitelně potvrzovalo. Zejména to, na co jsem (dočista jako naschvál) narazil na Puškinské: Od nádraží šílenou rychlostí přijížděl náklaďák a na něm uprostřed hroznu soudruhů naprosto šílený student s puškou v ruce – celý jakoby v letu, vytřeštěné oči divoce zahleděné kupředu, k smrti vychrtlý, rysy tváře jsou až nepravděpodobně křehké, ostré, za zády se mu třepotají konce rudé šály, omotané kolem hlavy… Studenty vlastně dnes vidíte v ulicích často: každý někam spěchá, je celý otrhaný, ve špinavé košili pod starým vojenským pláštěm, na střapaté hlavě olezlá kšiltovka, na nohou sešmaťhaná bagančata, přes rameno visí na kusu provazu puška hlavní dolů… Ostatně, jen Bůh ví, jestli je to vůbec nějaký student.“ (s. 145) Dnešní čtenář zná tyto obrazy především díky sochám a malbám socialistického realismu, v němž soudruzi s „vytřeštěnýma očima divoce zahleděnýma kupředu“ představovali revoluční zapálení mládeže, odhodlání proletariátu k revoluci a tak dál… Na stránkách Buninova deníku však tyto postavy nemají aureolu pokrokovosti a moderní doby, zdobí je pouze aureola šílenství. Tyto části deníku také svědčí o spisovatelské mistrnosti autora, o osobitosti jeho stylu i smyslu pro krátký, sevřený, emocionálně hutný popis.

Bunin v těchto črtách přesně zaznamenává proměny venkovského i městského člověka. Týkají se ho také „osobně“, protože ruský lid byl jedním z hlavních témat, která uměleckým způsobem zpracovával v básních a povídkách. Autor byl přesvědčen, že to je právě on, kdo z ruských spisovatelů poznal „lid“ a „národ“ nejblíže. Je asi třeba připomenout, že se Bunin jako literát formoval na konci devatenáctého století, v odeznívající vlně peredvižnictví a „chození k lidu“, že byl velkým ctitelem Lva Tolstého. Z tohoto hlediska si snad můžeme dovolit srovnání raného Bunina s Maximem Gorkým – každý z nich byl skálopevně přesvědčen, že právě on představuje ruský lid v jeho nejopravdovější podobě. Oba dva popisují život a útrapy ruského člověka, i když z diametrálně rozdílného úhlu: Bunin představoval ruský národ jako národ rolníků, zatímco Gorkij viděl v ruském národu nastupující proletariát. Události kolem roku 1917 v Buninově přístupu k „lidu“ mnohé změnily, dokonce přiznává jistou vlastní zaslepenost: „Kdyby se mi nakonec i podařilo někam uniknout, třeba do Itálie nebo do Francie, stejně by mi to všude lezlo na nervy – člověk je mi prostě protivný! Život mě donutil vnímat ho tak bezprostředně, tak ostře a pozorně si prohlédnout celou jeho duši i jeho mrzké tělo. Ach, ty naše předešlé oči – jak málo toho viděly, včetně mých vlastních!“ (s. 155) Venkovská, rolnická masa nabývá v Buninových denících podobu spíše zrůdnou: „Nikdo není hmotařštější než náš lid. Ten vykácí všechny sady. Dokonce i když jedí a pijí, chuť je nezajímá – hlavní je se nažrat. Ženské vaří vyloženě s podrážděním. A jak vlastně nesnášejí jakoukoliv vládu, jakékoliv donucení! Jen to zkuste a zaveďte povinné vzdělání! Těm je třeba vládnout s revolverem u spánku. A jak využijí každé živelné pohromy, když se moc vymkne z rukou – teď by třeba zabíjeli doktory (cholerové vzpoury), i když samozřejmě nejsou takoví idioti, aby věřili, že lékaři otrávili studny. Je to zlý lid!“ (s. 31) Bunin obviňuje ruskou inteligenci z naprosté neznalosti vlastního národa, znovu zdůrazňuje přesvědčení o vlastní blízkosti „lidu“, a to vztáhnutím událostí k vlastní sobě, na základě sebelítosti: „Kdybych tuto „ikonu“, tuto Rus nemiloval a neviděl, tak z čeho bych po celé ty roky přicházel o rozum, z čeho bych tak nepřetržitě a krutě trpěl?“ (s. 116-117)

Bunin se těsně před dobou největších rolnických nepokojů, kdy vesničané zapalovali jedno venkovské šlechtické sídlo za druhým, vrátil v roce 1918 do Moskvy. Spisovateli, který miloval barvy lesa, denní proměny sadu, který si každý den do deníku zapisoval barvu oblohy a tvary plynoucích mraků, nemohlo město přinést uklidnění. Naopak, městské ulice děsily Bunina ještě víc. V záznamech souhlasí s povzdechem svého přítele Gruzinského: „Ze všech sil se teď snažím nikam nevycházet, není-li to nezbytně nutné. A rozhodně ne ze strachu, že bych mohl dostat přes hubu – prostě z hrůzy, jaké dnes v ulicích vidím tváře.“ (s. 95) Bolševická „osvěta“ lidu Bunina vysoce znechucovala: „Šli jsme na Lubjanku. Místy byly „mítingy“. Ryšavec v kabátě se stojacím perziánovým límečkem, ryšavé kučeravé obočí. S čerstvě vyholenou, napudrovanou tváří a s ústy plnými zlatých korunek, jednotvárně, jako by to předčítal, mluví o nespravedlivosti starého režimu. Vztekle mu oponuje pán s nosem pršáčkem a s vykulenýma očima. Do toho všeho se horlivě a většinou nevhod pletou ženské, přerušující spor (zcela zásadní, jak se ráčil vyjádřit ryšavec) nepodstatnými detaily a chvatnými historkami z vlastního soukromí, jež mají dokázat, že se tu odehrává čertvíco. Několik vojáků, kteří zřejmě ničemu nerozumějí, ale jako obvykle o čemsi (přesněji řečeno o všem) pochybují a podezíravě pokyvují hlavami. Jedna dáma si překotně stěžuje, že teď doma není co do úst… Naivním hláskem ji přerušila jakási zmalovaná čubička a začala vykládat, že Němci tu budou každou chvíli a že všichni draze zaplatí za to, co tu provedli. „Než přijdou Němci, tak vás všechny podřežeme,“ poznamenal chladně dělník a šel pryč. Vojáci přikývli – „to je rozumná řeč!“ – a taky se vzdálili. (s. 67-68) Bunin se pro emigraci rozhodl záhy po bolševickém převratu. Z Moskvy odjel již v roce 1918, poté strávil dva roky v Oděse čekáním na možnost odjet z Ruska pryč. Deníkové zápisky končí v roce 1919…

Proklaté dny jsou opravdu těžká kniha. I proto je škoda, že v českém překladu vychází odděleně od ostatních deníkových zápisků, vždyť deníky Bunina z emigrace nejsou o nic méně poutavé. Kromě toho tento Buninův monolog v pozdějším období doplňují deníky jeho ženy Věry a mladé básnířky Galiny, která s manžely Buninovými žila v jejich francouzské vile až do roku 1942. O jejich milostném trojúhelníku existuje i velmi zdařilý film z roku 2000 – Deník jeho ženy (Dněvnik ego ženy, režisér: Aleksej Učitěľ). Nicméně Proklaté dny tvoří jeden celek, především svou tóninou, sevřeností, tragikou a knize jako takové samostatná publikace nemůže nijak uškodit. Chtěla bych také ocenit překlad Libora Dvořáka – Buninův jazyk je velmi literární, současně však živý a mrštný, což je pro překladatele nelehký úkol. Osobně si velmi cením rozhodnutí zachovat v textu gramatickou formu, kdy o sobě autor píše ve třetí osobě. Díky této neosobní vazbě vzniká v deníku zvláštní atmosféra odcizenosti. Ta spolu s emocionálním napětím zápisků tvoří mezní póly vnímání sebe sama, v nichž si Bunin nastavuje vlastní odraz.