Enfant terrible německé literatury, syn slavného otce, bohém i intelektuál bojující proti fašismu Klaus Mann, který si vzal ve čtyřiceti pěti letech život, by si 18. listopadu připil ke stým narozeninám. V Čechách se dočkal dokonce dárku, nakladatelství Mladá Fronta vydalo jeho prvotinu, román Zbožný tanec, poprvé v českém překladu. Román Zbožný tanec napsal devatenáctiletý Klaus Mann v roce 1925 a kromě toho, že prokázal literární nadání zděděné po otci, ovšem v rodině Mannů ne neobvyklé, svou knihou také šokoval.

Zbožný tanec s podtitulem Dobrodružství jednoho mládí patří k prvním dílům v oblasti německy psané literatury, která se otevřeně zabývají homosexuální tématikou. Klaus Mann byl podle významného německého kritika Marcela Reich-Ranického „třikrát postižen“: „Byl homosexuál. Byl závislý. A byl synem Thomase Manna.“ Klaus Mann svou homosexualitu dával na odiv. Byl „dítětem své doby“, jak pojmenoval i svou první autobiografii. Byl také uraženým synem svého mocného otce. Tam, kde otec bojoval ironií, jeho syn stavěl patos, před otcovým měšťáctvím utíkal na cesty, hnán touhou po smrti.

Homosexualita však není jediným tématem vyzrálé prvotiny – je to i generační zpověď, nemálo autobiografická, a další – byť poněkud provokativní – příspěvek k historii německého bildungsrománu. Vypráví příběh mladého Andrease Magnuse, který pochází z dobré rodiny, s jejímž stereotypem se však nesnáší jeho touha stát se umělcem. Mladík, který se v rodinném hnízdě zabývá naricistními myšlenkami o sobě jako umělci, opájející se vlastním géniem, z nepochopení uvažuje o sebevraždě jako způsobu osvobození. Pak se však rozhodne pro jiný odchod – ne ze světa, ale pouze z tepla rodiny, kde se stejně ve stínu otce cítí nepochopený. Odchází do Berlína, města, jenž bylo vedle Paříže pravou mekkou umělců. Andreasovi však nastaví Berlín svou odvrácenou, ne-li zvrácenou tvář – svět bohémy, kabaretů a homosexuálních podniků. Ovšem vedle zavšivených bytů, lidí bez jistoty a budoucnosti, lidí závislých na drogách najde Andreas Magnus také lásku – jeho vyvoleným je bezstarostný a lehkovážný Niels, jehož pak Andreas pronásleduje Německem až do Paříže. Lásku sice nedostihne, ale nalezne svobodu. Podobně jako v českém generačním románu Fráni Šrámka chytá i Andreas na konci románu svůj „stříbrný vítr“: „ S rozcuchanými vlasy a sepjatýma rukama se hnal kolem lidí, kteří se za ním s úsměvem otáčeli, a on byl jako modlící se běžec.“

Klaus Mann svobodu, či spíše vysvobození nalezl až ve smrti. Čtyři roky po válce si muž, který se přátelil s evropskou bohémou, vzal život. Na pohřeb nepřišel nikdo z rodiny. Na náhrobku je napsán citát z Bible: „kdo však svůj život ztratí, ten jej uchová“.