„Kdyby Benátky byly finskou obcí, jejich stavebně technický stav by byl prohlášen za nevyhovující a neobyvatelný a celé město by z rozhodnutí ministerstva zdravotnictví bylo srovnáno se zemí.“ To se honí hlavou inženýru Marrasjärvimu, hlavnímu protagonistovi románu, když se prochází městem, pro jehož záchranu má jako člen pracovní skupiny vyslané do Benátek pod hlavičkou UNESCO, učinit maximum možného.

Přesto se stavební inženýr a specialista s vervou pouští do svěřeného úkolu. Naráží ovšem na liknavost ze strany místní samosprávy, a ani mezinárodní výbor, který se při svých zasedáních zaplétá do stále hustších sítí politikaření a diplomatických jednání, mu není v jeho úsilí takovou oporou, jakou by si představoval. Zdá se, že zodpovědný a prakticky uvažující Marrasjärvi vůbec nechápe, že je v celém městě v podstatě jediným člověkem, koho udržení Benátek - světového kulturního dědictví - nad vodou zajímá. A tak angažuje jednoho ze členů skupiny, upovídaného docenta historie Heikkilu, za svého průvodce a asistenta a pustí se do práce na vlastní pěst. Zkoumá průtoky vody v benátských kanálech, měří sníh v okolí Gardského jezera a zatím netuší, že za celým projektem se skrývá patrně něco úplně jiného.

Finský prozaik Hannu Raittila (nar. 1956) bývá kritikou řazen k představitelům tzv. inženýrské prózy – teorie zůstávají stranou, jeho postavy jsou veskrze praktičtí lidé, kteří jdou přímo k jádru věci. Podle něj je nejpoetičtější vojenská a technická slovní zásoba, která pod povrchem skrývá cit a sentimentalitu. Přiznává však, že básně nikdy nepsal. Po absolutoriu studia historie a filosofie pracoval Raittila na stavbě, jako rybář i jako novinář, v současné době je spisovatelem na volné noze. Hannu Raittila je autorem několika sbírek novel, divadelních i rozhlasových her a televizních scénářů. Románem Canal Grande (2001) tematicky navázal na svou románovou prvotinu Nic mi nechybí (1998) a v roce vydání za něj získal prestižní literární cenu Finlandia. Jeho zatím poslední román Atlantis (2003) tvoří se dvěma předcházejícími jakousi volnou trilogii, v níž hlavní roli hraje jeden ze čtyř základních živlů - voda.

Zachránci tonoucího města

Čtyř-, respektive pětičlenná skupina finských "expertů" vyslaných na záchrannou misi vytváří pestrou mozaiku lidských typů. Pochopitelně finských. Marrasjärvi i Heikkilä představují oba prototyp finských mužů, jakkoliv jsou si povahově i oborem na hony vzdáleni. Inženýr věří ve všespásnou roli techniky a nových technologií (dlužno podotknout, že některé z popisovaných přístrojů, přestože působí velmi věrohodně, existují jen v autorově fantazii), avšak Heikkilovy historické přednášky ho k smrti nudí a netuší, proč se o Hemigwayovi, Mannovi či Vergiliovi mluví, jako by to byli něčí kamarádi.

Docent Heikkilä, jehož technické povědomí nesahá dál než na klávesnici počítače, je do historických pramenů plně ponořený humanitní vzdělanec a na rozdíl od Marrasjärviho projevuje až dětinskou radost z toho, jak málo se město od středověku, jenž je jeho hlavním zájmem, změnilo. Heikkilovy exkursy do historie, literatury či dějin umění a architektury jasně prozrazují autorův hluboký zájem o tyto obory, ovšem některé pasáže pak připomínají spíše četbu bedekru. Inženýr i docent jsou však čestní a upřímní, věří ve svou práci.

Jejich protikladem je další člen pracovní skupiny – kosmopolita a znalec evropského duchovního života, novinář Saraspää, jehož hlavním cílem je pobyt v Benátkách si pořádně užít. Saraspää je vedle Marrasjärviho druhým hlavním vypravěčem příběhu. Jeho deníkové zápisky, které sarkasticky komentují inženýrovo přemrštěné úsilí o činnost nebo třeba úpornou snahu vedoucí delegace Snellové prosadit se s finským designem v Itálii, zemi designu zaslíbené, a v nichž může Hannu Raittila nejlépe uplatnit svůj lakonický styl, tvoří protipól věcných inženýrových monologů.

Obě ženské postavy – korpulentní vedoucí skupiny, ministerská úřednice Snellová a asistentka a tlumočnice Tuuli - zůstávají jen nahozené a spíše v pozadí děje. Výjimkou je epilog nebo chcete-li druhá (a dle mého soudu poněkud nadbytečná) část románu, jehož vypravěčkou je právě mladá Tuuli, skutečná Evropanka nové generace, která žije dneškem a o zítřku, natožpak o včerejšku vůbec neuvažuje.

Sever proti Jihu

Jedním z hlavních motivů románu Canal Grande je střet protestantského severu a katolického jihu, tedy kultur, které se v řadě zásadních věcí prostě shodnout mohou jen stěží. Chápání času, oficiální a neoficiální roviny či slibů a termínů je u obou kultur natolik odlišné, že vytvářejí naprosto neřešitelné situace. Finové jsou totiž "jednoznačně jediní, kdo bere stanovy, vyhlášky a direktivy vážně, a vždy se s dojemnou upřímností snaží o záležitostech uvažovat z hlediska celku a všeobecných výhod, místo aby sledovali vlastní zájmy a prospěch jako ostatní." Zatímco Italové se řídí heslem, které pregnantně vyjádřil policejní náčelník Minardi: "Být poslušný zákonů ještě neznamená být tupý a zákony jsou od toho, aby se přizpůsobovaly."

Při líčení zasedání mezinárodní konference za záchranu Benátek Raittila upozorňuje na problémy v komunikaci, které nastávají při jednání v rámci Evropy a které často vedou až k zásadním nedorozuměním. Ostatně, ani sama finská pracovní skupina nedokáže postupovat jednotně, jak se má potom na společném postupu shodnout mnohohlavá a mnohonárodní konference? V současné sjednocující se Evropě je to varovný hlas. Druhé varování pak zaznívá při všudypřítomných zmínkách o skrytém benátském separatismu, který jako by šel zcela proti duchu doby, o to je však nebezpečnější.

Smrt v Benátkách

Ačkoliv je „smrt v Benátkách tak teatrální a literárními významy prošpikované téma“, jak soudí Saraspää, odkazuje autor opakovaně na novelu Thomase Manna i na její filmové zpracování. A tak je stárnoucí elegán a snob Saraspää pro Raittilu novodobým Aschenbachem, jehož dny se díky návratu ke starým neřestem, jak sám Saraspää eufemicky nazývá kombinaci alkoholu, sexu a drog, nezadržitelně krátí. Benátky Saraspää přirovnává k obří zábavní lodí, jakémusi prvnímu Hollywoodu a Las Vegas zároveň, které vzniklo dávno před tím "než Mayflower doplula k americkým břehům".

K okruhu autorových literárních inspirací patří nepochybně i Musilův Muž bez vlastností, finský klasik Väinö Linna a zejména pak komedie dell´arte, jejíž postavy jsou hlavními aktéry benátského masopustního veselí. A děj Canal Grande právě v období karnevalu vrcholí. Začíná přituhovat, a to nejen obrazně, neboť kanály i laguny postupně zamrzají a „celé město je jako do pasti zahnané zvíře, které neví, odkud přijde smrtelný úder.“ Z bouřlivé, okázale bezstarostné a povinně veselé atmosféry karnevalu místy skutečně mrazí.

Raittila se nevyhnul ani určitým klišé, a tak přestože jsme v Benátkách, finský konzul vykouzlil na střeše paláce pravou finskou saunu! Řadu groteskních motivů však asi většina českých čtenářů bez hlubší znalosti finského prostředí bohužel neodhalí. Neboť kniha odehrávající se v Benátkách paradoxně vypovídá ze všeho nejvíce o Finech samých, jejich zoufalé snaze být v Evropě konečně vidět i o bezmezné upřímnosti, která může někdy věcem spíš uškodit než prospět.

A co Benátky? Zachrání je Finové? Zdá se, že protentokrát bude jediným zachráněným osel, pod nímž se probořil led na zamrzlém Canal Grande.