Včera v noci skončil 4. ročník básnického festivalu Poezie bez hranic/Poetry without Borders. Skončil velmi příznačně – lingvistickou performancí Hra Nice Jaroslava Duška téměř v duchu slamovém. Živé reakce publika vyprovokovaly závěrečný pingpongový zápas Dušek versus diváci. "Hle hlen, hleď hlen, zahleněn do sebe, jehlen, hlenochod, hleniště, minuta ticha za hlen, za roh za hlen, za rohy za hleny, rýmy v nose, rýma bez hranic, háček, je v tom háček…Plu háček…"

Skončil příznačně – performancí, jazykovou zábavou, živostí a hravostí. To je možná pro tento ročník nejdůležitější postřeh – poezie překračuje hranice, pohybuje se směrem ke čtenáři/divákovi/posluchači. Komunikuje. Navazuje kontakt. Aktivně. Svádí. Irituje. Provokuje. Směruje. Pohlcuje. A nebyl to zdaleka jenom slamový večer v pavilonu E, který takto narušoval hranice. Stalo se tak mj. v hudebním baskickém „čtení“ Bernarda Atxagy, kterého doprovázela skupina Ruper Ordorika Band, na páteční večerní performanci Johna Giorna, na slamovém klání mladých německých autorů Xóchil A. Schütze a Borise Preckwitze.

Čím začít? Možná krátkou úvahou nad dvěma – dle festivalového programu - „největšími“ hvězdami Poetry – Johna Giorna (*1936) a Marca Smithe (*1950). Záměrně píši „nad dvěma“ a ne „nad tvorbou dvou“, neboť jejich tvorba je nerozlučně spjata s nimi jako s osobnostmi; oni sami jsou tím komunikačním mezičlánkem, bez kterého by jejich texty neměly náležitý náboj a směr. Sound-poetry father X Slam-papi…

Giorno - průkopník, objevovatel nových možností literatury, překračovatel hranic. Živel, který nasává hudbu, malířství, sochařství, film, aby posunul hranice poezie. Pocit, že poezie je za ostatními oblastmi umění o mnoho let pozadu, vyústil potřebou objevování nových výrazových prostředků (zvukových či pohybových), které by umožnily hlubší a intenzivnější literární prožitek. Literární prožitek. Zvuková poezie, zhudebněná poezie, pohybově výrazová performance. Ano, forma přenosu je důležitá, ale nedominuje nad obsahem. Všechny prostředky slouží jen k podtržení básně a k jejímu intenzivnějšímu přijetí. V posledních patnácti let se Giorno od zvukové poezie vrací k pouhým slovům, neboť jak říká: „hudba je v nich již obsažena“. A tak mám stále před očima „rozvlněného“ básníka, který ze sebe navzdory kašli a chrapotu dává vše. Vše, co může dát.

Smith - průkopník, objevovatel nových možností zábavy, ničitel formy. Showman, který chce pobavit a uchvátit srdce diváků. Jednoznačná dominance formy nad obsahem. Otec amerického slamu, jak se zdá ne však evropského. Němečtí básníci, které mají všichni v živé paměti z loňského finále (Koslovsky, Konecny) nebo ti, kteří se představili na festivalu letos (Schütz, Preckwitz) směřují slam od show k poezii, od zábavy k umění. A podle sobotního finále a výkonu některých soutěžících – nakonec vítězících (Vtípil, Černý) lze usuzovat, že český slam už se nebatolí, ale pokouší se o první literární krůčky a bohudík – hledá svoji vlastní cestu. Bylo by skličující, kdyby se naši slameři řídili Smithovou triádou, jak ji v nedělní ráno představil na semináři věnovanému slam poetry: 1. získej si publikum („rozbij formu“ – to tedy performerům nezávidím, zavání to Sisyfem…); 2. pobav (s heslem „každé umění je zábava“ – tak s tímto výrokem snad ani nemá smysl polemizovat...); 3. pohni (move) publikem (ne náhodou padla ze strany diváků otázka: Myslíte jen fyzicky?). Dost laciná zdá se být taková zábava. Bohužel většině finálového publika docela stačila.

Na festivalu se však objevila i jiná jména, méně známá, o to zajímavější. Japonský básník Nanao Sakaki, Skot Ian Stephen, Bask Bernardo Atxaga, Dán Benny Andersen či Rus Jevgenij Rejn, mimochodem v programu označovaný za největšího klasika festivalu. Povedená a vtipná čtení, dobré překlady, skvělé diskutující publikum. Pro příště by to možná chtělo trochu méně patetičnosti v přednesu textů v češtině (což je bolístka každého ročníku...). Některá setkání se bohužel nevydařila a většinou to nebyla chyba básníkova. Škoda, že se nepodařilo lépe rozehrát fotbalový happening se Skotem Alecem Finlayem nebo zorganizovat setkání s Maďarem Háyem (druhý básník Marno nepřijel) či čtení Argentince Lema. V nabitém festivalovém programu se však těchto pár neúspěchů ztratí, jen škoda básníků.

Jako každý rok, rovněž letos nechyběly doprovodné výstavy – v galerii Mona Lisa výstava slovenského komiksového kreslíře Gertli a výstava věnovaná Nezvalovi v Muzeu umění.

Bylo veselo, bylo plno až narváno (viz slamový večer, který dle organizátora festivalu Martina Pluháčka bude příští rok na stadionu), bylo i smutno (na Wernischově večeru, kde představil texty z připravované druhé části antologie Zapadlo slunce za dnem, který nebyl), bylo hravě, ale i žhavě (němečtí slameři o lásce a touze). Co chybělo? Já jsem jako polonistka mezi zahraničními hosty postrádala slovanský element. Jevgenij Rejn na to byl tentokráte sám. A byl to historicky první ročník, kdy nepřijel ani jeden polský básník. O básníky (dobré) není v Polsku nouze… Škoda. Příští rok snad bude lépe.

A ještě pár slov na téma Olomouce… Jistě jsou všichni Olomoučtí hrdí na to, že se festival koná právě tady. Jistě bylo všem Olomouckým líto (a nejen líto), že naše město ve slamovém finále nikdo nezastupoval. To proto, že se do olomouckého kola nikdo nepřihlásil… Jistě nám některým bylo také líto (a znovu nejen líto), když se M.P. před závěrečným představením po pěti dnech básnického klání ptal publika, kdo je na večeru Poetry poprvé, zahučel v hledišti les rukou. Možná, že ten duškovský „narušitel Hra Nice“ něco v ten večer zmohl, a že v příštím roce les prořídne. Mezi námi, nedělám si iluze, že by byl vykácen docela…