Mistr Bartoloměj z Chlumce řečený Klaret, polyhistor tvořící v době Karla IV., byl dlouhou dobu ceněn především pro svoji lexikografickou činnost. Snaha vytvořit české názvy ve vědních oborech, které až dosud používaly pouze latinskou terminologii, jej vedla k sepsání několika slovníků uspořádaných podle jednotlivých disciplín. Především kvůli těmto spisům se ve dvacátých letech minulého století dočkalo vydání téměř kompletní Klaretovo dílo (Klaret a jeho družina. Sv. 1. Slovníky veršované. Sv. 2. Texty glossované. Vydal Václav Flajšhans. Praha 1926 a 1928), které zahrnuje také několik jeho encyklopedických prací neslovníkového charakteru.

Přestože bádání ohledně osoby mistra Klareta ve 20. století přineslo mnoho nových objevů, dodnes známe bezpečně pouze jeho jméno, které zašifroval do dvou svých spisů, do Pokladu chudých (Glossarius) a Enigmatiku (Hádankář), a které používají komentátoři jeho spisů. Kdo ovšem skutečně byl Magister Bohemarius Bartholomeus de Solencia dictus Claretus, tj. Mistr Bartoloměj z Chlumce, zvaný Klaret, autor Bohemáře, zatím stále není zcela jisté. Postupně se upustilo od různých pokusů o jeho identifikaci; poslední rekonstrukci Klaretova života vytvořila na základě jeho děl a různých listin Anežka Vidmanová (Mistr Klaret a jeho spisy. In: Listy filologické, roč. 103, 1980, str. 213-223). Ta také vyvrátila rozšířenou domněnku, že by Klaret mohl být mnichem či doktorem teologie. Komentátoři jej nazývali magister, což ukazuje, že byl zřejmě pouze mistrem artistickým. K tomuto titulu se v případě Klareta neváže žádné adjektivum označující cizí univerzitu, lze se tedy domnívat, že mohl být jedním z prvních studentů nově vzniklé pražské univerzity. Mravně-naučný obsah Klaretových spisů a časté oslovování učitelů i žáků v jejich úvodech jasně ukazují, že Klaret působil jako učitel. Ostatně výraz magister nemusí vždy znamenat jen akademický titul, ale lze jej použít pro označení učitelského povolání.

Pedagogické činnosti se Klaret věnoval ve škole při sv. Vítu, kde pravděpodobně zastával funkci školmistra. Studenti zde měli být připravováni především ke studiím na nové pražské univerzitě. Přestože neexistují důkazy, že by Karel IV. s Klaretem přímo spolupracoval, lze předpokládat, že se císař o jeho činnost zajímal a podporoval ji.

K psaní slovníků a ostatních spisů, které měly sloužit převážně jako učební pomůcky, zřejmě Klareta vedly praktické potřeby. Stejně jako jeho předchůdci se rozhodl psát ve verších, aby si žáci snáze zapamatovali nové informace. Jeho bádání v oblasti lexikografie vedlo k sepsání tří latinsko-českých slovníků. Jako první vznikl Vokabulář obsahující zejména terminologii trivia a quadrivia. V úvodních verších autor vysvětluje svůj záměr - pro užitek mládeže chce vyložit dle svých sil česky latinská slova, protože bez jejich znalosti nelze ničemu porozumět: v. 1-4: Utilitas iuvenum me compulit edere metrum:/ Vocibus imposita que dantur signa secunda,/ Hec pro posse meo resignabo sermone Boemo:/ Nam sine vocabulis mens inscita dicitur omnis. ("Užitek mládeže mě nutí přeložit dle svých sil v metru slova do češtiny, neboť bez znalosti slovíček je každý člověk považován za hlupáka". )

Po Vokabuláři následoval Bohemář (Bohemarius), rozsáhlejší slovník o téměř tisíci hexametrech, který překládá latinskou terminologii různých vědních oborů. Klaret zde uvádí pouze názvy věcí, podle Flajšhanse slovník obsahuje asi 2500 běžnějších slov, v přiměřené míře jsou v něm zastoupeny neologismy. Osm kapitol postupně přináší slovní zásobu týkající se Boha, přírody, člověka, společnosti, obce, církve, válečnictví a povolání. V závěru Bohemáře Klaret uvádí, že témata převzal z knih učených doktorů, aby se jeho čtenář stal sám co nejdříve učeným, na konkrétní autority se ovšem neodvolává.

Na počátku 60. let 14. století byl napsán Poklad chudých zvaný též Glosář (Glossarius). Z hlediska obsahu byl tento slovník rozšířením předchozího Bohemáře. Jeho látka se také dělí na osm kapitol, rozsah práce je však v porovnání s Bohemářem trojnásobný, vedle převažujících substantiv obsahuje také některá adjektiva, zájmena, slovesa i adverbia. Lze říci, že kromě pedagogických záměrů sledovaných v Bohemáři usiloval zde autor také o svoji vlastní prestiž a uznání. To dokazuje mimo jiné skutečnost, že počáteční písmena všech 55 kapitol dohromady dávají akrostich A Bohemario Bartholomeo dicto Clareto de Solencia compilatus est iste libellus ("tuto knížku napsal Bartoloměj řečený Klaret z Chlumce, autor Bohemáře"). Literární ambice spojené se sepsáním Pokladu chudých vyplývají také z uvádění autorit na konci každé kapitoly. Patří k nim jednak Klaretovi přátelé a příznivci (kromě Karla IV. jsou zmínění arcibiskup Arnošt z Pardubic, olomoucký biskup Jan Očko z Vlašimi, císařův lékař Havel ze Strahova a další), jednak autoři literárních děl. Např. v kapitole o ptácích jmenuje Jana z Garlandie (13. st.), Ambrože z Milána (4. st.), Plinia Staršího (1.st.) a Solina (3. st). Ti však ve skutečnosti Klaretovými prameny nebyli. Rozbor ukázal, že Klaret čerpal pro tuto pasáž z děl autorů, jejichž jména vůbec neuvedl - z De animalibus libri (Kniha o zvířatech) Alberta Velikého (13. st.), z Liber de naturis rerum (Kniha o přírodě) Tomáše z Chantimpré (13. st.) a z De proprietatibus rerum (O vlastnostech věcí) Bartoloměje Anglického (13. st.). Uvádění fiktivních pramenů patří ke stylistickým ozdobám užívaným v době vzniku slovníku, což opět poukazuje na autorovo úsilí vytvořit dílo s literárními kvalitami. Klaretem uvedení současníci z okruhu panovníka (a další, kteří nebyli bezpečně identifikováni) se na slovníku podíleli spíše jen půjčováním knih a zájmem, jejich jména měla být zárukou kvalitního díla. Naproti tomu jména skutečných spolupracovníků, kteří zpracovávali předlohy a spisy komentovali, ve slovníku uvedena nejsou.

Kromě slovníků zahrnuje Klaretova tvorba několik další prací, které mají encyklopedický charakter. Mezi raná díla tohoto autora patří Medicaminarius a Complexionarius. Prvně jmenovaný spis vykládá ve verších obsah spisu Regimen schole Salernitane, poučuje o zásadách správné životosprávy a uvádí, jak se mají léčit různé nemoci. Complexionarius pojednává o čtyřech letorách a jejich důsledcích. Po nich následoval Astronomicus (Astronominarius), ve kterém se píše nejen o astronomii, ale především o působení planet na lidské osudy. Všechny tři spisy jsou si podobné po formální stránce, mají propracované úvody předjímající obsah a epilogy, ve kterých autor poplatně své době omlouvá vlastní nedostatečnost. Klaret tyto práce složil v leoninském hexametru, dbal pouze na poziční délky (jedná se tedy o tzv. Scheinprosodie), césura, většinou penthémimerés, je zdůrazněná rýmem, který se shoduje s rýmem na konci verše. Dle věnování Astronomiku lze usoudit, že všechna tři díla vznikla před únorem 1348. Za ně řadíme spis Secundus liber de naturalibus, který byl samostatným pokračováním Astronomiku a po formální stránce se od předchozích děl nijak nelišil.

Pseudonym Claretus (Klaret) se poprvé objevuje v Enigmatiku, knize hádanek. Tento tvar byl zřejmě odvozen od slovesa claresco ("stát se slavným"). Emanuel Michálek ovšem poukázal na možnost, že souvisí s Klaretovými slovníky, ve kterých objasňoval latinské výrazy českými ekvivalenty. V proemiu autor píše, že se sluší, aby učitel všechno věděl a aby čtenář, který se chce stát moudrým rétorem, všechno četl. Enigmaticus obsahuje celkem 153 hádanek, většinou dvouveršových, sepsaných leoninským hexametrem. V předposlední je zašifrováno Klaretovo jméno (v. 316-318: Cum lavat alta ratis estum, tunc unde sciatis/ Dans omen carpit, tangens omnes rapit, est hic: /Litera sic sumpta claretum dat fore prima. Překlad a výklad k tomuto trojverší viz Hádankář. In: Spunar, P.: Smích a pláč středověku, str. 199: Smysl asi: Když vznešená loď brázdí vlnobití, tehdy - zde máte klíč k výkladu - dává o sobě znamení tím,   že je tříští, a když přistává, vleče je za sebou; tak je tomu zde. První písmena dávají CLARETUS. - Ve v. 316 ke kryptogram CLARETUS, ve v. 317 kryptogram DOCTOR), poslední hádanka je věnována Panně Marii.

Kolem roku 1365 vznikl Ortulus phizologye (Zahrádka fyziologie, vydáno pod názvem Physiologiarius). Jak napovídá název, tato didaktická skladba navazuje na tradici středověkých fyziologů, které vykládaly přírodu alegoricky. Původ fyziologové literatury je třeba hledat v raně křesťanské Alexandrii. Právě tam byl složen Fysiologus, spis ve kterém neznámý autor spojil popisy živé i neživé přírody s biblickými citáty a duchovními výklady. Název ovšem nelze překládat jako "Přírodovědec," Fysiologus je spíše chápán jako někdo, kdo alegoricky a morálně interpretuje transcendentní význam přírody. Popisy přírody se ovšem této interpretaci podřizují a často obsahují řadu nepravdivých informací. Nejenže se ve Fysiologu objevují kapitoly pojednávající o fantastických bytostech (jednorožec, fénix, Sirény), ale i charakteristiky týkající se skutečných zvířat neodpovídají skutečnosti. Tak např. v kapitole o lvu se uvádí, že lvice porodí mrtvé mládě, kterému třetího dne jeho otec vdechne život, což je přirovnáváno ke Zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Fysiologus byl napsán v řečtině, na přelomu 4. a 5. st. vznikl jeho latinský překlad, tradice latinské verze je ovšem poměrně komplikovaná a nejasná. Text Fysiologu byl neustále přepracováván a rozšiřován, nové verze čerpaly z encyklopedických, především z Etymologií Isidora ze Sevilly (6.-7.st.), později z Tomáše z Cantimpré, Bartoloměje Anglického, a exegetických děl, zejména z Ambrožova Hexaemeronu a z Moralií Řehoře Velkého (6.st.). Původní text byl sepsán prozaicky, nejznámější latinská zpracování Theobaldi Physiologus (12. st.) a De naturis animalium Conrada de Mure (13. st.) jsou veršovaná.

Klaret v úvodu načrtl zamýšlený obsah spisu: postupně se chtěl zabývat ptáky, rybami, zvířaty, hmyzem, stromy a květinami, z neznámého důvodu však napsal pouze první část věnovanou ptákům. Po úvodní části, ve které autor věnuje dílo Kristu, rozvrhuje obsah a nakonec se obrací k mládeži, následuje morální výklad o ptácích všeobecně, jádro však tvoří část pojednávající v různě dlouhých oddílech o 138 létavcích (středověké fyziology totiž řadily mezi ptáky i všelijaký hmyz a netopýra). Ortulus je rovněž sepsán leoninskými hexametry, které jsou od v. 39 řazeny do distich. První verš popisuje určitou vlastnost ptáka či jeho zevnějšek, druhý obsahuje morální aplikaci, ve které se Klaret často obrací ke studentům a učitelům. Situace ohledně pramenů spisu je stejná jako v Pokladu chudých. Ortulus obsahuje i řadu původních údajů, které v Klaretových předpokládaných pramenech nebyly nalezeny vůbec. Právě tato skutečnost činí tento spis cenným pro etnografická zkoumání.

Vrcholu své tvorby však Klaret dosáhl ve svém posledním známém díle, kterým se stal Exemplarius auctorum (Vzorník autorů). Dílo vzniklo po roce 1366, v jeho dokončení Klaretovi zabránila smrt (1369 nebo 1370). Tato sbírka dvou set exempel složených v leoninských hexametrech je rozdělena na čtyři oddíly po padesáti. Jednotlivá exempla mají po čtyřech verších, první dvojverší vypráví velmi stručně děj exempla, druhé obsahuje morální aplikaci (moralisatio). V první padesátce vystupují lidé a mytologické bytosti, druhá vypráví o ptácích a jiných létavcích, hrdiny třetí části jsou zvířata, náplní čtvrté měly být snad věci. Poslední oddíl je však neuspořádaný, některá jeho exempla ani exemply (tedy vyprávěními zakončenými morálním poučením z nich vyplývajícím) nejsou, proto lze předpokládat, že autorem této části byl nějaký Klaretův pokračovatel. Exemplarius auctorum napsal Klaret pro poučení svých žáků, což deklaruje hned v úvodu (v. 3-4: Exemplum pone, doctor, ea racione:/ Roborat exemplum, memorans dat cercius ipsum; "Exemplum používej, učenče, z tohoto důvodu: exemplum posiluje, ten, kdo si ho pamatuje, si dokáže lépe poradit".) Proto také kladl důraz na moralizace, zatímco děj jednotlivých exempel v prvním dvojverší podal jen velmi stručně. Exempla použitá v Exemplariu auctorum však byla tehdy všeobecně známá, takže stačilo pouze učinit na ně narážku nebo podat resumé děje a jeho současníci bez problému identifikovali, které vyprávění má autor na mysli. Problémy s rozluštěním obsahu exempel v Klaretově podání nastaly samozřejmě v dnešní době, protože bez znalosti děje exempla je často takřka nemožné odhalit jeho totožnost.

Rozbor jednotlivých exempel (viz Wesselski, A.: Klaret und sein Glossator. Böhmische Volks- und Mönschsmärlein im Mittelalter. Brno-Praha-Leipzig-Wien. 1936.) ukázal, že náměty téměř poloviny z nich Klaret převzal z antických bajek (stejně jako většina jeho současníků měl k dispozici Avianovu sbírku a volnou parafrázi Phaedra nazvanou Anonymus Neveleti, která vznikla zřejmě koncem 12. st.), dále čerpal z Bible, ale použil i některé známé náměty, které byly ve středověku všeobečně rozšířené (což značně komplikuje možnost přesně určit, ze které konkrétní předlohy vycházel).

Je třeba zdůraznit, že dvě poslední Klaretova díla vykazují řadu shod po obsahové i formální stránce. Obě jsou také opatřena hojnými komentáři (Exemplarius pouze po exemlum č. 92), které značně přispívají k porozumění textu. Komentátoři totiž nebyli na rozdíl od Klareta vázání striktní formou čtyřverší, a proto si mohli dovolit připsat i poměrně rozsáhlá vyprávění, která považovali (ne vždy oprávněně) na daném místě za hodná uvedení.

Zatímco životní osudy mistra Klareta upadly rychle v zapomnění, jeho spisy sloužily mnoha následujícím generacím studentů. V oblasti lexikografie připravil vhodnou půdu pro Husovy snahy reformovat jazyk, jeho vliv nalezneme ještě ve slovnících ze 16. století. V 19. století pochopitelně projevili o Klaretovy slovníkové práce zájem čeští obrozenci, za všechny uveďme Josefa Dobrovského a Václava Hanku. Téměř kompletní Flajšhansovo vydání Klareta přineslo hojný materiál také pro literární vědce, medievisty a etnografy, kteří se studiem jeho spisů snaží získat nové poznatky o kulturním povědomí v českých zemích za vlády Karla IV. Klaretovo dílo rozhodně převyšuje literární produkci české provenience období vrcholného středověku a může být zařazeno do kontextu středolatinské tvorby tehdejších kulturních center.

Seznam pramenů a literatury:
Bartoloměj Klaret z Chlumce: Z pokladu chudých. Z Fyziologické zahrádky. Ze Vzorníku autorů. Z lat. originálu přel. Irena Zachová. In: Vidmanová, A.: Sestra Múza. Světská poezie latinského středověku. Praha 1990, str. 404-417.
Bartoloměj z Chlumce řečený Klaret: Hádankář. Z lat. originálu přel. Dana Svobodová. In: Spunar, P.: Smích a pláč středověku. Praha 1987, str. 183-199.
Claretus: Ptačí zahrádka. Z lat. originálu přel. Jana Nechutová. Brno 1991.
Klaret a jeho družina. Sv. 1. Slovníky veršované. Vydal Václav Flajšhans. Praha 1926.
Klaret a jeho družina. Sv. 2. Texty glossované. Vydal Václav Flajšhans. Praha 1928.
Ryba, B.: K rukopisným latinsko-českým slovníkům ostřihomským. In: Listy filologické, roč. 75, 1951, str. 89-123.
Vidmanová, A.: Mistr Klaret a jeho spisy. In: Listy filologické, roč. 103, 1980 str. 213-223.
Vidmanová, A.: Prolegomena k latinským spisům Mistra Klareta. In: Listy filologické, roč. 101, 1978, str. 193-207.
Vilikovský, J.: Albert Wesselski, Klaret und sein Glossator (recenze). In: Časopis Matice moravské, roč. 61, 1937, str. 221-231.
Wesselski, A.: Klaret und sein Glossator. Böhmische Volks- und Mönschsmärlein im Mittelalter. Brno-Praha-Leipzig-Wien. 1936.