Očarování, který autor spolu s překladatelem Josefem Jařabem 3. a 4. dubna osobně uvedl v pražské Viole. Obou akcí se účastnili především účastníci konference Evropské asociace amerických studií, kterou spolupořádal Ústav anglistiky a amerikanistiky FF UK.

Často uvádíte, že pro váš osobnostní vývoj byl nesmírně důležitý New Orleans. Proč?
New Orleans pro mě znamená můj první únik, únik z louisianské Bogalusy, z místa, které svazovala jeho omezená tradice, do města, které sestává z 24 různých komunit a nabízí tedy úžasnou různorodost a pestrost. A kdykoli pomyslím na New Orleans, automaticky se mi vybaví jazz, hudba vyjadřující vnitřní svobodu, která se v New Orleansu zrodila a hodně ovlivnila i mou poezii jak svými motivy, tak zejména rytmem. Zásluhou jazzu jsem si totiž uvědomil, že jazyk má rytmus, a lidský hlas se mně stal hudbou, zatímco tělo jakýmsi zesilovačem.

Kdy jste začal psát poezii, a pod vlivem kterých autorů?
První báseň jsem napsal ještě za školních let a poctivě jsem v ní napodoboval Tennysona. Brzy poté jsem však objevil Jamese Baldwina a uchvátily mě jeho eseje, v nichž se vyjadřuje jako básník, a z afroamerické tradice dále samozřejmě nemohu opomenout básníky protestu jako Countee Cullen nebo Claude McKay. Ještě silněji ke mně ale promlouval Langston Hughes, protože jsem v jeho verších zaslechl blues, a rázem se mi tak vybavilo mé mládí včetně lidí, které jsem znal, a všechno najednou opět ožilo. Na modernistech jsem pak obdivoval, jak dokázali smířit věci nepodobné, jinakosti, a pracovat s jakousi přirozenou hudbou, aniž by se nechali omezovat předem danými poetickými strukturami, které svírají jazyk i obsah. I já jsem chtěl volnost a svobodu výrazu.

Bojoval jste ve válce ve Vietnamu. Co jste si odtamtud odnesl za poučení? 
Nejprve musím podotknout, že pokud mluvíme o terénu, nepřipadal mi Vietnam až tak strašný – jelikož jsem vyrůstal na americkém Jihu, snadno jsem se sžil s horkem, dešti i monzuny. Prostředí mi vůbec nevadilo, ovšem neumím si představit, jak se tam cítili vojáci z velkoměst na Severu. Mnohem složitější byla morální dimenze. Zjistil jsem, že lidé dokáží být zlovolní a zlí. Že pokud se jedinec ocitne v určité situaci, začne se bránit, a že určité situace tudíž vedou k násilí. A že válka je v podstatě o záboru nejen v doslovném smyslu co do fyzické přítomnosti, ale též o ideologickém záboru. Velice jsem ve Vietnamu vyzrál, protože chcete-li vědět, co je na světě dobré, musíte taky vědět, co je špatné.

A co se týká, moderní terminologií řečeno, střetu dvou různých civilizací?
Kdykoli jsem sledoval, jak Američané zacházejí s Vietnamci, kladl jsem si otázku, zdali nevytváříme více příslušníků Vietcongu, než jich potom můžeme zabít. Například jsem viděl vojáka, který položil ruku na vyholenou hlavu malého chlapce, čímž narušil to, co buddhisté nazývají posvátným chrámem. Nemluvě o tom, kolik Američanů označovalo Vietnamce hanlivými termíny, které se v zásadě shodovaly s těmi ponižujícími slovy, uprostřed nichž jsem vyrůstal i já. Začal jsem se zajímat o vietnamskou kulturu, protože jsem měl pocit, že pokud se s ní seznámím, nebudu ji třeba nevědomky bořit, a zahájil jsem vlastní malý výzkum – přečetl jsem o Vietnamu všechno, co mi přišlo pod ruku.

Sledujete ještě, co se ve Vietnamu děje dnes?
Do Vietnamu jsem se vrátil v roce 1990 – spolu s dalšími pěti americkými válečnými veterány. V Hanoji jsem se setkal se zástupci vietnamského svazu spisovatelů a hodně jsem si odtud odnesl. Myslel jsem si totiž, že o vietnamské kultuře už něco vím, a až tam jsem zjistil, že o ní nevím skoro nic. Nicméně byl jsem ochotný se učit, a pořád jsem. Strašně mě zaujalo, jak se Vietnamci chtějí dívat mimo válku, do budoucnosti, nebo se o to alespoň snaží, a pochopil jsem, že je to v případě země, která trpěla válkou tak dlouho, opravdu potřeba.

Jedna z vašich básnických sbírek se nazývá Únor v Sydney. Co vás tak zaujalo právě na Austrálii?
Léta jsem cestoval mezi kontinenty – poprvé jsem se do Austrálie dostal roku 1986 a prozatím naposledy o devět let později. A australští domorodci způsobili, že jsem začal více uvažovat o původních indiánských obyvatelích Ameriky, protože mají podobně silný vztah ke krajině, k místu – když je kupříkladu někdo někde počat a pak se tam narodí, odrazí se to v jeho jméně. A taky jsem si více a více uvědomoval, co pro rolníky na celém světě znamená půda, o niž se starají – představuje nejen nesnáze, ale i obživu. Což se do jisté míry vztahuje též k tomu, jak uvažuji o poezii, která musí být také plná skrytých napětí a skutečných vášní.

Vaše tvorba je řazena jak k afroamerické literatuře, tak k literatuře amerického Jihu. Je podle vás i v současné době rasismus na Jihu vyhrocenější, nebo naopak mnohem řidší a izolovanější než na Severu? 
Už jsem kdysi řekl, že ty největší změny se odehrály právě v samotném srdci Jihu, protože tam byl rasismus otevřený, na povrchu, a nikoli hezky skrytý uvnitř. A Jih se změnil více než Sever, alabamský Birmingham více než například Boston, z jediného důvodu – černoši a běloši tam vždycky žili v těsném emocionálním a možná až duchovním spojení. Chcete-li ostatně zkoumat jižanskou duši a jižanský vnější i vnitřní, tj. spirituální prostor, přečtěte si Faulknera – ne náhodou se u něj o ohromné lesy starají indiáni.

Nemohu se na závěr nezeptat, co pro vás po všech zkušenostech, kterými jste prošel, znamená Amerika.
Amerika mě nutí vážně přemítat nad rozpory a protiklady. Protiklady i v jazyce a metaforách, a to od samotného počátku Ameriky, tj. od ústavy a od myšlenky svobody. Do Ameriky utíkali lidé před jistou psychologickou tyranií v Evropě, a přesto, když otcové-zakladatelé Spojených států hovořili o svobodě, nezahrnovali do svých konceptů mě ani mé lidi, a dokonce ani domorodé obyvatelstvo. Až do roku 1876 nebyli indiáni definováni jako lidské bytosti, v důsledku čehož nemohli vlastnit majetek nebo se odvolávat k soudu. Čili na jedné straně kontradikce, ale na druhé rovněž fakt, že Amerika skýtá nesmírné možnosti – což je podle mě spojeno s tím, jak je to veliká země. Je to prostě místo, kam přišlo snít mnoho lidí, ale také místo, kde bylo z národního snu nemálo lidí vyloučeno.