Giacomo Leopardi, básník a prozaik představující jeden z vrcholů italské literatury, se narodil v Recanati 29. června 1798. Kraj, ve kterém toto městečko leží, se nazývá Marky (Marche) a v Leopardiho době (vyjma napoleonského období) byl součástí zkostnatělého a zaostalého papežského státu. Leopardiho otec, hrabě Monaldo, sám literát amatér, se snažil Giacomovi od malička vytvářet nábožensko-politický i literární kánon. Skutečnou hlavou rodiny však byla matka Adelaide z rodu Antici. Když Monaldo přivedl rodinu svými neuváženostmi do finančních těžkostí, správy majetku se ujala ona a dokázala rodinné finance zkonsolidovat. Její vůdcovské sklony, doprovázené bigotností, chladem, necitelností a tvrdostí, Giacomo zmínil ve své rozsáhlé sbírce poznámek a úvah Zibaldone.

Když se Napoleon v Itálii pustil do rušení klášterů a likvidace knižních fondů, tak jako u nás Josef II., Giacomův protinapoleonsky naladěný otec neváhal, skoupil několik tisíc knih a vytvořil z nich pestrou domácí knihovnu nemalé kvality. Ta se stala pro dospívajícího Giacoma alfou i omegou možného vědění. Otec jeho talent brzy rozpoznal a ve studiu ho podporoval, avšak za cenu silně majetnického vztahu. Vzdělání se Giacomovi dostalo, stejně tak jako jiným šlechtickým synům, od církevních preceptorů. Brzy však žák předčil učitele a definitivně se oddal samostudiu v otcově knihovně, čítající kolem 12 000 svazků, jejichž studium pohltilo většinu Giacomova času. Toto studium se mu stane osudným: přineslo mu sice rozsáhlé encyklopedické znalosti a nevšedně vytříbený úsudek, kterým se záhy zapíše do historie italské literatury, ale současně mu nenahraditelně zničilo již tak křehké zdraví. Zhoršující se skolióza z něj učiní hrbáče a od roku 1819 až do konce žitovota jej bude sužovat oční choroba zabraňujíc mu na dlouhá období užívat jeho největší vášně, četby.

Období mezi lety 1809 (kdy mu bylo 11 let) a 1816 sám označí za „sedm“ let šíleného a zoufalého studia, při němž získá rozsáhlé znalosti z oblasti antické literatury, klasických jazyků, filozofie a dalších oborů. Četbě literárních i naučných textů se hluboce oddá již ve svých třinácti letech, v patnácti potom zahájí samostudium řečtiny a hebrejštiny. V šestnácti letech píše první filologické práce. V osmnácti letech přeloží první knihu Odyssey, druhou knihu Aeneidy, naváže kontakty s milánským vydavatelem Antoniem Stellou a tak se v podstatě vydává na profesionální dráhu překladatele a editora. Recanati se pro něho stává příliš těsným.

Potřeba opustit rodné město, které je mu vězením, jej v roce 1819 dovede až k neúspěšnému pokusu o útěk z domu. V tomto roce se dostavuje již zmíněná oční choroba, jež mu znemožní četbu. Giacomo touží nalézt v okolním světě stopu po výrazové kráse a velikosti ducha, s nimiž se setkal v dílech antických mistrů Homéra, Hésioda, Aischyla, Horatia, Vergilia a dalších. Jejich ozvěnu a jim oddané filology nalezne, jak doufá, v Římě, v prvním městě, do kterého se mu podaří z Recanati na několik měsíců, na přelomu let 1822-23, uniknout. Pryč je však dávná velikost věčného města. Giacomo vidí jeho chudobu i myšlenkovou stagnaci, to, jak tamní intelektuálové vězí v minulosti, aniž by z ní vykřesali nové myšlenky. Jedinými zajímavými partnery do diskuse jsou paradoxně zahraniční vzdělanci.

Kontakt s vnějším světem, po kterém tak toužil, mu přináší hlubokou deziluzi, jež ho utvrzuje v pocitu vlastní odlišnosti od okolí a přesvědčuje ho o nemožnosti z reality, ve které žije. Ruku v ruce se vzrůstajícím zájmem o filozofii jej tento pocit dovede k přesvědčení o bolestné negativitě lidské existence, ke které se příroda staví lhostejně. Tonto postoj bude kritikou nazván „kosmickým pesimismem“.

Tento pesimismus protimaterialistická kritika spojovala s autorovým zdravotním stavem a neutěšeným osobním životem. Kosmický pesimismus je však vědomá filozofická pozice, je jakýmsi poznávacím prostředkem okolního světa. S touto jeho filozofií se setkáme v Morálních dílkách (Operette morali) započatých v roce 1824 a vydaných poprvé v roce 1827.

Básník se snaží zajistit si živobytí a odpoutat se od rodiny. Největší oporou mu byl Pietro Giordani, významný představitel italského klasicismu, který jako jeden z mála rozpoznal jeho genialitu. Vydavatel Stella Leopardimu svěřuje kompletní vydání Cicerona a dalších klasiků. Působivým gestem je i peněžní sbírka, kterou uspořádali jeho florentští přátelé, aby mu umožnili roční pobyt ve Florencii. Díky ní mohl Leopardi opustit Recanati, kde byl nucen pobývat téměř dva roky pro nedostatek vlastních prostředků. Pobývá střídavě v Miláně, Bologni, Recanati, Florencii. Během těchto let, i přes své zhoršující se zdraví, neúnavně tvoří a pracuje. Až na několik přátelství, nikdy ovšem bez poskvrnky, musí čelit kulturní i poetické izolaci, rozporuplným rodinným vztahům, výpadům kritiky, chudobě, bědnému zdraví a odmítnutí ze strany všech žen, které kdy miloval.

Roku 1830 se seznámí s mladým neapolským literátem Antoniem Ranierim, jenž mu nabídne na neomezenou dobu své pohostinství. Jelikož se Giacomův zdravotní stav zhoršuje, přestěhují se s Ranierim do teplejšího klimatu Neapole. Tam básník pracuje na poslední verzi Zpěvů (Canti), svého životního básnického díla, a na několika dalších pracích, které mají být publikovány v jeho sebraných spisech, nakonec zmařených cenzurou. Nastává další zhoršení zdravotního stavu a 14. června 1837, uprostřed epidemie cholery, která zachvátila Neapolsko, básník umírá. Byl pohřben v kostele San Vitale, o dva roky později byly jeho ostatky převezeny k údajné Vergiliově hrobce v nedaleké Mergellině. Jeno knihy byly zapsány do Indexu librorum prohibitorum.