Mark Charitonov (1937) je českým čtenářům známý jako autor knih pro dospělé. Následující ukázka z knihy Učitel lhaní je však určena dětem.
Do devadesátých let většina Charitonovovy prozaické tvorby zůstala v Sovětském svazu nevydaná a spisovatel se živil především překládáním z němčiny (H. Hesse, S. Zweig, F. Kafka). V roce 1976 mohl uveřejnit novelu Den v únoru, která vyšla v českém překladu manželů Zadražilových pod názvem Karneval v Paříži (snad aby bylo zabráněno zbytečným asociacím s únorem 1948) ve Světové literatuře (1/1901). Po jejím přečtení si čtenář může udělat dosti přesnou představu o způsobu Charitonovova psaní. Jeho knihy nejsou lehkou četbou před spaním, ale složitým intelektuálním žonglováním, kdy čtenář nesmí ani na chvíli polevit v pozornosti - všechny míčky, které usilovně drží ve vzduchu, by se mu rozutekly.

Karneval v Paříži popisuje únorový den spisovatele Nikolaje Vasiljeviče Gogola, který je na jednom ze svých útěků před realitou Ruska. Jak postupně hrdina příběhu zjišťuje, nelze se před ní ukrýt ani v pařížských restauracích či v jiných chrámech mondénní společnosti. Skutečnost útočí stále intenzívněji. I do Paříže se donese zpráva o smrti Alexandra Sergejeviče Puškina (Puškin je tu důvěrným přítelem Gogola, byť se oba protikladní spisovatelé vlastně nestýkali). Gogol dostává jednu z posledních ran a v přílivu událostí se tříští na bezpočet svých dvojníků a zrcadlových odrazů. Stejně jako hrdina zběsilého reje se rozpadá i sám text. Charitonov se tu v duchu postmoderní literatury předvádí jako dokonalý manipulátor, který má vše ve svých rukou. Gogolova biografie a doba, v níž žil, je pouze prostředkem pro popsání té, v níž je každý sám pod svým skleněným poklopem, zaposlouchán výlučně do svého vlastního hlasu. K nikomu nic necítíme a nikdo necítí nic k nám. Neumíme, ba vlastně ani nechceme mít podíl na cizím životě, mluvíme v monolozích, jako v Corneillově divadle. Čtenáři nezbývá než odtušit, že se tu mluví jak o třicátých letech devatenáctého století, kdy se Karneval v Paříži odehrává, tak o Charitonovově současnosti. Explicitněji se k tomu Charitonov vyjadřuje ve svých esejích Způsob existence, věnovaných životu, literatuře a přátelům (sochaři Vadimu Sidurovi a básníkovi Davidu Samojlovovi), které vyšly v Rusku na konci devadesátých let.

Zřetelným protikladem této místy úporně konstruované prózy je právě Charitonovova dětská knížka Učitel lhaní. Jako by se její autor tak trochu našel v dětském světě, kde se lže ještě bezelstně a kdy umět lhát je předností. A přece ani tady Charitonov neslevil ze svého pečlivě promýšleného způsobu vyprávění, které rozvrhl do posledního detailu. Příběh se odehrává hned v několika rovinách. Na první pohled žádná kouzla ani čáry, jen takové normální prázdniny. Neposedné sourozence Tima s Natkou hlídá teta Lena alias Smrtelná nuda, se kterou pro samé studium není žádná zábava, a tak si ji děti hledají po svém (samozřejmě že překračují všechny možné i nemožné zákazy). Do Leny je zamilován Antonín Petrovič alias Učitel lhaní, který vlastně celé dobrodružství spunktoval. (Koho by napadlo, že jen proto, aby se skrze děti dostal k Leně?) Na všechno ale čtenář přichází pěkně stránku za stránkou, kdy se spolu s dětmi příjemně a zároveň nikoli bez napětí toulá pohádkovými kraji, v nichž hrozí nejedno nebezpečí.
Charitonovovi se podařilo nenásilně spojit napínavost děje s ponaučením, které v žádné správné dětské knížce nesmí chybět, a tak tu děti dostávají osobité lekce ze základů filosofie, logiky či morálky. Protože je Učitel lhaní pro děti, musel její autor přistoupit na větší srozumitelnost podání svého příběhu. To však neznamená, že by dětské příhody byly banální, jsou jen očištěny od zbytečných okras.