Narodil jsem se v předvečer první světové války — v roce 1913, jako chlapec jsem prožil občanskou válku: machnovci, škurovci, petljurovci; nakonec přišli naši — rudí.

Vychodil jsem sedmiletku, průmyslovou školu, pak jsem pracoval a pak pokračoval na Dněpropetrovské státní universitě — na chemické fakultě. Dokončil jsem ji těsně před začátkem druhé světové — v roce 1938.

Do velké vlastenecké války jsem narukoval jako velitel praporu. V roce 1942 jsem byl po zranění (u vesnice Bolšije vesnicy) a následném léčebném pobytu v tulské a saratovské nemocnici převelen do redakce armádních novin Vlastenec. Kasárna severně od Stalingradu, Kursko-Belgorodská fronta, Ukrajina, Polsko, Drážďany, Praha — to byly “etapy velkého pochodu” mé 5. gardy.

Vítězství. Dům byl rozbombardovaný, a tak jsme se usadili nedaleko Moskvy v Elektrostalu, kde nabízeli práci a bydlení. A dál nebylo nic — “žil, pracoval, zestárl” (Majakovskij). “A život utekl, jen se mihl, jako noc za hrkotu ošuntělé bryčky.” (Pasternak)

Mnoho let jsem byl autor ve starobním důchodu. A to je prozatím celý životopis. Kromě toho, co je v básních, není vlastně o čem psát.
Jan Satunovskij, 1979

Vnitřní monology a živá řeč ulice
Básník moskevského undergroundu Jan Satunovskij (1913–1982) našel (i přes generační spojitost s válečným pokolením a s básníky „frontoviky“) své místo především v okruhu takzvané Lianozovské skupiny; v pokoji Oskara Rabina, kam kromě výtvarníků často přicházeli básníci Vsevolod Někrasov, Genrich Sapgir, Igor Cholin či Michail Sokovnin.

Spojoval je především způsob tvorby. V případě Jana Satunovského šlo spíše o šťastné shledání s lidmi podobně smýšlejícími o umění; v roce 1961, kdy do Lianozova přijel poprvé, měl již svůj ustálený způsob tvorby, vypracovanou vlastní poetiku. “První” báseň (všechny předešlé zničil) napsal v roce 1938 o chloubě sovětské industrializace – Dněprostroji. Odráží se v ní smysl pro vtip, absurdno – vliv avantgardního seskupení OBERIU, a jistě i Georgije Oboldujeva, se kterým se Jan Satunovskij přátelil. Smysl pro hru pak využil v tvorbě pro děti, která ho (podobně jako například Sapgira, Cholina, dříve Olejnikova, Charmse či Kručonycha…) zachraňovala po stránce finanční.

Eduard Limonov, známý undergroundový výtržník a básník, později prozaik, skandalista a politický extremista, si své setkání s Janem Satunovským dokonce zapsal: Sapgir s sebou přivedl nějakého holohlavého strejdu nejobyčejnějšího vzhledu, s úřednickým knírkem a síťovkou v ruce. Seznamte se – básník Jan Satunovskij. …“Přečti nám něco, Jane,” prosil Sapgir. “Čtěte, čtěte!” – přidal jsem se. Jan zašmátral v síťovce, vytáhl z něho igelitový sáček, pak rozbaloval papír a nakonec se objevily básně.

Básně Satunovského jsou krátké, a vždy se jedná o jasně vyjádřené, zkoncentrované myšlenky, zalité do co nejúspornější formy. Když se Satunovskij pustí do psaní, tak jen proto, aby sdělil něco vážného a již promyšleného…

Podle mého názoru je možné hledat klíč k jeho poezii v jedné kratičké a nenápadné básni z roku 1971:

Летите, голуби, летите,
глушите, сволочи…

Leťte holubi, leťte,
travte, parchanti…

Melodičnost, písňovost a vnitřní rýmy svazují báseň do pevného celku, který nenaruší ani poslední – nedořečené slovo. Přitom však mezi oběmi řádky probíhá silné pnutí – první řádek má tendenci vzlétnout a druhý ho sráží k zemi. Perspektiva básnického subjektu je přitom nejasná. Dva řádky se stávají dvěma hlasy, na minimálním prostoru se otevírá dialog, a přeci je v každém z hlasů přítomný i autor. Jan Satunovskij pracoval vždy s řečí, kterou slyšel kolem sebe: zapisoval ji, necítil potřebu ji překrucovat či “poetizovat”. Ani v uvedené básni nejsou slova náhodná: “Leťte, holubi, leťte” je refrén písně ze stejnojmenného filmu, trháku šedesátých let. Píseň si lidé prozpěvovali na ulicích. Byla (a dodnes pro pamětníky zůstává) spojena s dobou “rozletu” šedesátých let, s uvolněním, s dobou “tání” v mezinárodních vztazích.

Naopak ruské slovo “tušiť” lze do češtiny přeložit jako “dusit”, “trávit”; vyjadřuje protipól k volnému letu ptáků. Kromě toho nese však i širší konotace. Ve slangu znamená “rušit rušičkou” zahraniční rozhlasové vysílání, především Svobodnou Evropu. První řádek básně tak zachycuje atmosféru veselejších šedesátých let, druhý svírá atmosféra Brežněvova systému, konzervace a zmrazení společnosti i s jejími svobodomyslnějšími názory (v mnoha básních hraje datace významnou roli).

Básně Jana Satunovského proto bývají označovány jako “deník epochy”, kdy se v intimních výpovědích a záznamech nejdrobnějších událostí či slov odrážejí změny v celé sovětské i světové společnosti.

S Lianozovem spojoval Jana Satunovského konkretismus, askeze ve vyjadřování, hledání mluvené, žité řeči, její očista od ideologického nánosu, patosu. I tematicky jsou si tito básníci blízcí, především v případě takzvané poezie baráku, typické spíše pro Cholina a Sapgira. Jan Satunovskij spojuje oba motivy osobitým způsobem:

Říkají mi:
jak ubohá slovní zásoba!
Jo, ubohost, ubohost;
přízemnost, chudoba baráků;
šerost,
syrost děsivá;
a věčný strach: co my, jak…
Jo, ubohost, tak, tak.

Zatímco pro konkretisty je typické odsunutí autora a zvýraznění čisté registrace, Jan Satunovskij si svůj vlastní hlas ponechává. Promlouvá sám k sobě, k ostatním ruským básníkům, ke své ženě či havranovi na plotu. Vzhledem k maximální snaze o postihnutí skutečnosti kolem sebe a současné úspornosti ve vyjadřování se básně Jana Satunovského pohybují neustále na pomezí realismu a konkretismu. Formální pohled na básně, vyzdvihovaný v šedesátých letech hlavně Vsevolodem Někrasovem, mu blízký nebyl. K nejzajímavějším objevitelským prvkům Satunovského poezie tak patří důraz na jazyk jako hlavního hrdinu básní a mistrovsky zpracované vnitřní monology se světem kolem sebe.