Na konci loňského roku přednášel francouzský filozof Gilles Lipovetsky o své knize Vláda pomíjivosti (L´Empire de l´ephemere), která jako jediná z jeho knih ještě nebyla přeložena do češtiny. Ústředním tématem knihy je móda - jako styl oblékání, ale také ve svém širším slova smyslu.

Podle jeho slov je v současné době fenomén módy nedostatečně pochopen, například ve Francii se prý do doby, než vyšla Lipovetského kniha, tímto tématem zabývala jen jediná monografie. Ale přestože móda intelektuály "nemobilizuje", vyvolává prý mnoho zajímavých otázek.

Jak je Lipovetského dobrým zvykem, jeho interpretace současnosti většinou vždy začínají historickým exkurzem, pomocí něhož se pokouší zachytit hlavní vývojové trendy zkoumané oblasti. U analýzy módy tomu nebylo jinak.

Lipovetsky si především všímá pojmu "haute couture", který od poloviny předminulého (tedy 19.) století ovládl módu. Velké módní salóny té doby určovaly normy a kritéria, móda byla vysoce centralizovaná a vlastně pyramidálně uspořádaná (samozřejmě, že centrem všeho podstatného dění v té době byla Paříž). Prosadila se tehdy homogenní estetika, kdy se imitovala tzv. "vysoká móda", ženy si jeden univerzální model přizpůsobovaly pouze jemnými detaily. Ano, ženy, protože v té době byla móda prakticky pouze ženskou záležitostí, muži zůstávali ve stínu, a to doslova - v jejich oblečení převládala šedá a černá. Dalším podstatným znakem módy je v té době její sociální diferenciace. Chudina se logicky neobléká jako buržoazie či šlechta.

Ke změně tohoto stavu, chceme-li systému, dochází až v 50.-60. letech s rozvojem pret-a-porter. Modely "haute couture" tehdy nosí už jen 500 žen na světě. "Haute couture" se prý stává jen "vitrínou" pro pret-a-porter a kosmetický průmysl, především pro parfémy. Spolu s "haute couture" ztrácí své výsadní postavení i Paříž.

Od 60. let se pak prosazuje móda mladých, obyčejných lidí. Dříve se mladí lidé inspirovali profesionály, teď je to naopak. Dochází ke zlomu v tradiční organizaci módy, přestává platit, že autoritativně předkládaná móda je ta jediná možná a nejlepší.

Zároveň se také začíná vytvářet móda pro muže (jako první s tím přišel Pierre Cardin v roce 1961). Slovy Lipovetského "muž se vrací do módy". Mužská móda začíná být daleko více fantazijní a hravá. Rozdíl mezi módou mužů a žen vždy existuje, ale ztrácí se polarita mezi přísností a strohostí mužů a "fantazií" žen.

V dnešní době homogenizaci a jednotnou estetiku módy nahradila směs a variabilita, nejčastěji vázaná na sport, etnika a různé životní styly - z čehož přirozeně plyne možnost výběru. Výběru, který už není hodnotově podmíněn, protože "se sice stále pozná, co znamená být dobře oblečen, ale už se nepozná, co znamená být oblečen nevkusně".

Lipovetsky nazývá minulý stav "tyranií módy"; prakticky od středověku byla móda jako systém despotická - nediskutovalo se o ní a musela se respektovat. Dnes není určující ani "vnutitelná" - v případě žen platí, že jsou svobodnější a že nosí to, co chtějí, protože jim to sluší a cítí se v určitém oblečení dobře, ale ne proto, že je to nazýváno módou. Jako první projev odporu proti módě Lipovetsky označuje nošení krátkých sukní.

Zde se dostává ke svému osobnímu tématu - tedy individualismu moderní společnosti, protože móda je předvedena jako jedna z oblastí, jež potvrzuje obecnou tendenci ztráty imperativního vlivu institucí na individuální život. Ten je provázen menší kontrolou osobního života a zároveň svébytnějším rozhodováním každého člověka.

V oblasti módy se to projevuje právě rozostřením hranic mezi tím, co módní je a co není. V tom hraje roli několik faktorů - především se na módě podílejí všichni. Kdysi záležitost úzké elity se demokratizovala a stala se dostupnou širším vrstvám. Pak je logické, že jednotlivé projevy módy "přestávají být módní" mnohem pomaleji než kdy předtím. K tomu se přidává ještě retro styl, takže určit, co právě vládne světu, je stále obtížnější. Móda je daleko více než pomocí šatů určována sportem, hudbou a počítačovými hrami. Faktor pomíjivosti, kdysi v módě tolik přítomný, je daleko silněji pociťován v jiných oblastech lidského života.

K tomu se přidává i menší důležitost připisovaná šatům jako takovým - jejich úkolem není okázalost, ale důraz na mládí, svobodu pohybu, pohodlnost, autenticitu a přirozenost. Neomezují, naopak mají poskytovat autonomii a suverenitu. Dříve šaty vyjadřovaly sociální postavení a příslušnost k určité sociální třídě, dnes tuto sociální identitu nahradila identita kulturní - šaty jsou známkou vkusu, stylu, věku, svádění, hry a radosti. Jejich akcentace se ovšem utlumila v konkurenci hodnot jako jsou profesní úspěch, tělesná přitažlivost, osobní zájmy, sport či hudba, v nichž člověk dnes raději a častěji nalézá potvrzení a vyjádření vlastní identity (rozdíl v důrazu na módu se prý projevuje i ve výdajích - zatímco v roce 1959 činily výdaje za oblečení 12 %, v současnosti je to pouze 5-6 % celkových výdajů a prý to není způsobeno pouze změnami cen).

S oslabením či zánikem "tyranie módy" souvisí i prosazení "kultu těla" a zvýšení zájmu o tělesnost - rozšíření posiloven, plastických operací, dietních programů a daleko "techničtějšího" přístupu v péči o tělo. K tomu se přidává kult mládí - "dcera kdysi chtěla vypadat jako matka, dnes chce matka vypadat jako dcera".

Lipovetsky vývoj v oblasti módy dělí na tři etapy - začíná dobou, kdy byla móda výrazem aristokracie a projevem bohatství, kdy vládla přemíra teatrality. Pak přichází "haute culture" a s ní kreativita, originalita, estetická odvaha. A nakonec vše končí u post-moderního, univerzálního, demokratického, individuálního a nejednoznačného vnímání módy - módě není nutné se podřizovat, končí fascinace módou, móda nemusí být ostentativní. Móda se přizpůsobuje cílovým skupinám - jednotlivé značky jim takřka vycházejí vstříc - k tomu se přidává schopnost komunikace firem se zákazníky, marketing a tvorba cen.

Diabolizování ani opovržení módou podle Lipovetského dnes není namístě, stejně jako nemá smysl přiřazovat módě význam, který nemá. V dnešní době nastává jakési "kulturní utišení módních vášní". Móda se stává stále více hrou se vzhledem. V tom Lipovetsky spatřuje projev naší "post-moderní moudrosti".

Vláda pomíjivosti je bezesporu zajímavým pohledem na sociologicky nepříliš zmapovanou oblast módy a především poskytuje inspiraci k dalšímu uvažování. Lipovetsky poukazuje mimo jiné i na rozšíření "módnosti" do jiných sfér života - za "módní" dnes nejsou tolik považovány šaty, jako prakticky všechny ostatní projevy moderního života - od techniky po kulturu. "Módní" je i reklama a ve své prchavosti je možná nejdokonalejším projevem podstaty módy.

Na druhou stranu Lipovetsky nezdůvodňuje, proč k odklonu od důrazu na módu došlo a proč byl přesunut například na tělesnost. A proč k tomu došlo právě teď. Jestli to je skutečně projev celkové individualizace a demokratizace společnosti (což se v kontextu Lipovetského analýz přirozeně nabízí a zcela jistě to do značné míry platí) nebo jde také o to, že princip "dobře vypadat" se z oblečení na tělo přenesl právě proto, že v současnosti je možné jako nikdy předtím do tělesného vzhledu zasahovat a přizpůsobovat si jej vlastním potřebám? Že se tedy podstata nemění (tou je vyjádření sebe sama prostřednictvím vzhledu), jen dochází k proměně prostředků k tomu využitých?

Na podobné otázky musí čtenář (či posluchač přednášky) nacházet odpovědi sám, dokud se nenajde někdo, kdo by na Lipovetského analýzu navázal.

P.S. V souvislosti s další Lipovetského knihou Třetí žena je zajímavý postřeh o "refeminizaci ženství". Lipovetsky si zde všímá vztahu ženy k módě na základě pohlavních rolí. Tvrdí, že deklarovaná rovnost pohlaví nesmazala rozdíly mezi nimi. S rostoucí individualitou dochází k (pro někoho překvapivému) zdůrazňování osobitosti ženství. Ženy podle Lipovetského chtějí všechno, kromě zrušení ženskosti. Sice chtějí být na stejných pozicích jako muži, ale nechtějí se jim podobat - stále chtějí být "krásné pohlaví" (zajímavá je skutečnost, že výdaje za spodní prádlo u žen vzrostly na celou pětinu výdajů za oblečení - což odkazuje jak na kult těla, ale i na touhu líbit se, svádět a předvést svou ženskost - dříve byly podprsenky páleny jako prostředek "útlaku" ze strany mužů, dnes roste jejich obliba jako prostředku sebevědomého sebevyjádření žen).

Pozn. red.: Zmiňovanou knihu vydalo nakladatelství Prostor v českém překladu r. 2002, pod názvem Říše pomíjivosti. Móda a její osud v moderních společnostech.