Brazilské lidové přísloví praví, že „Bůh je Brazilec“. Jorge Amado mu ve svém románu Zmizení svaté Barbory dává evidentně za pravdu snad jen s drobným dovětkem, že konkrétně půjde zřejmě o Bahijce. Jorge Amado je jedním z nejproslulejších brazilských spisovatelů, který velkou část své tvorby zasvětil šíření levicových myšlenek, proto jsou jeho ranější knihy poznamenány poměrně silnou tendenčností a angažovaností. Nicméně Zmizení svaté Barbory pochází z autorova pozdního období, kdy se jeho revoluční myšlenky pomalu přetavily v umírněný životní postoj zastřešující názory na různé společenské jevy.

Amadův příběh se odehrává na sklonku 60.let v Bahii a jeho hlavním tématem je brazilská religiozita, přesněji řečeno religiózní vření pod povrchem všedních dnů této země. Autor se zde zaměřuje na střet evropských hodnot, v podobě katolicismu, s hodnotami brazilskými ztělesněnými v afrobrazilských náboženských kultech. Mnohému českému čtenáři by se téma mohlo zdát příliš abstraktní, avšak pro Brazilce nejsou božstva předmětem spekulací. Naopak, každodenní setkávání se s nimi a také se zázraky, jež konají pro jeho dobro, je běžnou součástí života.

Jorge Amado zde není pouhým nestranným svědkem střetu dvou kultur a jako řádný vlastenec se nepokrytě staví na stranu místní magie. Díky tomu je však rozdělení pozic v knize poněkud schematické. Katolicismus je zde spojen s rigiditou, puritánstvím, odlidštěností a politickou pravicí, zatímco afrobrazilské náboženské myšlení se životem a dobrem vůbec, s vášní, lidskostí a politickou levicí. Oba světonázory mají rovněž přesně vymezené představitele. Ortodoxními katolíky jsou v této knize především španělští a němečtí přistěhovalci a druhá strana je určena všem řádným Brazilcům – jsou-li pak někteří dočasně pomýleni zhoubnými náboženskými dogmaty, přichází na scénu opravdoví bozi orixá (=božstvo afrobrazilských náboženských kultů), aby zbloudilce přivedli na správnou cestu.

Na pozadí tohoto základního plánu knihy se v knize otevírá široký prostor pro množství dalších témat z brazilských reálií přelomu 60.a 70.let. Amado poměrně nenuceně popisuje praktiky tehdejších církevních a politických špiček poznamenané vojenskou diktaturou s permanentní hrozbou teroru vůči všem „podezřelým“. S touto atmosférou se pojí i způsob práce novinářů, jejich nakládání s informacemi i reakce nedůvěřivých a pobouřených občanů.

Avšak nenechme se mýlit. Jorge Amado nám nepředkládá pouhý příběh plný politických propletenců a společenských intrik na nejvyšší úrovni. Jeho kniha je od začátku až do konce protkána především erotickými zápletkami. Autor nepokrytě líčí sexuální život církevních hodnostářů, ortodoxních katolíků i vášnivých Brazilců a díky tomu postupně zjišťujeme, že celibát kněží a „sex až po svatbě“ je v Brazílii dávno překonanou záležitostí dodržovanou jedině hlupáky a fanatiky. Nahlédneme i „pod pokličku“ harmonického, leč po sexuální stránce nevyváženého manželství přísné katoličky Adalgisy a jejího typicky brazilsky vášnivého manžela Danila, který je ovšem zároveň příliš „rychlý“ a příliš „macho“, bohužel také typicky brazilsky (jak podotýká sám autor). Především na svazku těchto dvou lidí analyzuje Amado ženský a mužský svět své země a popisuje, jak se na utváření jejich vzájemných vztahů podepisuje dobová atmosféra. Dlužno ovšem dodat, že kapitoly věnované erotickým praktikám hrdinů nevyznívají nikterak perverzně (alespoň většinou), protože uvolněná sexualita je zde synonymem životního principu a nejhlubší svobody člověka žijícího v souladu s přírodními zákony stojícími nad veškerými dogmaty. Koneckonců i proměna neživé sochy světice na živoucí vyzývavou brazilskou mulatku-bohyni je velice symbolická a dává brzy vytušit, jaké ctnosti považuje autor za pravé a které nazývá pokrytectvím. Navíc hlavním důvodem proměny sochy v orixá a její vizitace v Bahii, nebylo nic jiného, než zavedení pořádku do vztahů mezi puritánskou tetou Adalgisou a její mladou zamilovanou neteří. Bohyně vše vyřeší tak, že obě ženy zbaví jejich svazujícího katolického jha a dopřeje jim uvolnění ve víru bahijské magie a plně je tak otevře prožívání milostného života.

Velice zásadním způsobem se na atmosféře celé knihy podílí i způsob vyprávění onoho magického příběhu. Autor nijak neustupuje do pozadí a během vyprávění dává stále najevo svou přítomnost, svou libost či nelibost nad konáním jednotlivých postav či vlastní znalost popřípadě neznalost různých reálií zasahujících do příběhu. Se svéhlavou laškovností přerušuje děj „v nejlepším“, aby nám přislíbil jeho dokončení o několik kapitol později a připojil osobní doporučení, že ony stránky mezi tím samozřejmě nejsme nuceni číst, ostatně: „Nikdo není povinen číst celou knihu“ (s. 103). Autor dokonce v jistém okamžiku poctivě přiznává, že se začíná ztrácet v množství svých postav a vzápětí připojuje naději i alibi: „Kdoví, třeba se uprostřed té vřavy a všeho toho zmatku vynoří způsob, jak celé to dobrodružné vyprávění vhodně zakončit. Pokud se to nepodaří, všechno smažme a basta: pak jste prostě naletěli.“ (s. 124). Nakonec se však započaté dílo podaří, příběh je završen, postavy i bohové jsou přesně tam, kde mají být… Avšak ještě pro ty, které by snad zajímaly další osudy hrdinů, je připojena autorova čtenářská rubrika, v níž na všechny potenciální dotazy odpovídá.

Jak vidíme, Zmizení svaté Barbory je knihou skutečně výjimečnou a plnou překvapení. Ale jejím snad největším přínosem českému čtenáři je zejména nenásilný vhled do brazilského myšlení a brazilského světa vůbec, který nám Amado velice kultivovaně a zároveň bez zbytečných skurpulí nabízí

Na závěr ještě dodejme, že na konci knihy je nám k dispozici slovníček pojmů vztahující se k afrobrazilské mytologii, který výrazně usnadní orientaci jak v ději, tak v principech brazilské náboženské kultury.