Petr Nagy

Příběh zasazený do světa úspěšného televizního seriálu Stranger Things odkrývá nelehký životní osud jedné z hrdinek a dokazuje, že kvalitní literatura young adult snese i závažnější témata.

„Snažím se nemrhat časem,“ říká Radim Kopáč, který vedle práce na plný úvazek stihne každoročně napsat, uspořádat nebo zredigovat několik knižních titulů a na spoustu dalších napsat recenzi.

„Vlastně se moji hrdinové za ty roky moc nezměnili,“ konstatuje Štěpán Kučera, který již v dětství začal psát dobrodružné příběhy a v jehož barvitých povídkách je i dnes dobrodružství stěžejním prvkem.

„To prolínání, v němž můžu porovnávat život lidí v různých obdobích, mě na Sběrateli sněhu baví ze všeho nejvíc,“ říká o své dosud nejúspěšnější próze Jan Štifter, který tuto metodu hojně využívá i v nové povídkové sbírce Světlo z Pauliny.

„Obecně bych se rád dočkal vzepětí zájmu o žánr uměleckých hybridů,“ říká spisovatel Ondřej Macl, který se mezi autory obdobných děl zařadil už svou žánrově neuchopitelnou prvotinou Miluji svou babičku víc než mladé dívky.

Pod letos založenou značkou Témbr vyšla nedávno i audiokniha Praskliny, která rozhodně stojí za pozornost. Přináší totiž kompletní nahrávku zdařilého románového debutu Kláry Vlasákové.

„Stojím si za tím, že vycestovat – jednou provždy anebo aspoň na pár let – je výsostně osvobozující proces,“ říká spisovatelka Dora Kaprálová, která už přes deset let žije v Berlíně a své odpovědi mi posílala z jednoho maďarského ostrova uprostřed Dunaje…

Když Marek Šindelka dostal od nakladatelství Odeon nabídku nového vydání svého prvního románu Chyba, začal více než deset let starý text proškrtávat, až nakonec napsal celý román znovu. „Já jsem s tou starou verzí prostě nemohl žít,“ říká v rozhovoru, v němž literatura nakonec hraje spíše vedlejší úlohu.

„Vlastně bych bral jako prohru, kdyby si po přečtení mojí prózy někdo připadal utvrzený ve svých jistotách a postojích. Už jenom proto, že já si při psaní občas připadal znejistělý docela dost,“ říká novinář, spisovatel a scenárista Ondřej Štindl o svém novém románu Až se ti zatočí hlava.

„Definitivním impulzem se pro mě stalo mateřství a moje snaha vyrovnat se s ním. Díky němu jsem získala hodně témat k zamyšlení a kromě toho jsem se třemi dětmi neměla prostor chodit do práce – psaní knih se tedy nabízelo,“ líčí začátek své literární dráhy Viktorie Hanišová, která už tématu mateřství věnovala trojici románů.

„Recenze píšu hlavně proto, abych sama co nejvíc četla. Motivuje mne to a nutí o přečtených knihách víc přemýšlet, dělat si poznámky, ke kterým se časem mohu vracet. Myslím, že to pak taky zpětně kultivuje mé vlastní psaní,“ říká spisovatelka Markéta Pilátová, která se zároveň věnuje literární kritice.

„Přemýšlel jsem, co tedy může spisovatel dělat. A došlo mi, že psát. O nákaze a to zadarmo. Oslovil jsem devatenáct českých spisovatelů a spisovatelek, jestli by se mnou nešli do charitativní knihy,“ popisuje svůj nejnovější projekt spisovatel a publicista Aleš Palán.

„Z mého pohledu stokrát lepší být na té vrátnici než někde v nakladatelství nebo jiné kulturní instituci, kde vás dřou bez nože a není čas už vůbec na nic,“ říká spisovatel Petr Motýl. Jedním dechem ovšem dodává, že by byl samozřejmě raději, kdyby jej uživilo vydávání vlastních knih.

„Moc mě to mrzí, ale v posledních letech nemám pro samé psaní na čtení čas,“ přiznává spisovatel Petr Stančík, který vskutku patří k nejplodnějším současným českým autorům.

„Pokud je to v mých časových možnostech, jezdím na besedy a čtení,“ říká jedna z nejoblíbenějších českých spisovatelek Alena Mornštajnová, která se kontaktu se čtenáři nebrání ani na sociálních sítích.

„Vždycky jsem si myslela na literární dráhu, jen jsem to vzala oklikou přes překládání beletrie a novinařinu,“ říká dnes již etablovaná spisovatelka Pavla Horáková.

„Shodou okolností se to seběhlo tak, že jsem v uplynulé dekádě vydával jednu knihu za druhou, což z mnoha důvodů není úplně šťastné. Teď takzvaně nabírám na sádlo, jak říkávala Bohunka Grögerová,“ líčí Michal Šanda důvody, proč si aktuálně dává od psaní pauzu.

„Svá čtení se snažím dělat zajímavě, ať už se odehrávají v knihovnách, ve školách, nebo na festivalech. Když se publikum nudí, je to chyba autora,“ je přesvědčen spisovatel Marek Toman, který několik svých knih pro děti adaptoval i pro divadlo.

Řada Dílo Pavla Juráčka, v níž bude péčí Knihovny Václava Havla a editora Pavla Hájka zpřístupněna pozůstalost tohoto spisovatele, režiséra a scenáristy, představuje první vážný pokus zasadit tohoto uznávaného filmaře též do kontextu české literatury. Druhým svazkem se stala kniha Situace vlka, do níž editor zařadil několik Juráčkových textů inspirovaných povídkou Jacka Londona Neočekávané.

Promyšlenou volbou zařazených textů a díky zasvěcenému komentáři představuje Jarešova antologie kvalitního průvodce ranými etapami české detektivní tvorby. Bez ohledu na to, že o kvalitě některých povídek pochybuje i sám editor.

Opožděný spisovatelský debut, který byl napsán v 70. letech minulého století. Kniha je v této době pevně zakotvena a její autor se snaží o pravdivé vylíčení atmosféry počínající normalizace z hlediska obyčejného člověka, příslušníka tzv. šedé zóny.

Americký autor se vydává po stopách záhadného dr. Huga Duxe, jehož jméno figuruje v minulosti badatelovy vlastní rodiny. Drobná, leč zajímavá sonda do historie u nás nepříliš reflektovaného dadaismu.

Nezvykle zdařilá prozaická prvotina. Sběračka léčivých bylin a příležitostná překladatelka Anna je pevně zakořeněna v krajině jihočeského venkova, ale její osud se vymyká životním zkušenostem většiny čtenářů. O to silnějším a přitažlivějším dojmem působí.

Green Scum pro čtenáře objevuje drsnou romantiku současných Nuslí skrze tragikomické příběhy jejich obyvatel. S nespoutaností postav i autorova jazyka se bohužel neslučuje jednotná forma povídek.

Autobiografická próza zachycuje malostranský svět autorčina dětství. Leitmotivem celého příběhu, lze-li takto nazvat mozaikovitý a pramálo epický popis prostředí, je titulní Domeček, přesně lokalizovaný jako dům číslo 8 ve Šporkově ulici na Malé Straně.

Více než čtyřicet krátkých próz v knižní prvotině Matěje Hořavy tvoří nadmíru soudržný celek. Skoro se nechce věřit, že máme co do činění s debutujícím spisovatelem – Hořava slibuje své čtenáře zaujmout hned při prvním setkání vyzrálým a osobitým autorským rukopisem.

Česko-izraelský spisovatel Ota B. Kraus (1921–2000) začal hlouběji pronikat do povědomí tuzemských čtenářů teprve v 90. letech, kdy zásluhou různých nakladatelů v rychlém sledu vyšly hned čtyři jeho knihy. Až do loňského roku jsme však museli čekat na první české vydání Krausovy vrcholné prózy, za kterou lze bezesporu považovat jeho román Cesta pouští.

Jméno I. M. Jirouse alias Magora zná téměř každý, řada lidí si jej však dosud spojovala jen s poezií a nonkonformním chováním na veřejnosti. Sborník vydaný Revolver Revue se stejně jako loňská konference snaží tradovaný obraz rozšířit a prohloubit, případně uvést na správnou míru. Kniha přináší množství zajímavých střípků do rozlehlé jirousovské mozaiky a přitom se zdárně vyhýbá jak přílišnému akademismu, tak nekritickému „poklepávání po ramenou“.

Kniha Evy Zábranové, Flashky, patří nesporně k titulům schopným rozdělit čtenářskou veřejnost na několik nesmiřitelných táborů. Na ploše pětadvaceti krátkých, tematicky vyhraněných a víceméně chronologicky řazených kapitol jsou zachyceny osudy autorčiny rodiny od Evina narození až po smrt jejího otce Jana Zábrany, spisovatele a překladatele, kterému je celá kniha dedikována.

Ať už se s tímto nevšedním průvodcem vydáte do pražských ulic, nebo zůstanete u domácí četby, Teplá Praha bezpochyby značně rozšíří vaše obzory, ba možná – a v tom případě bude úsilí erudovaných autorů publikace dovršeno – ještě posílí váš zájem o queer problematiku.

Spisovatelce, překladatelce a literární teoretičce Sylvii Richterové (*1945), žijící nyní střídavě v Čechách a v Itálii, vyšla v tuzemsku po desetileté odmlce nová kniha a nutno podotknout, že autorce se podařilo zplodit dílo vskutku nevšední, které by mohlo alespoň na čas umlčet některé literární kritiky volající po takzvaném velkém románu, v němž by se snoubila neobvyklá výpovědní hodnota s vysokou uměleckou úrovní.

Třísetstránkový román nesoucí název Jiné životy Hynka Harra je knižní debut českého bohemisty a slovenisty Jakuba Dotlačila a nutno říci, že se jedná o prvotinu poměrně ambiciózní, a přitom vcelku zdařilou. Autor čtenáře svého příběhu o podivuhodném dobrodružství pražského učitele matematiky provede Prahou i Berlínem šedesátých let 19. století a zavede je mezi spiritisty a parapsychology, české vlastence, pruské dělníky i rakouské vojáky.

Nová kniha spisovatele, překladatele a nakladatelského redaktora Miloše Urbana, úspěšného autora řady románů, vydávaných Argem v nezaměnitelné grafické úpravě Pavla Růta, nese název Přišla z moře a hlásí se k noirové odrůdě detektivního žánru. Přestože příběh o tom, jak český žurnalista v Anglii ke štěstí přišel, vskutku nepostrádá detektivní zápletku, za dílo noirové, ba ani za plnohodnotnou detektivku jej označit nelze.

Knihou s názvem Z New Yorku do pekla a zpět se českým čtenářům poprvé oficiálně představuje spisovatel Karel Fořt. Jak prozrazuje autorův medailon, máme tu čest s ryzím dobrodruhem, který v roce 1979 emigroval z Československa a od té doby procestoval notný kus světa, vystřídal mnohá zaměstnání a vyvíjel řadu kulturních aktivit. Také si však koncem 80. let prošel dráhou drogově závislého kriminálníka a právě tato životní kapitola se stala námětem jeho silně autobiografické románové prvotiny.

Je až obdivuhodné, kolik zajímavých informací dokázala Wagnerová vytěžit z poměrně strohých a místy nečitelných baronových zápisků a do jak poutavého a přitom sociologicky laděného vyprávění získané poznatky následně přetvořila.

S knihou nesoucí název Tam někde se českému čtenáři dostává do rukou dílo velmi nevšední, a to jak vnějšími okolnostmi svého vydání, tak vlastním obsahem. Mezi stěžejní rysy románu patří absurdní humor a grotesknost, hraničící až s poetikou nonsensu, a také výrazná intertextovost.

Nejnovější kniha spisovatele Michala Šandy je antologie úryvků z celkem osmadvaceti knižních a časopiseckých titulů z autorovy osobní knihovny. Jak podotýká ve své krátké předmluvě, zcela záměrně dal přednost textům nebeletristickým, jež podle jeho názoru obecně lépe odolávají zubům času a dnes poskytují bezprostřední svědectví o době svého vzniku.

Vladimír Mikeš se představuje jako bytostný vypravěč, upřednostňující před formálními experimenty příběh, který zároveň slouží za odrazový můstek esejistickému rozjímání nad vybranými fenomény lidské společnosti a člověka vůbec.

Je to podivná a smutná souhra náhod, že krátce po novém vydání knihy s názvem Abendland aneb Legenda o posedlosti opustil její autor František Vodák (1941–2013) svět vezdejší. Z dotyčného textu se tak rázem stává odkaz pohříchu málo známé osobnosti, člověka ztělesňujícího zřídka vídané sepětí světa vědy (povoláním fyzik) a umění (spisovatel a malíř).

Spisovatel a žurnalista Joseph Roth (1894–1939) patří k autorům, z nichž pestré životní osudy a žánrově rozmanitá tvorba činí jen obtížně zařaditelné solitéry. Jedním z mála nabízejících se přídomků se v jeho případě stává Středoevropan, či ještě lépe Evropan.

Několik měsíců po prvních ohláškách přece jen vyšel sborník s názvem Jan Neruda a Židé. Texty a kontexty, který je knižním výstupem workshopu pořádaného v roce 2010 Židovským muzeem v Praze a Ústavem pro českou literaturu AV ČR.

Útlá kniha Principy textové kritiky: pokus o zdůvodnění je v pořadí čtvrtý a dosud poslední svazek edice Varianty, vydávané Ústavem pro českou literaturu AV ČR a kladoucí si za cíl přinášet starší i současné texty z oblasti jak domácí, tak zahraniční textologie.

kniha Mýtus „Věčného Žida” sice nabízí zájemcům o danou problematiku velké množství zajímavých tipů k další četbě nebo studiu, sama ovšem není publikací zvláště poučnou, ba ani čtivou.

Univerzitní nakladatelství Karolinum před časem vydalo publikaci s názvem České drama dnes, obsahující – jak napovídá její podtitul Rozhovory s českými dramatiky – celkem devět rozhovorů s významnými představiteli našeho současného divadelního světa.

Román Mondschein, který nedávno vyšel v pražském Argu, je knižní debut novináře a rozhlasového moderátora Ondřeje Štindla (* 1966), podle jehož scénáře byl před dvěma lety natočen snímek Pouta. Pro svou prozaickou prvotinu si autor zvolil žánr dystopie či antiutopie, jehož bohaté tradice na poli světové i tuzemské literatury se nikterak nezalekl, naopak využil řadu nabízejících se motivů a přetavil je do podoby díla zcela původního a nadmíru zajímavého.

Objemný svazek s názvem Praga piccola na sebe upozorní už svou výraznou obálkou. Další zvláštností Urbanova nového románu, spadající již do oblasti kompozičních prostředků, je zarámování celého textu – jak naznačuje již podtitul a posléze objasňuje úvod – jako „románu podle zápisků Bertolda Neumana“. Ponechme stranou otázku, zda se nejedná jen o další z autorových proslulých mystifikací, pro čtenářský zážitek z knihy ani její hodnocení není znalost pravdivého stavu věci nikterak podstatná.

Země prokletých se pokouší v sobě skloubit hrubou fresku novodobých rumunských dějin s intimním obrazem odlehlé venkovské komunity a fantaskní podobenství o vině a vykoupení s komorním detektivním příběhem, což sice ve výsledku nabízí vícero možných způsobů čtení, avšak zřetelné švy mezi jednotlivými prvky této ambiciózní mozaiky jí poněkud ubírají na čtivosti.

Osamělý muž, španělský zlatník středního věku, v New Yorku na konci devadesátých let vzpomíná na svou jedinou lásku, jež do jeho života vkročila znovu a naprosto neočekávaně před pouhými několika dny. Ty však od současnosti dělí celá desetiletí... Elia Barceló postavila zápletku své prózy, odehrávající se na sklonku starého milénia, na časovém paradoxu.

Knihovna Karáskovy galerie a její světy představuje knižní výstup několikaletého badatelského projektu, probíhajícího s podporou grantu „Jiří Karásek ze Lvovic – sběratel evropského významu“ na půdě PNP (2007–2011). Editoři si za svůj hlavní cíl vytyčili shromáždit texty nahlížející z různých perspektiv Karáskovu knižní sběratelskou činnost a hodnotící její význam.

Kateřina Tučková se od tématu vysídlení Němců po druhé světové válce obrátila k látce sice méně kontroverzní, zato však mnohem exkluzivnější a svůj nový román s příznačným názvem Žítkovské bohyně zasvětila reálnému a v minulosti již beletristicky i odborně reflektovanému fenoménu z oblasti českého folkloru, tzv. bohyním v Bílých Karpatech.

Kniha Stařec a med, kterou vydalo v minulých dnech pražské nakladatelství Portál, patří k reprezentantům velmi specifického, a přitom značně širokého bezejmenného žánru, který by se dal nazvat třeba „knižní zdravicí“.

Spisovatel Jiří Stránský (*1931) patří bezesporu mezi nejoceňovanější současné tuzemské prozaiky a zároveň k nejviditelnějším postavám dnešní české literární scény. Pokud bychom chtěli najít nejvýraznější společný rys většiny jeho textů, byl by jím nepochybně vztah k naší nedávné historii.

Pod názvem Julius Zeyer, lumírovský básník v duchovním dění Evropy vyšel letos na podzim (ovšem s vročením 2009) sborník studií věnovaných nejrůznějším aspektům osobnosti i díla dotyčného českého spisovatele. Kniha, čítající bezmála pět set stran, obsahuje příspěvky ze stejnojmenné brněnské vědecké konference (2007), k nimž posléze přibyly texty další.

I když se Treterovo vyprávění nedrží přísně chronologie, v konečném důsledku před námi vyvstává zřetelný obraz autorovy životní cesty, lemované milníky historických událostí a zalidněné poutníky, kteří jej na ní po kratší či delší dobu doprovázeli. Profesor Tretera dává mnohým z těchto postav značný prostor, a povyšuje tak své memoáry na knihu podávající útržkovité, avšak osobní zkušeností podepřené svědectví o celé jedné epoše českých dějin.

Po třech letech se čeští čtenáři konečně dočkali dalšího románu z pera Miloše Urbana. Třísetstránková kniha s tajemným názvem Boletus arcanus, která na první pohled překvapí spisovatelovy příznivce nepřítomností podtitulu, představuje v kontextu autorovy románové tvorby určité novum hned v několika směrech.

V brněnském nakladatelství Druhé město se na sklonku minulého roku dočkala svého prvního oficiálního českého vydání novela Dámský gambit z pera básníka, prozaika, překladatele a diplomata Jiřího Gruši (*1938). Takřka čtyřicet let starý text (samizdat 1972) se tak konečně dostává do rukou českých čtenářů a dokresluje umělecký profil významného představitele naší literatury a společnosti vůbec.

Těm, kteří přežili, jejich dětem a dětem jejich dětí: děj takřka čtyřsetstránkové prózy se sice odehrává v nedávné době a v pražských kulisách, ale skutečné jádro románu se ukrývá jinde.

Na ploše necelých dvou set stran Jiří Kratochvil čtenářům předkládá vlastně dva volně propojené a zhruba stejně dlouhé příběhy – Noční slunce a Buben.

V pražském nakladatelství Malvern, orientovaném převážně na duchovní vědy a nauky, vyšla v rámci malé, próze věnované Edice Róza nová kniha české spisovatelky a literární teoretičky Daniely Hodrové. Jedná se o zhruba třísetstránkový román s mnohoznačným názvem Vyvolávání, jehož vznik je autorkou v knize datován „březen 2008 – únor 2009“.

Na podzim letošního roku vydalo brněnské nakladatelství Druhé město staronovou či spíše dlouho rozpracovanou knihu Martina Reinera (dříve Pluháčka) Lucka, Maceška a já – stejně tak lze ovšem říci, že si ji autor vydal sám jakožto majitel zmíněného nakladatelství.