Jmenuji se Petr Borkovec, narozený sedmnáctého dubna 1970 ve Vlašimi. Před lety, když jsem s těmito sloupky začínal, jsem si slíbil, že každý z nich bude o krásné literatuře. Svůj slib jsem ani jednou neporušil.
Sedím a píšu v bufetu podolského plaveckého stadionu text inscenace pro náš kolektiv. Polévka je tu za čtyřicet, a tak si k obědu objednávám pravidelně rovnou dvě.
Jedním ze slov, která mě děsí, je revitalizace. Je to slovo-kapsa, do níž se dá ledacos nacpat a dobře schovat. Obvykle pravý stav věcí. Teprve když se od slov přejde k činům, kapsa se protrhne, vysype a my vidíme, že se nám jako to, co je ve veřejném zájmu, prezentovalo cosi, na čem si zřejmě kdosi kapsu namastil. Prokleté kapsy!
Vladimir Nabokov v eseji Ruští spisovatelé, cenzoři a čtenáři z roku 1959 napsal, že se v 19. století ruští spisovatelé ocitli mezi dvěma mlýnskými kameny – z jedné strany konzervativní vládní cenzura, z druhé radikální revolučně orientovaná kritika. Kličkovat mezi nimi nebylo snadné, ale rozhodně to bylo lepší, než co přišlo v sovětských dobách.
Myslel jsem si, že jsem vyléčený špatný volič, ale pletl jsem se. Přitažlivost špatné volby je v mém případě silná, smiřme se s tím. Jsem ale v tomhle ohledu poněkud raubířské sui generis, nebo jsem naopak zcela typický?
V poblázněném zlatě, co se po poledni rozblikalo mezi mokrými stromy, se párkrát na vteřinu ukázal budoucí teplý a měkký dubnový svět. Rozsvěcel se a zhasínal, rozpálený a strojený – potom se propadl do temnoty. Černé skvrny dlouho bledly na sítnici oblohy. Mrholilo. A o půlnoci mělo nebe barvu krysí srsti, v jejímž stříbře kvetl květ a ozývali se ptáci. A zas deštíček!
Brutalista, Konkláve, Emilia Pérez, Bob Dylan: Úplně neznámý, Semínko posvátného fíkovníku. Letos se mi podařilo vidět několik filmů nominovaných na Oscary ještě včas, abych mohla s napětím sledovat vyhlašování cen. Musíte mít svoje favority a propadáky, jinak to není ono.
„Tak na nějakou vrnící kočku zapomeň! Ta děcka, co přijdou, nemají ani obývák, ani pohodlné křeslo, natož nějakou kočku,“ kroutí hlavou Mateo Feijóo a my se na sebe s výtvarnicí Verónicou Rodríguez a ředitelkou Českého centra v Madridu Janou Polívkovou polekaně podíváme. A taky horlivě slibujeme, že už budeme myslet na to, že na workshopu kreativního psaní deníků budeme brát v potaz budoucí publikum. Mladé dospělé z vyloučených lokalit Madridu.
Ve svém rodném městě jsem nebyla od začátku války. Když se mi konečně poštěstilo se tam loni na jaře dostat, první večer jsem neplánovaně strávila v knihkupectví. Ale ne v obyčejném knihkupectví. V třípatrovém chrámu knih s výhledem na hlavní třídu.
Pamatujete si na mediální pozornost, kterou v roce 2021 vzbudila inscenace ve Švandově divadle UI: Když robot píše hru, promovaná jako první česká divadelní hra napsaná umělou inteligencí?
Ženská důstojnost je křehká. Někdy závisí jen na dvou věcech – na podprsenkách a punčocháčích. Ale proč vlastně? Přiznám se bez mučení – neumím nosit ani jedno. A vlastně se bojím žen, které to umí a vyžadují to po druhých.
Tu otázku určitě slyšel každý autor: Jak a kdy píšete? Kde berete nápady inspiraci? Já toho nejvíc napíšu při venčení psa. Nápady totiž musím vychodit.
Maloměsto, neděle kolem poledního, kuchyň mých rodičů. Přítomní: já, manžel, tři děti, táta (děda), mamka (babička), první teta v důchodu, malý pes a následně všichni ti, kdo sem v době oběda lezou.
Japonský básník Rjúta Iida napsal zvláštní zimní trojverší o kaprovi a kádi. Pokoušel jsem se ho přeložit na stolku s očními kapkami už od rána. Bez uspokojivého výsledku.
Všude stromy s barevným listím. Snáší se snový, americký Fall. Podzim. Liduprázdné pláže Michiganského jezera ale pořád ještě připomínají Karibik, voda je modrá, majáky bílé.
O čtení víme leccos. Že ženy čtou raději beletrii, muži literaturu faktu, že si knihy vybíráme především podle žánru a autora nebo že mezi nejpůjčovanější knihy v knihovnách patří Harry Potter a Babička.
Čím jsem starší, tím radši mám film Nejistá sezóna. Jednak v něm vidím v plné síle všechny své oblíbené cimrmanology, jednak kvůli barvitým scénám úředního schvalovaní s postavami činovníků, kteří tak dobře vědí, jakou kulturu naši pracující potřebují a čemu se máme a nemáme smát.
Když slyším někoho žehrat na to, kolik vynakládá peněz za běžnou lékařskou péči o svůj chrup, myslím si svoje a pokyvuji hlavou. Ani za titanový implantát bych neprozradil jméno svého zubaře, k němuž se po vpravdě frustrujících zkušenostech z hlavního města rád vracím do svého rodiště a který po mně nikdy nechtěl ani korunu – a to ani za bílou plombu.
Fascinuje mne neukončenost, jež vyplývá z psaní o skutečných lidech, zapředených do sítí vztahů, událostí, následků. To, jak se napsáním knihy už napořád stávám součástí něčeho, co jsem si vybrala, anebo co si vybralo mne.
Můj muž se mi často směje, že věci nedělám ve správném pořadí. Hrozně to pletu. Zvlášť když se někam vypravuju. Místo abych snídala a balila si věci, vyřizuju maily, zalévám, listuju literárním časopisem, hledám druhou náušnici… Teprve ve chvíli, kdy mám vyběhnout na vlak, vybírám, co si vezmu na sebe, a hledám šňůru od počítače.
Periodicky se to téma vrací, naposledy nedávno v Respektu. Je lepší si knihu vydat sám nebo u zavedené firmy? Dá se psaním knih uživit? Kolik výtisků je třeba prodat, aby to byl bestseller? Nebo aby si autor mohl alespoň říct, že je „úspěšný“?
Čerstvá výzva Českého literárního centra (ČLC) poptávající novou českou prózu, která bude propagována na Frankfurtském knižním veletrhu, je součástí trendu, jenž kvalitu v umění přejmenovaném na kreativní průmysl nahrazuje kritérii konkurenceschopnosti, přeshraniční spolupráce nebo emancipačního či jiného potenciálu.
Mountfield měl celé léto vše za polovic a já měla narozeniny. Byla to souhra náhod, anebo osud, co rozhodlo o zvucích, které mi budou po celé tohle divné babí léto rezonovat v hlavě? Ty proklaté zvuky!
Kdysi jsem dostala od jedné překladatelky mých básní nečekaný dotaz. Ptala se, jestli havrani opravdu migrují. Ona si myslí, že havrani nemigrují. A že to mám v básni špatně.
Na letošní léto jsem si naordinoval četbu detektivek, pár starších, „klasických“ a dvě novinky, první česky vydaný překlad Američanky Dorothy B. Hughesové a poutavý tuzemský debut Veroniky Bálkové. Znovu mi přitom vyvstala otázka, na kterou se mě opakovaně ptají při besedách: proč se nám to vlastně líbí? Proč je ten žánr pořád tak populární?
Sběr ostružin je pokaždé spjat s rizikem, že se popícháte. I to mě na něm baví. Prvních pár trnů pronikne látkou šatů prudce a nečekaně, zatímco jiný otrněný šlahoun šmátrá po nohách a další neodvratně vniká pod šaty.
Po obědě jsme chtěli vyrazit pro pstruhy do lesních sádek. Nebyly daleko, ale od rána jsme o tom mluvili jako o malém výletu. Vyklepávala sis dokonce ten větší batoh, zatímco jsem nemohl najít termokabelu.
Dlouho jsem neměla svou stráň, protože jsem vyrůstala v polabské rovině. Jedinou blízkou vertikálou bylo „dobrotivé Řípisko“, viniční vrch Sovice a všudypřítomné chmelnice. Za dobré viditelnosti jsem vzhlížela k horám vyšším, ale až o dvacet kilometrů vzdálenějším. Teď pod nimi bydlím.
