Jaký je Orhan Pamuk osobně? Melancholický?

Ano, větší nadhled - přesně to je to, co překladateli na začátku diskuse chybělo. Proto se také nadále tak vyvíjela.

Chci jen poděkovat za výborný překlad a za vydání této knihy. Recenze je trapná svým nesmyslným hnidopišstvím, následná diskuze udivuje svou hloupou netolerancí a výdajem zbytečné energie na napsání tolika slov. Zdravím překladatele a přeji mu napříště větší nadhled.

Vážený pane Staňku, děkuji Vám za Vaši reakci. Díky ní si musím posypat hlavu popelem a omluvit se Jitce Jeníkové. Znovu jsem si přečetl recenzi a skutečně tam žádné náznaky pamfletu nejsou. Ty věty, co se mi honily hlavou při psaní příspěvku, jsou až v její reakci na reakci p. Laněho. Tam už jsou zcela na místě. Ty příspěvky jsou dost dlouhé a redakční systém ruší mezery i odsazení odstavců, takže se mi to celé slilo dohromady. To mě samozřejmě neomlouvá, jenom tím chci říct, že jsem to neudělal schválně. Takže ještě jednou prosím za prominutí. Co se týče archaických slov, trvám na tom, že slova „laskat“ a „roztrušovat“ nijak zastaralá nejsou. „Miliskovat“, dejme tomu. Nechci se hádat o slovíčka, ba právě naopak jsem chtěl upozornit na to, že v recenzi se občas slovíčkaří. Znovu si čtu dopodrobna rozebranou větu o házení za uši a vůbec mě za uši ani za oči netahá. Nejsem samozřejmě tak hloupý, abych zavrhoval internet. Ti úchyláci byli myšlení v nadsázce (jako celá první polovina textu – upozornil jsem na to i čtenáře), protože se mi zdá stejně absurdní argumentovat v této situaci tím, co vyleze z Google.com na dotaz „laskat“. Ty lechtivé stránky, které zřejmě měla J. Jeníková na mysli, jsou samozřejmě úplně v mezích normality. Neznamená však výskyt slova právě v takovém typu komunikace, že je to slovo navýsost aktuální a živé? Ale uznávám Váš argument, že tyto tři výrazy jsou jen příklady za mnohé jiné. V tom případě asi šlo příklady volit lépe, aby byly, jak se říká, neprůstřelné. Aby si čtenář recenze nemohl myslet, že český překlad je plný právě slov, která on za zastaralá nepovažuje. Wikipedie je sice skvělý pomocník, ale dokazovat jí svá tvrzení v závažné debatě je podle mě sporné. A na závěr opět „pěnohubý“. Vůbec nechápu, v čem tkví spor. Pro mě osobně „pěnohubý“ evokuje úplně tu samou představu, jako „s pěnou u huby“. Proč řešit předložkovou vazbu v apozici? Drtivá většina potencionálních čtenářů neumí turecky, jde prostě o to, vyvolat v jejich mozku obraz velblouda s pěnou u huby. Nic víc. Z kontextu recenze cítím, ale spíš jenom tak intuitivně, že chyba je v tom, že novotvar nezapadá do stylu vyprávění; v recenzi to však explicitně napsané není. Odkazem na Jungmanna se kritizuje pouze zastaralost, či přílišná umělost. A to je dost subjektivní. A že se jedná o výplod banální neobratnosti? Potom klobouk dolů, protože vzniklo kouzlo nechtěného par excellence!

Stejný text čteme samozřejmě každý různě, podle toho, co o tématu víme atd. atp. Bývá dobré vědět i něco bližšího o autorovi textu, aby bylo jasnější, z jaké pozice ho psal. Taková paralela: nizozemsky píšící Íránec Kader Abdolah napsal svou (literární) verzi Koránu. Spisovatel marockého původu a arabista Hafid Bouazza ji po všech stránkách strhal, ale čtenářský ohlas měla velký - možná proto, že běžný čtenář v tom viděl příležitost spojit příjemné s užitečným a seznámit se s Koránem. Recenzí vyšla celá řada, takže Bouazzův ryze kritický pohled vhodně doplnil celkový obraz. V případě téhle knihy obraz doplňuje recenze M. Otterové v Plavu. Když není jisté, zda na určitou knihu vyjde recenzí víc, je myslím dobré věnovat první část tomu, co autor knihou zamýšlel (širší kontext, komu je určená), a až v druhé části se vyjádřit k tomu, zda podle recenzenta autorovi záměr vyšel. Je na čtenáři, jaký závěr si z toho pro sebe odvodí (číst? nečíst?). Co se týče kritických poznámek k překladu, měl by recenzent vždycky vysvětlit, v čem přesně je podle něj závada, a uvést, co by navrhoval on. A pokud jde o obecnější poznámky k jazykovému stylu apod., měla by jim předcházet podrobnější charakteristika originálu. Nezapomínat prostě na to, že většina čtenářů knihu nezná, v originále (určitě v tomhle případě) si ji přečíst nemůže, velká část z nich nejspíš ani nemá příliš ponětí o problematice překladu, v tomhle případě navíc není na ilit. k dispozici ani úryvek. A přitom je rozhodně užitečné, když si čtenáři díky recenzi tříbí vkus i co se týče jazykové úrovně překladu. V tom by jim podrobnější vysvětlení právě mohlo pomoct.

Jak je vidět, ono to ironizování svádí... Ale zkusím se ho vyvarovat. Zaujal mě příspěvek pana Havla. Zdá se mi, že jsme asi každý četli jinou recenzi. Ta je totiž sice ostrá, ale rozhodně jsem v ní neviděl nějaký osobní výpad vůči panu Laněmu, ani nějaký pamflet. Jestli z ní něco čiší, tak znechucení z knihy - z originálu i překladu. Nevím, jak vám, ale mně se někdy stává, že při čtení českého překladu mě začne nějaká věta tahat za oči, a pokud je takových víc, začne mě to otravovat. A když se k tomu přidají očividné nesmysly (recenzentka jich v tomto případě uvádí hned několik), znechutí mě to. Někdy knihu odložím, jindy si radši pořídím originál (pokud jeho jazyk ovládám). A přesně to se zjevně stalo tady. Výraz "pěnohubý" zjevně získává davy vyznavačů, nic to však nemění na faktu, že vznikl z banální neobratnosti při překladu. Podobnými bychom mohli prošpikovat jakýkoliv text. Pokud jde o výrazy jako "miliskovat" apod. dovoluji si upozornit na jednu klíčovou větu z recenze, která patrně zapadla: "Český text je plný archaismů, které se v originále nevyskytují." Jednalo se tedy jen o příklady, nikoli jediné výskyty. A rozhodně slova, která se v moderních textech příliš nevyskytují. A abych nezapomněl, využívání otevřených zdrojů na internetu je zcela běžné a užitečné, vřele doporučuji. Kdo umí hledat, najde věci, které by doma ve slovnících a encyklopediích ani v knihovně nikdy nenašel. Není to jen ráj úchyláků. Takže: recenze je podle mě zcela v pořádku a osobně zcela chápu i podrážděnou reakci na hysterické výlevy pana Laněho. Jestli umím číst, tak osobní výpady, osočování a nejrůznější konspirační teorie zavlekl do diskuse on. Nebo jsem četl nejen jinou recenzi ale i jinou diskusi?

Ano, měla by se rozvinout širší diskuse o způsobech, jak se v recenzi vyjadřovat ke kvalitě překladu. Aby recenze, která poukazuje (m.j.) na nedostatky, nevedla k osobním útokům a urážkám, ale ke konstruktivní debatě o konkrétních překladatelských problémech - z toho má užitek mnohem širší okruh lidí než jen specialisté na danou literaturu. I v tomhle případě bohužel způsob komunikace zastřel jádro věci, tedy kvalitu určitého překladu. Na pwf.cz a pwf.cz se najdou ukázky překladatelské práce pana Laněho. (Mě osobně zaujala např. věta: "V jednom koutě krabičky se krčil kamenný mužský orgán, smutně a uraženě.")

Několik dní sleduji tuto diskusi a výborně se bavím. Logicky – když se dva perou, třetí se směje. Podle toho co bylo napsáno v kritice (knihu jsem nečetl , turecky neumím), s paní (slečnou) Jeníkovou souhlasím. Až na pár drobností. Zásadně odsuzuji její odsouzení výrazů jako laskat nebo miliskovat do starého železa. Nevytočila mě však natolik, abych musel hned písemně reagovat. To způsobila teprve její další reakce v diskusi. Její druhý příspěvek totiž obsahuje věcí, jež se mne osobně dotýkají, mnohem víc. Začněme s již zmíněným miliskováním. S plyšovými hračkami jsem se sice nikdy přímo nelaskal, avšak rád jsem se s nimi v postýlce muchlovával. Kdyby můj medvídek Bručálek býval měl růžový plastový čumáček, dokážu si představit, že bych se s ním i polaskal. Mám se snad cítit jako úchyl? Podle toho, co jsem si na radu J. Jeníkové vygůgloval, asi ano! Navíc si nemyslím, že překladatel krásné literatury by své výrazivo měl konzultovat zrovna s Googlem. Tam se totiž úchyláků, jak se dnes a denně dozvídáme, pohybuje nekonečně víc než v zahradách bohnického i havlíčkobrodského sanatoria dohromady. Korunu však této pasáži kritička nasadila větou „nežijeme v roce 1940, čeština se vyvíjí, pokud nejste na vývoj schopen reagovat modernizací slovníku, nemůžete překládat současnou literaturu psanou soudobým jazykem “ Tak takhle nabroušené pero by věru mohli kritici píšící v těch dobách jenom závidět. A nejen v letech čtyřicátých, ba i v padesátých! Ladislav Štoll hadr. Mohla by mi J. Jeníková prozradit, kde přišla na to, že zrovna od roku 1940 již není přípustné se v soudobém jazyce miliskovat? A to ani s plyšovými hračkami? Pěnohubý, to je další krásné slovo, jež by J. Jeníková nejraději zadupala do země. Argumentuje logicky – (velbloudi + s + pěnou + u + huby), ale musí na to jít obráceně (tedy dosl. Jejich huba + pěna + s + velbloudi), pro ostatní je to obyčejné „velbloudi s pěnou u huby“ . Já si nemůžu pomoct, ale navzdory neotřesitelnému matematickému důkaznímu řízení, pěnohubý se mi pořád líbí víc než obyčejné s pěnou u huby. Už pan Levý psal o tom, že překladatel by neměl nadužívat obyčejných slov. Přesně tak, jak to J. Jeníková p. Laněmu vyčítá (zde právem) v pasáži se slovesem být. A další rozbory, zda hodit za uši, nebo nejdřív za uši popadnout a pak teprve zahodit, popř. hnidopišská pitva, zda pupurová je, či není fialová, nebo snad dokonce načervenale fialová? Nezávidím lidem, co kliknou na Wikipedii a mají jasno. Dosti legrace. To jsem se nechal aspoň na chvilku strhnout úžasnou atmosférou debaty. Chci využít příležitosti a upozornit na důležitější skutečnost, která je možná živnou půdou toho, co zde můžeme číst. Již moji předdiskutující zmínili, že vítr, který rozpoutal turkologickou bouři, zasela J. Jeníková. Jako spousta našich prozaiků, kteří si pletou žánry (třeba intimní deníček s autobiografickou prózou), tak i ona svoji kritiku říznula pamfletem. Milá Jitko, nepřepepři to jelítko! To byla prvotní chyba, která souvisí s obecnějším problémem. Hodně se u nás žehrá na to, že se tu nepěstuje zasvěcená, seriózní kritika překladu. A to málo, co si můžeme přečíst (zejména na stránkách časopisu Plav), jí rozhodně není. Je to jen její část, přinejlepším polovina. Autoři kritici si totiž neuvědomují, že ač se útvar jmenuje kritika, neznamená to, že se imrvére kritizuje, nýbrž že se kriticky hodnotí. Prakticky všecky kritiky překladu, se kterými jsem se setkal (netvrdím, že jsem přečetl vše, co bylo kdy napsáno), byly příkré odsudky. Zda oprávněné či ne tu nehodnotím. Nekonečné seznamy chyb a nesmyslů. Čím srandovnější, tím lepší. Jenomže kritik by měl vyzdvihnout i kladné věci. Teprve když žádné nejsou, tak by měl napsat: hledal jsem seč jsem mohl, ale dobrého tam nic není. Třeba. A co díla, kde to dobré převažuje nad špatným? Uděluje se několik cen za překlad, ale nikdo, nerozebere skvělá, objevná atd. řešení oceněných. Nebyla by to taková řachanda jako při předávání Skřipce, ale možná by to bylo zajímavější a přínosnější. A myslím, že by se nikdo ze zainteresovaných nenudil, že sál by byl dokonce nabitější než na Skřipci. Já bych byl ochoten dát za to i mastné vstupné. Tak možná i k obecnějšímu zamyšlení je taková drsná váda (sic!) dobrá.

Diskusi jsem sledoval od začátku, tedy od přečtení velmi ostré recenze a byl jsem zvědav na překladatelovu reakci. Inu, nebyla zrovna věcná, že? Následné rádoby vyvrácení kritiky překladu je velice jedovatým (už nikoli ironickým) výlevem, který nicméně vůbec nic nepopřel. Pouze se jednalo o pokus zesměšnit osobu recenzentky a poukázat na její údajnou nedostatečnost. Z mého pohledu to je definitivní prohra pana Laněho. Že se poté recenzentka do diskuse vložila, je podle mě zcela pochopitelné a správné. Bod po bodu vyvrací vyvrácení - a opět přesvědčivě. Včetně jedné věci, které překladatel není schopen - přiznala, že v jednom bodě došlo k mírnému posunu. Podstata kritiky zůstala: přeložený Gürsel je špatně česky! A co se týče ono odkazu na knihy obsahující "svatokrádežnou válku", pane Vaňku, díval jste se, ze kterého roku ony knihy jsou? To přece potvrzuje jednu z výtek recenze: kniha byť psána turecky soudobým jazykem ji česky jazykově posouvá do začátku 20. století... Vzhledem k výlevům překladatele a nejrůznějším narážkám na jakousi osobu v pozadí chápu i vloženou pasáž na začátku, uvedla mě do děje.

Snad jen takovou obecnou „metodickou“ poznámku a pohled zvenčí. Ironie zamlžuje jádro věci, takže v podstatě každou diskusi zabíjí. I v případě, že ironizuje protivník, je myslím dobré nenechat se strhnout (ano, bývá to zatraceně těžké). Když se v rubrice „Diskuze“ provalí žumpa všelijakých interních animozit, nedá se tomu zabránit (mluvím ze zkušenosti). Hlavně aby se to neprojevovalo v recenzích – čtenář/laik chce srozumitelnou a nepředpojatou informaci o knize (o vydání určitého titulu a volbě překladatele přitom v zásadě rozhoduje nakladatel). Poměry uvnitř příslušného oboru obyčejný smrtelník nezná a ani ho většinou nezajímají. Na to bychom ani ve víru vášní neměli zapomínat.