Když se konal poslední předpandemický Lipský knižní veletrh, psal se rok 2019. Česko bylo čestným hostem a český spisovatel Jaroslav Rudiš vydal svůj první román napsaný německy. Probojoval se s ním do finále Ceny Lipského knižního veletrhu. S odstupem dvou let vyšel Rudišův úspěšný „evropský železniční román“, nazvaný Winterbergova poslední cesta, také v českém překladu. Jak jej vlastně přijalo německojazyčné publikum?
MŠ
Michaela Škultéty
Jemná lhostejnost světa, útlý román, oceněný Švýcarskou knižní cenou za rok 2018, vtáhne čtenáře hluboko do svého světa – a zpět do reality propouští poněkud jiného člověka. Zmateného a ohromeného, se záplavou otázek na jazyku: Existuje vůbec nějaká (moje) realita, nebo si to pouze namlouvám? Co když je všechno jen představa, klam, podobenství? Literatura zasahuje do života tak dlouho, až skutečnost a fikce splynou; život se stane literaturou a literatura životem.
„To se nevidí ani v ruském filmu,“ říkávalo se v NDR, když bylo něco natolik absurdní a přitažené za vlasy, že to překvapilo, zarazilo či udivilo i její obyvatele, dávno zvyklé na ledacos. Brussigův alternativní, fiktivní životopis představuje neobyčejně zábavné čtení, jakýsi literární kabaret plný nonšalance a lehkosti: čtenář se nejednou zasměje i nahlas.
Série PAX, rozplánovaná do deseti dílů, přináší moderní urban fantasy, inspirovanou severskou mytologií. Zároveň představuje příběh o zrání, dospívání, iniciaci, překonávání překážek a o tom, jak si vybojovat v životě místo. Napsaná je svižným, rychlým, místy až úsečným stylem, který vychází vstříc mladým čtenářům – nezdržuje dlouhými popisy a úvahami, jde přímo k věci.
Starý dobrý Glattauer se vrací, a pokud ne přímo ve vrcholné formě, pak tedy rozhodně v dost dobré.
„Život není to, co žijeme, ale to, co si myslíme, že žijeme,“ říká ve své knize Noční vlak do Lisabonu švýcarský spisovatel a profesionální filozof Pascal Mercier, autor tří románů a jedné novely. V češtině mu kromě jeho nejslavnějšího a nejúspěšnějšího díla letos vyšel i román Lea.
Milostný příběh, nebo snad (psycho)thriller? Anebo ani jedno? Vypadá to, jako kdyby se dokonce ani samotný autor nedokázal rozhodnout. Po bestsellerech Dobrý proti severáku a Každá sedmá vlna je nový román rakouského spisovatele Daniela Glattauera bohužel spíše zklamáním, přestože opět bodoval v knižních žebříčcích.
Pokusíte-li se navzdory všemu vstoupit znovu do stejné řeky, ponořit se znovu do vztahu, který podle všeho nemá naději na přežití, bude váš život lepší, nebo horší, než byl předtím? A proč byste to vůbec měli dělat? Možná proto, že se nikdy nevzdáváte těsně před koncem. Protože se, stejně se jako Emmi Rothnerová, vůbec nikdy nevzdáváte, protože neumíte prohrávat, protože nechcete prohrávat, protože nechcete prohrát toho druhého?
Kaleidoskop šestnácti povídek, ve kterých jde často o zradu či o generační konflikt, ať už se odehrávají v Praze, Mnichově, Berlíně, New Yorku, Haifě, Tel Avivu, válečném Polsku nebo třeba na ruské vesnici, v minulosti nebo v přítomnosti.
Říkali jsme té místnosti centrála chladu. Byla velká, šest krát čtyři metry. Okna byla jenom na chodbě, bezpočet malých obdélníků táhnoucích se přes všechna poschodí. V mých vzpomínkách byla vždycky špinavá. Dva ze tří dnů halil nebe nad námi dým ze sousední teplárny. Nikdo by je nedokázal udržet čistá.
Surrealistický výlet do minulosti, realistický pohled na Německo včera i dnes, osobní příběh na pozadí „velkých“ dějin anebo thrillerové pátrání po muži z hrdinovy minulosti? Tím vším je nový román berlínské autorky Inky Parei (1967), v němž se z mnoha dílků postupně skládá obraz nejen německo-německé společnosti osmdesátých let minulého století.
Dítě se schová do sáčku s kukuřicí, protože má strach. A pak usne. Babička přijde a nasype kukuřici do horké vody, aby dítěti uvařila kaši. A než se dítě probudí, je uvařené. Babička vaří a řekne dítěti: Dávej na kaši pozor, míchej ji lžící, já jdu pro dřevo. Když je babička venku, promluví kaše k dítěti: Jsem tak sama, nechceš si se mnou hrát? A dítě vleze do hrnce. Když dítě zemře, uvaří ho v kaši Bůh.
Půvabný román švýcarské spisovatelky Isabel Morf (* 1957, Graubünden) s názvem Schrottreif (Do šrotu) nese podtitul Curyšská detektivka – a tato jednoduchá charakteristika je pro něj zcela zásadní.
Německý prozaik Uwe Timm (1940) se několikrát pokoušel psát o svém starším bratrovi, příslušníkovi elitních jednotek SS, ale dlouho zůstávalo jen u pokusů. Až smrt obou rodičů a starší sestry jako by mu rozvázala ruce a umožnila mu klást naléhavé otázky, aniž by musel brát ohled na své bližní. Proč se bratr dobrovolně přihlásil k jednotkám SS, jakmile se stal plnoletým? Proč nečekal na povolávací rozkaz jako jeho vrstevníci? Byl Karl-Heinz pouze pachatelem, nebo i obětí?
Ruské disko je soubor krátkých povídek nazvaný podle jedné z nich. Líčí „taková docela normálně šílená“ devadesátá léta v metropoli čerstvě sjednoceného Německa. Autor s vtipem, cynismem a ironií vypráví o své emigraci z rozpadajícího se Sovětského svazu do Berlína a posléze o běžném, avšak obvykle velice bizarním každodenním životě imigrantů, kteří přišli na Západ – ať už hledat štěstí, nebo tak jako sám Kaminer, z pouhé zvědavosti.
Už se vám někdy stalo, že jste se překlepli a váš e-mail skončil na úplně špatné adrese? Emmi Rothnerové ano. Chtěla zrušit předplatné lifestylového časopisu – a místo toho se zapletla se zábavným chlapíkem jménem Leo. Pochopitelně jenom elektronicky. Jenže virtuální svět, který si ti dva spolu vytvoří, začíná brzy nebezpečně válcovat svět skutečný. Půvabný román nejen o moci psaného slova.
Dr. Victor Capesius působil před válkou v Sedmihradsku a za války ve své úspěšné kariéře pokračoval – bývalé klienty, sousedy a známé posílal v Osvětimi chladnokrevně na smrt. Teprve v šedesátých letech vyšlo najevo, odkud pochází jeho nezanedbatelný majetek. Capesius však až do své smrti v roce 1985 zůstal ctěným a váženým občanem města, v němž žil. Dokumentární román o jedné z nejtemnějších postav holocaustu, jejíž zločiny zůstaly nepotrestány.
