České vydání povídkového výboru žijícího klasika Dona DeLilla je knižní událostí loňského roku. Ve své pozdní tvorbě, vyznačující se rozporuplným přijetím ze strany kritiků, věnuje americký „básník paranoie“ velkou pozornost jazyku, který je pro něj neodvratně poznamenán popkulturou.
LN
Ladislav Nagy
Seznamy titulů nominovaných na Bookerovu cenu nezřídka překvapí a přitáhnou pozornost čtenářů ke zcela novému jménu. Tom McCarthy, jenž se s románem nazvaným tajuplně C stal favoritem loňského ročníku, takovým autorem je a zároveň není.
Narodil jsem se dvakrát: nejprve jako holčička jednoho výjimečně nezačouzeného detroitského dne v lednu 1960; a potom znovu jako dospívající chlapec na pohotovosti nedaleko městečka Petoskey ve státě Michigan – to se stalo o čtrnáct let později, v srpnu roku 1974.
Kdo americkou literaturu trochu sleduje, zaregistroval Eugenidesovo jméno již dávno, tedy nejpozději po vydání jeho knižního debutu Smrt panen (Virgin Suicides, 1993). Již předtím, od roku 1988, však publikoval některé své povídky v prestižních časopisech, jako jsou The New Yorker nebo Granta, a právě tyto texty mu koncem osmdesátých let vynesly označení jednoho z nejnadanějších prozaiků nastupující generace.
Mám to před očima tak jasně, dokonce i teď. Jídelna studia byla prázdná a já seděl v rohu u okna. Sluneční světlo se lomilo nad stolem a rozdělovalo naleštěnou světlou dřevěnou desku na dvě stejně veliké poloviny, jednu světlou, druhou tmavou; vzpomínám si, že mi to tehdy přišlo jako nějaký erb, štít. Přímo před sebou jsem měl popelník...
Mé knihy se neodehrávají v paralelních světech, říká Rupert Thomson, přesto kritici neustále zdůrazňují právě tohle.
Možná i motiv padajících věží (samotná událost se přihodí až ve třech čtvrtinách románu a není jeho hlavním tématem, spíše motivem) přispěl k tomu, že si kniha získala tak rychle pozornost čtenářů, což ovšem vůbec neznamená, že by tato pozornost nebyla zasloužená. Císařovy děti skutečně jsou dosud nejlepším dílem C. Messudové.
Connanghíbské náměstí kolem něj doslova pulsovalo životem. Lidé z kanceláří, zahraniční batůžkáři, kurýři i obědvající dámy odstrkovali žebráky, vyhýbali se projíždějícím autům a pobíhali po tržišti Palika, až připomínali hráče nějaké dementní hry. Váhající Ardžún Mehta byl na okamžik jedinou nehybnou postavou v davu...
Na poslední román Louise de Bernièrse jsme si museli počkat. Od fenomenálně úspěšné Mandolíny kapitána Corelliho vydal jen pár drobnějších próz a nový román vyšel až v srpnu 2004. Čeští čtenáři měli čekání na novou autorovu knihu snazší...
Pokud lze některého britského spisovatele označit za skutečně výrazně „středomořského“, pak je to určitě Lawrence Durrell (1912–1990).
Až do loňského roku, kdy Andrew Sean Greer v nakladatelství Farrar, Straus & Giroux vydal Zpověď Maxe Tivoliho, byl znám jen skutečně úzké skupině čtenářů.
Kniha, která mnohé uchvátí na první pohled, a to mimo jiné i díky výborně zvolené látce. Fuentes se nechal inspirovat záhadným koncem skvělého amerického spisovatele Ambrose Bierce.
Přinejmenším v angličtině patří Elizabeth Bishopová k nejvýznamnějším básníkům druhé poloviny dvacátého stoletípřinejmenším v angličtině patří Elizabeth Bishopová k nejvýznamnějším básníkům druhé poloviny dvacátého století.
Knížka andorrského spisovatele Antonia Morella je v českém vydání prvním překladem katalánského textu do cizího jazyka.
Román Ve čtvrti Brick Lane není jen zajímavou sondou do života poměrně uzavřené přistěhovalecké komunity, je to především kniha o osobním zrání a osvobození.
Whitbreadova cena tvoří v britském literárním životě protipól slavnější Bookerovy ceny.
Hari Kunzru své kvality potvrdil i v druhém románu.
Hlídka v Ardenách nabízí velmi dobře vystavěný příběh, jež nechá chladným málokoho, k čemuž jistě přispívá i čtivý překlad.
Když na jaře roku 2003 ve Spojených státech a v Británi vyšel v novém vydání román Gordon, pozoruhodnou knihu české rodačky Edith Templetonové, byl nabízen jako nové vydání kdysi zakázané knihy...
Zakázaný román opět na scéně, psalo se na jaře roku 2003, když ve Spojených státech a v Británi vyšel v novém vydání román Gordon, tentokrát již podepsaný autorkou jménem Edith Templeton.
Trochu jako protimluv zní výraz „experimentální anglický romanopisec“, jímž byl Jonathan Coe v průběhu své krátké, leč bohaté kariéry několikrát obdařen.
Teprve třetí Martelova kniha Pí a jeho život katapultovala do té doby neznámého kanadského spisovatele na sám vrchol popularity – v roce 2002 získal Martel Bookerovu cenu.
Houellebecqovi se podařilo to, o čem sní asi každý francouzský spisovatel – o jeho knihách mluví celá Francie.
Vypravěč románu, nepříliš úspěšný ekonomicky ani sexuálně, patří k těm, kterým v Houellebecqově světě zbývá jen „masturbace a samota“...
Název nového románu M. Sparkové je dvojznačný: The Finishing School je škola, kde by se měli talentovaní budoucí autoři naučit poslední finesy svého řemesla, ale zároveň zde mnozí jako literáti skončí.
Louise Doughtyová vyšla z líhně literárních talentů na University of East Anglia. Roku 2003 vydala Fires in the Dark, první ze zamýšlené řady románů, které by měly zachycovat minulost a přítomnost romských obyvatel Evropy.
An Evil Cradling je kdysi skoro neuvěřitelné a hluboce znepokojující vyprávění Briana Keenana o jeho věznění na Blízkém východě.
Jedna z nejoriginálnějších knih, které v poslední době v České republice vyšly, v překladu pořízeném v rekordně krátké době po prvním vydání ve Velké Británii.
London Orbital popisuje krajinu a historii prstence dálnic, které obepínají hlavní město Velké Británie.
Kirsty Gunnová je mj. autorkou novely Rain (1994).
